Doplnění k článku Taneční konzervatoř hl. m. Prahy – „Je důležité cítit, že vám někdo fandí.“

Mnohým ze čtenářů TA a příznivcům tanečního umění se už do rukou dostalo Speciální vydání 2021, které je již čtvrtým pokračováním této edice. Během jeho příprav redakční tým TA řešil neobvyklou situaci – při autorizaci citací uvedených v části věnující se vzdělání na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy se obsah zdvojnásobil a Jaroslav Slavický, ředitel TKHMP s krácením citací nesouhlasil. Text v takovém rozsahu však nebylo možné vzhledem k danému počtu stránek, vyváženosti textů a souvisejícím finančním nákladům vydat. Přinášíme nyní na našich webových stránkách znění té části článku uveřejněné ve Speciálním vydání 2021 po úpravách bez citací (Taneční konzervatoř hl. m. Prahy – Škola v srdci metropole, str. 81-86), tak jsme v poznámce redakce pod článkem přislíbili.

 

Taneční konzervatoř hl. m. Prahy – „Je důležité cítit, že vám někdo fandí.“

Lucie Dercsényiová

Když jsem vstoupila do budovy Taneční konzervatoře hl. m. Prahy, vybavily se mi vzpomínky na má studia na této škole, z níž jsem vyšla před pěknou řádkou let. Chodby však byly ztichlé, žádné švitoření, hudba, pobíhající adepti Terpsichory. Výuka se už před časem v důsledku pandemie pozastavila, přesto na mě dýchl genius loci budovy, kde to žije uměním - na okenních parapetech se vyjímaly výtvarné instalace, nad schodištěm se pomalu protáčel kinetický objekt vytvořený z baletních špiček, v ředitelně viselo velké plátno od ak. malíře Milana Meda s postavou Saši Machova, o stěnu byly opřeny portréty Augusta Bournonvilla, Paula Tagliniho, Charlese-Louise Didelota. Tanci se zde věnují studenti od deseti, jedenácti let, a pokud školu zdárně dokončí, vstupují na profesionální scénu jako osmnáctiletí, devatenáctiletí.

Škola v srdci Prahy

Historie školy započala před pětasedmdesáti lety, kdy výnosem Ministerstva školství a osvěty z 11. října 1945 bylo na Státní konzervatoři Praha zřízeno taneční oddělení. Vznikla instituce, která připravovala tanečníky na profesionální kariéru v tehdejším poválečném Československu, kde se tanec vyučoval na soukromých školách či ve studiích bez jednotného vzdělávacího programu. Velkou zásluhu na založení tanečního oddělení měl taneční publicista, kritik a libretista prof. Jan Reimoser (Jan Rey), který se ujal jeho vedení a dozoroval pedagogickému sboru zvučných jmen: Zoře Šemberové, Sašu Machovovi, Robertu Braunovi, M. A. Tymichové, Laurette Hrdinové, Anně Dubské a dalším. Studenti získávali během čtyř let všestranné taneční vzdělání včetně odborně teoretického. Opěrnými body systému byl klasický, novodobý a lidový tanec. Vzdělávání se postupně prodlužovalo, v 60. letech na pětileté, později se přidávaly další ročníky a od roku 1978, kdy se schválil zákon o Hudební a taneční škole (HTŠ) se taneční oddělení konzervatoře transformovalo na samostatnou vzdělávací instituci. Osmiletá výuka započala ve školním roce 1980/81 v budově v Křižovnické ulici na Praze 1.

Ještě před vznikem HTŠ byla v roce 1976 zřízena třída lidové specializace s výhledem výchovy tanečníků pro Československý státní soubor písní a tanců (ČSSPT). Na otevření tohoto oboru měly velké zásluhy choreografky souboru Libuše Hynková a Věra Svobodová a vyučující tanečního oddělení konzervatoře Míla Urbanová a Bohumil Muchka.  Po roce 1989 ČSSPT zanikl a spolu s ním se zrušily i jeho přípravné ročníky.  Z absolventů této specializace vznikl v roce 1986 úspěšný soubor UNO vedený Richardem Hessem, který ve své době výrazně ovlivnil uplatnění tance v showbyznysu a v české muzikálové tvorbě.

V roce 1990, za ředitele Jiřího Paclíka, získala škola nový statut státní konzervatoře s názvem Taneční konzervatoř. V té době se také zahájila výuka pětiletého studijního oboru moderní a lidový tance, kam byli přijímáni studenti po ukončení základní školní docházky. Na základě Vyhlášky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) z roku 1995, která taneční konzervatoře specifikovala jako osmileté, pětiletý studijní obor ukončili poslední absolventi v roce 2000. Na základě reformy státní správy a zahájení působnosti Vyšších územně správních celků, které se také staly zřizovateli škol, podala škola žádost o změnu názvu a s platností od 1. října 2002 nese název Taneční konzervatoř hl. m. Prahy. Jejím zřizovatelem je odbor školství Magistrátu hlavního města Prahy.

Škola sídlí v historicky cenné budově v samém srdci Prahy, což je z jedné strany atraktivní, z druhé však omezuje možnost rozšíření a modernizaci. V roce 2002 se rekonstruovalo podkroví budovy v Křižovnické ul., kam byla umístěna video učebna, odpočívárny pro studenty, posilovna, šatny pro pedagogy odborných předmětů i možnost ubytování pro hostující pedagogy a choreografy. Již více jak 20 let se jedná o výstavbě víceúčelového sálu ve dvoře školy, který by s konečnou platností vyřešil problémy s prostory a hlavně umožnil ukončit výuku v budově v ulici Na Rejdišti. V současné době probíhá výběrové řízení na dodavatele a zdá se, že se konečně najde řešení.

 

Výukový proces a nároky studia

Požadavky na vzdělávání zohledňuje Rámcový vzdělávací program, na jehož základě si konzervatoř vypracovala Školní vzdělávací program, v němž je možné zohlednit do určité míry specifika školy.  TKHMP připravuje své studenty na interpretační kariéru, s touto vizí formuje žáky během osmileté průpravy, kdy se v pátém ročníku rozhoduje mezi specializací zaměřenou na klasický či moderní tanec. „Nevidím důvod, aby žáci, kteří mají problémy s klasickými variacemi, vyžadující specifické předpoklady a dispozice, se s nimi dále trápili. Mohou být přitom velmi muzikální, cítí pohyb, koordinaci, mají osobitý projev, tak proč jim nedat jinou možnost,“ vysvětluje ředitel. Všichni studenti společně nabírají další vědomosti a dovednosti ve všech předmětech, liší se jen obsah scénické praxe zaměřený na zvolenou specializaci. J. Slavický vidí všestrannost jako nutnost, proto nabízené obory dle svých slov

striktně neodděluje a jeden nad druhý nenadřazuje.

Souběžně s praktickými hodinami získávají studenti teoretické znalosti (pro 1. až 4. ročník jsou shodné se základními školami až na pracovní vyučování, tělesnou výchovu; ve druhém cyklu (5. až 8. ročník) jsou do rozvrhu zařazeny čeština, angličtina, francouzština, Informačně komunikační technologie, Dějiny tance a baletu, Dějiny výtvarného umění, Anatomie, Líčení, Hudební výchova, Psychologie, Pedagogika, Didaktika, Metodika klasického tance, taneční gymnastiky, lidového tance a Vyučovací praxe.

Jaroslav Slavický, současný ředitel, vede školu od roku 1996. Velmi si váží toho, co dostala do vínku a to koncepce všestranné taneční výuky, kterou se snaží stále udržet a co nejkvalitněji naplňovat. Je postavena na znalostech techniky klasického, moderního a lidového tance (domácím i cizím). Ke koncepci a realizaci výuky podotýká: „Podstatou kvalitního učebního procesu je vytvoření metodických a didaktických postupů, které umožňují studentovi postupné rozvíjení a osvojování technických i uměleckých schopností. To jsem chápal jako největší úkol, když jsem se před 25ti lety stal ředitelem školy.  Podařilo se mi získat spolupracovníky, odborníky, kteří se s mými názory ztotožnili a v mé snaze mi pomohli. Rád bych se zmínil o jednom z nich, Ludmile Petrovně Serjožnikové z Petrohradu, s kterou spolupracujeme více jak 20 let a která se, díky svým vědomostem a zkušenostem získaným v „kolébce“ ruského baletu a schopností komunikace, zasloužila o kvalitní aplikaci metody Vaganové na naší škole a tím přispěla k sjednocení metodických postupů výuky v oboru klasický tanec. Ten patří k základnímu kameni vzdělání profesionálního tanečníka schopného interpretovat různé taneční styly a techniky od Petipy, Bournonvilla počínaje, přes Fokina,  Lifara, Balanchina, Cranca, Neumeiera, Forsytha, Kyliána, Naharina, Vaculíka, Zusky aj. konče. Na základě ověřitelných skutečností- uplatnění a činnosti absolventů školy v domácích i zahraničních souborech je možné označit za podobně úspěšný i systém výuky v oblasti současných tanečních technik. Taneční gymnastika rozvíjející koordinaci, ohebnost, tanečnost, přes sílu a uvědomění si svalové práce metodou Kniasseffa, až k technikám současného tance-contemporary, Limon a Graham techniky, doplňované workshopy dalších moderních technik, vychovávají tanečníky schopné adaptovat se na různé styly choreografického rukopisu v oboru současného tance. Taneční vzdělání by nebylo úplné bez výuky lidového tance domácího, vedoucího žáka k přirozenosti, zemitosti a dynamice pohybu, lidového tance cizího a historického, umožňujícího žákům seznámit se s tanečně pohybovou stylizací. Vysoko je ceněna výuka tance s partnerem realizovaná na naší škole a samozřejmě nemůže chybět rozsáhlá výuka scénické praxe klasického a moderního tance, ve které jsou studenti připravování k jevištní prezentaci.  Má-li být odborné vzdělávání kvalitní, musí být podporováno řadou dalších aktivit, které ověřují získávané dovednosti a motivují žáky ke studiu. Pouze v této součinnosti lze dosáhnout potřebných výsledků. Činnost školy je ovlivňována mnoha faktory, podmínkami danými zřizovatelem školy, složením pedagogického sboru a spolupracovníků školy, množstvím a mírou nadání studentů a jejich přístupem ke studiu, spoluprací s rodiči a velmi podstatná je i možnost spolupráce s dalšími institucemi. Ne vždy jsou tyto faktory v souladu, ne vždy je možné je ovlivnit, ale v každém případě je třeba se s nimi vyrovnat a pokusit se v daném momentě docílit co nejlepšího výsledku.“

Trpělivost, pokora, disciplína

Nároky na tanečníky se zvyšují a je třeba posluchače vybavit do silně konkurenčního prostředí. Jak škola reaguje na rostoucí požadavky při konkurzech?   „Nároky studia nevytváří škola, ale profesionální taneční praxe, pro kterou studenty připravujeme. Bez součinnosti studenta to však nejde. Taneční konzervatoře jsou školy o výkonu, vidím tu paralelu se sportem, v němž je třeba také splňovat dané parametry. Považuji za velmi důležité vybudovat u studenta vnitřní disciplínu a odpovědný přístup k plnění povinností, který nutně potřebuje pro úspěšné uplatnění v praxi. V posledních letech je s tím poněkud problém, neboť se změnil postoj rodičů a tím následně i studentů ke škole a plnění povinností. Někteří se domnívají, že budou dělat jen to, co je baví a kdy je to baví, tak jak tomu bylo v rámci volnočasových aktivit a pokud nejsou schopni plnit kritéria profesionálního přípravy, obviňují, a to mnohdy velmi nevybíravým způsobem, školu. Mám někdy pocit, že si rodiče neuvědomují, na jakou školu své dítě dávají.“, odpovídá J. Slavický

Pedagogové sledují své svěřence osm let. Během této doby procházejí studenti obdobím bouřlivým vývojem, který zásadně ovlivňuje jejich studijní výsledky a mnohdy i možnost dalšího uplatnění. „Studium tance je proces, který nelze příliš urychlit a to právě z důvodů tělesného i psychického vývoje dítěte. Bohužel, stále více chybí trpělivost, pokora, disciplína, schopnost a ochota postupně pracovat na vlastním uměleckém rozvoji.  Zvláště problematické je období puberty, kdy některá děvčata ztrácejí počáteční entuziasmus a zájem o zvolený obor, chlapci (také jen někteří) se naopak probudí a začnou „fungovat! U dívek může dojít v souvislosti s tělesným vývojem a hormonální činností k problémům s hmotností.“, konstatuje ředitel. 

Proto se pořádají přednášky o zdravé výživě, nabízí se konzultace s výživovým poradcem, ale „jedna věc je vědět, druhá je dodržovat“, míní J. Slavický a dodává: „Studenti mají ve škole možnost výběru ze tří jídel, které dovážíme, ale někteří raději chodí do KFC“. Špatný přístup k dodržování zdravého stravování může způsobit nejenom přibývání na váze, ale také její úbytek.

I z těchto důvodů jsou posluchači jednou za dva měsíce váženi a měřeni. Je to základní údaj, který se sleduje, u starších ročníků hlavně kvůli partneřině (tanec s partnerem). „Není možné, aby dívka byla stejně těžká a někdy i těžší než spolužák, se kterým pracuje a on ji zvedá. Mohlo by to způsobit partnerovi zdravotní problémy, neboť jeho pohybový aparát je také ve vývinu. Pravidelná kontrola hmotnosti může upozornit i na problémy s příjmem potravy, začínající anorexií či bulimií. Je to zkrátka profesní nutnost, je třeba respektovat pravidla oboru“, odůvodňuje ředitel a doplňuje: „Ambice mohou být často jiné než realita, je těžké se s ní vyrovnat. Tanec ale nestojí za to, abyste si ničili zdraví, nejedli.“

Pedagogové připravují každodenně studenty na taneční profesi. Je obtížné je udržet po celou dobu studia motivaci?. „Je zajímavé, kolik rad a názorů jak učit, se objevuje, především od těch, o nichž nevím, že by někdy někoho něco naučili, dokonce sami tančili nebo např. školu někdy alespoň navštívili a seznámili se podrobněji s výukou! Přál bych každému, ať to zkusí, postavit 10leté dítě k „tyči“ a začít s ním pracovat a po dobu dlouhých osmi let mu pomáhat překonávat problémy fyzického, tělesného, psychického a duševního vývoje a převzít odpovědnost, že ho dovede k úrovni potřebné pro výkon profesionálního tanečníka. Děti nepřijdou do školy každý den s rozzářeným úsměvem, stoprocentně připraveni na práci. Všichni mohou být unaveni, mají právo nemít dobrou náladu. Bereme to v potaz, ale když vidíte, že to nefunguje, musíme přistoupit k opatřením. Ve výuce to je takový systém ,cukr a bič‘ a velmi důležité je, aby pedagog pochopil, co na koho více platí. Osobně jsem zastánce pozitivní motivace a hovořím o tom často i s kolegy. Říkám jim: ,Buďte přísní, ale buďte laskaví!‘ Je třeba hledat příležitost, kdy pochválit, byť výsledek není perfektní, je třeba pochválit i snahu o zlepšení a tím motivovat ještě k lepšímu výsledku. Všichni potřebujeme být pochváleni, což by bylo v podstatě nejjednodušší, všichni by byli spokojeni. Otázkou však je, jaký by byl výsledek? Je třeba se naučit říkat, a také přijímat, připomínky vedoucí ke zlepšení výkonu. Pokud žák od pedagoga, ale i pedagog ze strany vedení cítí podporu a důvěru, může to podpořit snahu o dosažení optimálního výsledku. Je důležité cítit na škole, a bylo by dobře i v divadle, ale vlastně při každé činnosti kdekoliv, že vám někdo fandí, podporuje vás a záleží mu na vaší práci.“

Jak tedy zabránit případnému vyhoření vyučujících a žáků? J. Slavický říká: „Znamená to neustálou stimulaci práce pedagogů i studentů, hledání a realizaci zajímavých uměleckých i společenských projektů. Velkou stimulací pro studenty jsou různá vystoupení, představení, účast na soutěžích apod. Je to jedna z aktivit, které pozitivně ovlivňují úroveň vzdělání. Není však vůbec snadné je realizovat. Nemáme vlastní scénu, znamená to tedy získání prostoru u jiné organizace. Zcela výjimečnou byla spolupráce s Baletem ND, kterou negativně ovlivnila rekonstrukcí Státní opery Praha a následně pandemie covid 19. Rád bych věřil, že se vrátíme k dřívější formě spolupráce, že budeme nejen moci spolupracovat s Baletem ND v jeho představeních, ale uvádět i vlastní projekty a inscenace, jak tomu bylo dříve! Je to jedinečná a také jediná možnost jak mohou studenti získat jevištní zkušenosti, ověřit si míru získaných dovedností a připravit se na profesionální činnost. Škola nemá finanční prostředky na komerční pronájem divadelních scén, které jsou velmi vysoké.“ 

Od roku 2009 funguje při škole rovněž Bohemia Balet (BB), jímž prošlo doposud dvaačtyřicet tanečníků. Soubor bere pod svá křídla kromě svých absolventů i absolventy zahraničních škol, kteří se v něm připravují na budoucí divadelní praxi (předpokládaná délka angažmá je 3 roky). Původní projekt počítal s deseti členy, ale nikdy se nepodařilo získat tak velkou finanční podporu, proto nemohl být doposud realizován.

Pro Bohemia Balet je vytvářena specifická dramaturgie odpovídající jeho složení. Uvedl choreografie Pavla Šmoka, Jiřího Kyliána, Libora Vaculíka, Petra Zusky, Ivanky Kubicové, Zdeňka Prokeše, Aleny Drapalíkové, Aleny Pešková, Hany Litterové, Mariky Blahoutové, Bérangère Andreo, Paula Juliuse, Jiřího Horáka, Jarka Cemerka, Viktora Konvalinky, Tomáše Rychetského a podporuje choreografickou tvorbu bývalých a současných členů -  Štěpána Pechara, Ondřeje Vinkláta, Aleše Hanzlíka, Davida Lamparta a každoročně realizuje projekt se studenty choreografie Taneční katedry AMU.  Vedle Bohemia Baletu škola produkuje také vlastní představení, v nichž vystupují studenti různých ročníků. J. Slavický v této souvislosti zmiňuje a vyzdvihuje činnost Společnosti tance při konzervatoři, která podporuje všechny aktivity poskytované studentům nad rámec jejich vzdělávání, tj. realizace představení, účast na soutěžích, galakoncertech, zahraničních vystoupeních, působení zahraničních pedagogů.

„Česká“ škola

A jak se žáci konzervatoře udržují v kondici a předcházejí přetížení a úrazům?  Mají možnost fyzioterapie a učí se poznávat své tělo i z jiných úhlů? „Studenti mohou chodit na masáže, máme zajištěnou fyzioterapeutickou péči, podařilo se mi získat Barboru Kohoutkovou pro cvičení  gyrokinesis. V 5. ročníku mají také anatomii se zaměřením na kinetiku.  Důležitá je i relaxace, což někteří ambiciózní rodiče a horliví studenti nerespektují. Zajišťují si jim různé kurzy, soukromé hodiny, workshopy také o prázdninách, a místo aby si děti odpočinuly, absolvují jeden kurz za druhým a na konci prázdnin se vracejí tak unaveni, že nejsou schopni začít v pohodě školní rok, který mají před sebou. Ve vyšších ročnících studenti mají až šestadvacet hodin praxe za týden a i o víkendu by si měli odpočinout. Jsou unaveni nejen fyzicky, ale i psychicky, a tady může být i příčina dalších problémů: ztráta zájmu o studium, velké množství krátkodobé absence a tím stálé rozcvičování a dohánění látky způsobující zdravotní problémy přetížením pohybového aparátu, někdy vedoucí až k úrazům či dlouhodobým zánětů apod. Je třeba změnit prostředí, nebýt stále na baletním sále a sledovat, kdo má výš nohy, kolik otočí pirouettes, jak vysoko vyskočí apod. Na konci školního roku proto studentům říkám: „O prázdninách zapomeňte na balet, cestujte, získávejte nové podněty a zážitky, choďte plavat, jezděte na kole, běhejte, sportujte, prostě se hýbejte, ale jinak, aby až přijdete po prázdninách do školy odpočatí, jste se těšili na výuku‘.“, objasňuje J. Slavický.

A jaký je zájem o studium tance?  „Nehlásí se nám stovky zájemců, do 1. ročníku můžeme přijmout až čtyřicet dětí, ale bereme okolo dvaceti, z nichž někteří školu nedokončí. Nemáme takovou základnu uchazečů jako v Paříži, Londýně, Petrohradě, vybíráme z nepoměrně z menšího počtu zájemců, kteří mají předpoklady pro profesionální taneční dráhu. Taneční konzervatoře v Čechách jsou vlastně národními školami odkázanými na zájem domácích studentů. Při neexistujícím stipendijním systému a nutnosti studovat v češtině pochopitelně s minimálním počtem zahraničních studentů. V současné době přesto na naší škole studují tři Japonci, dva Francouzi, jedna Španělka a dále žáci z bývalých zemí Sovětského svazu“, uvádí ředitel a pokračuje: „Na základě srovnávání s množstvím zahraničních tanečníků působících na českých scénách si dovolím tvrdit, že existuje něco jako „česká škola“. Čeští tanečníci mají jakýsi specifický styl interpretace vyznačující se přirozeností a pravdivosti pohybu, dynamikou a schopností vdechnout mu smysl, a to nemyslím jen u narativních baletů. Tedy to, co dělá z tance umění a nejen pohybovou bezobsažnou exhibici předvádění krásných linek, vysokých póz a virtuózní taneční techniky. Oni necvičí, ale opravdu tancují!  To jsem si velmi intenzivně naposledy uvědomil, když jsem viděl na ČTart  Romea a Julii od Petra Zusky. Dovolím si tvrdit, že základy tohoto typu výuky byly dány již při zakládání profesionálního tanečního školství po 2. světové válce v Praze, v Brně a později v Ostravě. Nikdy se nejednalo jen o dril! Připomenu jména Anny Dubské, Laurette Hrdinové, samozřejmě Zory Šemberové, která ovlivnila svým pojetím tance a pravdivostí každého pohybu mnoho svých žáků, vzpomenu toho největšího z nich, Jiřího Kyliána, nesmím zapomenout na Mirku Vláškovou, Věru Urbánkovou, Mílu Urbanovou, Františka Bonuše a mnoho dalších až do dnešních dnů, pedagogů, kteří ve vyučovaných technikách vedou studenty k přirozenému, pravdivému pohybu, k jeho správnému napětí a dynamice. Je to to nejlepší naplňování tradice českého tanečního školství od jeho založení a je to deviza hodná dalšího rozvíjení!“

Absolventi konzervatoře mají možnost uplatnit se i v jiné profesi, taneční pedagogice. Získávají nejen titul Diplomovaný specialista, ale také způsobilost pro výkon umělecko-pedagogické činnosti. Mnozí této možnosti využívají a to buď jako doplňkové činnosti při taneční kariéře či se pedagogické činnosti zcela věnují.

Dle slov J. Slavického je v poslední době méně těch, kdo jsou přesvědčeni, že chtějí tančit a jakmile vyvstane problém, vzdávají to.  Svou úvahu zakončuje: „Za více jak 50 let, kdy na škole působím, jsem zažil okamžiky štěstí a naplněnosti, ale také složitá období přinášející momenty zklamání a pocity zbytečnosti. K těm prvním patří určitě studijní úspěchy studentů, jejich krásné výkony na představeních školy, při vystoupeních na festivalech a galakoncertech, přední umístění na mezinárodních baletních soutěžích a samozřejmě i jejich další úspěšné uplatnění v profesionální činnosti. Největší radostí pro mě ale je sledovat onen proces přerodu, kdy z malého děcka se stává mladý člověk, schopný svými uměleckými výkony obohacovat život divákům. K těm druhým patří pak nárůst byrokracie, jakýsi neustálý boj o přežití, dokazování ,raison d´être‘, činnost v profesi, která nemá skutečnou celospolečenskou podporu, častá nekompetentnost názorů a snad nejvíce ,žabomyší‘ války v českém tanečním ,rybníčku‘!“ 

Když odcházím ze školy a scházím ze schodů spolu s ředitelem, upoutá mou pozornost socha ve výklenku v přízemí. „Kdo to je?“, ptám se. „Kristián Pokorný od sochaře Adama Fejfara."  V současné době tančí sólové role ve Wiener Staatsballett a patří k nedávným absolventům, kteří se prosadili v zahraničí. Je jich celá plejáda, jak v závěru bilancuje J. Slavický: Za 75 let existence školy najdete mezi našimi absolventy jména sólistů, členů baletních těles, umělecké šéfy domácích i zahraničních souborů, choreografy, kteří výrazně ovlivnili vývoj a úroveň českého tanečního umění a dosáhli i mezinárodního uznání, baletní mistry, pedagogy, nositele Cen Thálie za Celoživotní mistrovství i nositele Thálie za vynikající umělecké výkony (dokonce několikanásobné), tři nositele Prix Benois de la danse  (Jiří Kylián, Jiří Bubeníček, Lukáš Slavický), ale i terapeuty, kostýmní výtvarníky, manažery, je mezi nimi Pražský rabín a také král Kambodže, a to přesto, že hlavním úkolem školy je výchova tanečních interpretů. Je potěšitelné, že nemusím mluvit v čase minulém, ale je tomu tak i v současnosti. Absolventi školy nacházejí uplatnění, i při zvýšené konkurenci působení zahraničních tanečníků v ČR, na domácích  scénách - pro ilustraci uvádím, že v současné době ze čtyř prvních sólistek Baletu Národního divadla v Praze jsou dvě absolventky TKHMP – Nikola Márová, Alina Nanu, stejně je tomu u prvních sólistů ze čtyř jsou dva absolventi školy – Patrik Holeček, Adam Zvonař. Absolventi školy výrazně ovlivňují i současnou českou taneční scénu – Václav Kuneš a 420People, Viktor Konvalinka, Tomáš Rychetský, Ondřej Vinklát a Štěpán Pechar (Marek Svobodník je absolventem TK Brno) soustředěných kolem progresivního souboru Dekkadancers. Jsem rád, že přes značné utrpení, které musela při studiu na škole podstoupit, se nám nepodařilo zmařit kreativitu Miřenky Čechovái] a že například nově jmenovaný ředitel Konzervatoře Duncan centre Petr Tyc je také náš absolvent. Z toho lze usuzovat, že celková koncepce výuky zaměřená na všestranné taneční vzdělání uplatňovaná od založení školy byla správná a je stále životaschopná.“

 

 

[i] Miřenka Čechová (nar. 1982) absolvovala TKHMP (obor klasický tanec), DAMU (obor Alternativní divadlo) a HAMU (obor Nonverbální divadlo). Je výraznou současnou českou představitelkou tanečního a fyzického divadla, režisérkou, spisovatelkou a pedagožkou. Je spoluzakladatelkou divadelní skupiny Tantehorse (společně s českým mimem Radimem Vizvárym) a také spoluzakladatelkou umělecké skupiny Spitfire Company (společně s Petrem Boháčem). Je autorkou dvou knih Miss AmeriKa (2018) a Baletky (2020). Podle knihy Miss AmeriKa zinscenovala stejnojmenné představení, Baletky, vycházející z deníkových záznamů z období studia na konzervatoři, vzbudily kontroverzní reakce, které přivedly M. Čechovou k vytvoření inscenace MetaBaletky.

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE