glosy

Dlouhé roky, dokonce snad už i desetiletí, si kulturní obec přála, aby mělo Ministerstvo kultury takovou důležitost a váhu, jakou si v jejích očích zaslouží. 

V roce 2008 jsem byla u toho, když vznikající Vize tance sbírala zpětnou vazbu pro svůj Program na podporu současného tanečního umění, pohybového divadla a interdisciplinárních umění. 

Původně jsem chtěl napsat recenzi jednoho výjimečného tanečního představení Staatstheater Braunschweig v Německu...

Opět si vypomůžu citátem, tentokrát Zdeňka Hořínka z jeho článku Kritický paradox...

Tento obsáhlý úvod je z mého pohledu nutný pro pochopení posunu funkce divadelní kritiky.

Před jistou dobou jsem dělal rozhovor pro odborné divadelní periodikum SAD...

Máme za sebou Mezinárodní den tance, který se slaví 29. dubna, kdy jsme vyzýváni k rozhýbání našich tělesných schránek a na nedostatek pobídek si opravdu nelze stěžovat. Tanec se v tento den dostává do veřejného prostoru snad v každém větším městě.

Mozaika výstupů tanečníků: trio, duet, sólo. Pět těl na jevišti v jednom shluku a poté se opět rozbíhajících prostorem.

Čas neuvěřitelně rychle běží a nechce se věřit, že je to už deset let, co se Nataša Novotná a Václav Kuneš navrátili domů a založili vlastní soubor, jehož název odkazuje k předvolbě volání ze zahraničí do České republiky – a k tomuto číslu je přidáno prosté „people“.

Pantomima je prý stará jako ticho samo. U nás v Čechách se pravděpodobně hrála dávno, té moderní je zhruba půl století, možná víc.

Na samý závěr divadelní sezony zavítal 27. června 2016 do pražského Národního divadla balet z Brna.