O cizincích v českém tanci

Nemohl jsem si nevšimnout, že se v komentářích pod mým posledním článkem rozbujelo téma cizinců v českém tanci. Někteří pisatelé by si zjevně přáli vidět na českých jevištích více českých umělců. Na názor, komu rád tleskám, má samozřejmě každý své právo, jen se domnívám, že taková preference se zakládá na osobním vkusu a citu. Zde bych chtěl otázku nahlédnout optikou rozumu, který se mi pro debatu jeví jako vhodnější nástroj.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk Autor: Filip Staněk

Každá forma umění se vyjadřuje vlastním prostředkem. U herectví je to mluvené slovo a jazyk je na kulturní identitu vázán. Tanečník má oproti herci výhodu (či nevýhodu), že jeho vyjadřovací prostředek je univerzální, a tito umělci tak po světě vesele migrují. Zatímco talenty vychované u nás míří za svými sny často ven, domácí konkurzy se hemží cizinci, výsledkem je národnostně různorodé složení u nás i napříč světovými soubory. Všichni se shodneme na tom, že zájem zvenčí lze kritizovat těžko, lichotí nám. Stížnosti směřují spíš k tomu, že je-li nadměrný, může zapříčinit nedostatek příležitostí pro domácí umělce. Další výtky, třeba ohledně složitosti jmen v programu, nebo ty eugenicky laděné, týkající se absence výrazu u asijských tanečníků apod., bych nazval s prominutím maloměšťácké, pro jejich chatrné základy se jimi dál nehodlám zabývat. Co vím, úspěchu krajanů ve světě si ceníme. Čím jiným je ale Čech v zahraničí než cizincem? Buďme tedy konzistentní, pravidlo musí platit obecně, jsou-li dveře otevřeny, nechť je průchod obousměrný. Radikální alternativou by bylo dveře zavřít a zaměstnávat u nás jenom naše. Doveďme tento princip ad absurdum a máme v ostravském divadle výhradně ostravské a v pražském jen pražské tanečníky. Jakákoliv izolace má však jeden neblahý následek: zastavuje či přinejmenším omezuje rozvoj. Opak izolace, přístupnost, pak připouští interakci a umožňuje vzájemné obohacení. Z tohoto pohledu se mi tedy rozumnější zdá otevřenost. Pokud u nás cizince snášíme špatně, zamysleme se, proč by jim měla jiná národnost bránit v přispívání české kultuře. Já na rozumnou odpověď nepřišel.

Studie Český tanec v datech (IDU, 2017) uvádí, že v roce 2016 bylo v našich baletních souborech 50,7 % a v těch nezávislých 36 % cizinců. Novější data jsem nesehnal, dá se ale předpokládat, že dnes jsou čísla vyšší. Důvodů bude mnoho. Ponechme stranou domněnku, že cizinec může být „výhodnější“ volbou (nepřečte si dokumenty v rodném jazyce a dodá souboru punc „světovosti“) a vezměme argument, že tito lidé jsou zkrátka lépe profesně připraveni. Pokud by tomu totiž tak bylo, je jejich upřednostnění přece legitimní. Kdo by pozřel raději shnilé české jablko než bezvadné z Francie? Dilema nastává u hypotetické situace, kdy by se rozhodovalo mezi umělci shodných kvalit, Čechem a cizincem. V takovém případě mi rozum, aspoň ten selský, radí vybrat našince: má zde kořeny, vazby, možná vřelejší vztah ke zdejší kultuře a je produktem českého školství. Otázka stavu onoho školství, případně jeho srovnání se zahraničím, je pak záležitost natolik komplexní, že by si zasloužila samostatnou studii.

V úvodu jsem kritériem nastavil rozum, nicméně tuším, že většina z nás se při posuzování stejně řídí především zkušeností. Moje zkušenost je touhou po zahraničním angažmá taky poznamenaná. Po škole jsem neúnavně, avšak bez výsledku obrážel konkurzy po Evropě a totéž bych taky poradil každému, kdo žije a dýchá pro obor. Doufal bych, že uspěje-li, jednou se vrátí a o zkušenost se podělí. Tak jako se o ni dělí Daria Klimentová. Prestižní letní kurz Ballet Masterclasses, jenž naše slavná balerína založila, jsem v době studií několikrát absolvoval a vzpomínám, že čeští studenti se v mezinárodním tanečním kolektivu nikdy moc nedružili, zpravidla se spíš uzavírali do skupinek. Já se přátelstvím nebránil, o kulturní výměnu se zahraničními kolegyněmi jsem naopak usiloval. Teď vážně. Přestože Češi, a zejména kluci, dostávali stipendia, mnozí si jich nevážili, místo tréninků chodili raději do hospody. Výjimky byly a můžeme je dnes na jevištích taky vidět. Většina tanečníků, s nimiž jsem se potkal, jsou obecně světoobčané, národnost u druhých vnímají asi jako barvu očí: je vidět, ale výhled do duše nezastíní.

Proč někomu leží na srdci umělcův původ, nedovedu říct. Nejspíš to bude souviset s jakýmsi pocitem sounáležitosti k tlupě. Rozum má sloužit i k tomu, aby primitivní atavismy pomáhal korigovat, zvířata jej nemají (alespoň ne ve smyslu, v němž tu o něm mluvím) a jsou od boje mezi vyšším a nižším osvobozena. Na rozdíl od zvířat si však můžeme vychutnávat umění, to je dle mého kompenzace štědrá. Netvrdím, že národnost nemá žádný význam, jen bych byl opatrný s jeho přeceňováním. Stejně tak si myslím, že kde se tanečník narodí, nemá přímý vliv na zážitek diváka. Poctivé umělce u nás vítám, ať přichází odkudkoliv, a těm českým přeji v globální soutěži upřímně zdar. Myslím, že se to nevylučuje.

 

 

 

 

Témata článku

cizinci

Tanec

Opravdu máme problém s cizinci v českém tanci?

vložil Jana Novotná

IP: 88.101.64.152
Reaguje na:
Žijeme v otevřeném světě a slovy neuznaného největšího Čecha, může se to někomu nelíbit, může s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím může dělat. Dokonce si dovolím domněnku, že lidé okolo tance jsou poslední, kteří by se uzavírali. To oč tu běží, je redefinovat si národní soubor(y) právě v takovémto otevřeném světě. I optikou rozumu je jasné, že očekávání od Národního divadla, Národní galerie, Národního muzea je jiné než od těch bez slova Národní s velkým N v názvu. Už před třiceti lety se ukázalo, že umělci mají místo tam, kde politici končí, a tak i nyní si dovedu představit, že právě skrze umění se hledá prostor mezi národní hrdostí a nacionalismem, otevřeností světu a absenci vlastní identity či vize. Dovedete si představit, že právě baletní soubor Národního divadla by byl ten, který by prostor pro otevřenost v kontextu národní identity hledal v oblasti tance? Že by také hledal a podílel se na konkurenceschopnosti či dokonce jedinečné osobitosti studentů českých tanečních konzervatoří? Já si to představit dovedu, ale znamenalo by to pravděpodobně změnu. Opustit pozice, ať už ty myšlenkové nebo pracovní. Z pohledu diváka se mi ale zdá, že právě udržení pozic a obhajobě názorů je v tanci momentálně věnována největší energie. A Praha se této tendence stává hlavním městem. Nic mě nemrzí víc jako milovníka tance, jako rodilého Pražáka a hrdého Čecha. Ráda bych svou poznámku ukončila citátem současného (původem ruského, do USA emigrujícího a od 80tých let v Evropě žijícího) šéfdirigenta České filharmonie a stále pevně věřím, že jednou tato slova zazní i na platformě taneční: "Česká filharmonie se řadí mezi několik málo orchestrů, které si dokázaly zachovat svou jedinečnou identitu. V hudebním světě, který je čím dál více globalizovaný a uniformní, patří orchestr, jenž si uchová autentický výraz a zvuk, ke světovým uměleckým pokladům. Když mne orchestr a česká vláda požádaly, abych se stal nástupcem milovaného Jiřího Bělohlávka, cítil jsem se hluboce poctěn důvěrou, kterou do mne vložily. Pro umělce není větší výsady než být součástí instituce, která sdílí stejné hodnoty, stejné nadšení a stejnou oddanost hudebnímu umění."

+8 0 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 1

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: