Festival Hybaj ho! v divadle Ponec

Začátkem měsíce října (od 2. do 10.) obsadili divadlo Ponec naši milí „bratia z východu“, tedy slovenští tanečníci. Po celý týden se tam totiž odehrávala přehlídka současného slovenského tance, kterou organizovalo sdružení ALT@RT. Pražské publikum tak mělo jedinečnou šanci vidět jakousi Slovenskou taneční platformu, která na rozdíl od své české sestry na Slovensku vůbec neexistuje. Ponec poskytl své prostory pro 10 představení různých slovenských tanečních umělců, působících s úspěchem nejen na Slovensku, ale hlavně v zahraničí.

Festival s sebou přinesl i doprovodné workshopy s umělci či promítání tanečních filmů. Zároveň přirozeně srostl s divadlem, ve kterém vytvářel skvělou atmosféru. Kdykoli diváci dorazili na večerní představení, vždy se ve foyer a před divadlem něco dělo. Kapela vyhrávala slovenské lidovky, nejrůznější tanečníci rozhýbávali prostor uvnitř i venku, podávalo se víno či drobné chuťovky a laškovná festivalová znělka dlouho rezonovala v uších jako zvonky šťastia.

Festival zahájila očekávaná premiéra choreografa a tanečníka Jara Viňarského, loňského vítěze Ceny Sazky za objev v tanci, který právě z této ceny vytvořil své nové skupinové dílo s názvem Paisyn. První komponovaný večer na festivalu slovenského tance v divadle Ponec patřil především tělesu, které je stálicí na scéně slovenského tance. Štúdio tanca z Banské Bystrice představilo dvě díla ze své tvorby a i třetí (v pořadí první) performance s ním souvisela.
Tomáš Danielis, který se prezentoval se svým sólem Loose Leaf na hudbu J. S. Bacha, je absolventem banskobystrické konzervatoře a nějaký čas působil i ve Študiu tanca. Nyní je členem baletního souboru záhřebského divadla. Klasická příprava byla znát i v jeho choreografii. Tanec plný čistoty, uhlazenosti, citlivosti, ale i uzavřenosti vycházel především z prvků jakéhosi neoklasického cítění. V decentním nasvícení velmi muzikální pohyb plynul a bylo radostí jej sledovat.

Blízkosť vzdialených, projekt work in progres, byl produkcí už Študia tanca. Není možno zcela konstruktivně posuzovat nedokončenou inscenaci, ale vzhledem k její délce by jí jistě slušely velmi ostré střihačské nůžky. V koncepce celého projektu jakoby scházela jasná motivace jednání interpretů, kteří podle úvodního slova nebyli lidmi. To tanečníkům s dobrou taneční přípravou nechávalo prostor pro zbytečné rezervy. Vynikla zvlášť v konfrontaci s následným tanečním filmem Tak dávno jsem ti nenapísala... z dílny téhož studia s perfektním střihem, koncepcí i režií. Blízkosť vzdialených tak nakonec vypadala jako krok vzad místo cesty vpřed. Pokračujeme sobotou. Humor nechyběl v sólu Petry Fornayové s názvem Hlbinné porušenie epidermy. Zde si ovšem i přes značnou komičnost situací, ve kterých projevila interpretka a choreografka výrazný herecký a pěvecký talent, uvědomujeme vážnost celé výpovědi, a ta byla o posedlosti vlastním tělem. Na začátku je tělo, nahé tělo, které je nasvícené tak citlivě, aby potvrdilo naši domněnku o nahotě interpretky, a přesto si zachovalo punc cudnosti. Toto tělo se nám zobrazuje ve všech úhlech, tančí a v přítmí tiše vypráví svůj příběh o odcizenosti. Po několika minutách světlo zhasne, tanečnice přijde na scénu, tentokráte už ve spodním prádle, s kosmetickým kufříkem v ruce. Vzápětí začne vyprávět příběh o jakémsi Kevinovi, který se podivuje, že nenosí stahovací kalhotky. A odtud se odvíjí další a další „filozofické“ rozpravy na téma tělo. Přes pilulky, zdravou stravu, hygieničnost holení, účelnost krémů, prospěšnost přípravků na vlasy, kurz líčení a psychologii módy se dozvídáme tolik informací jako z reklamního sloganu, že by i leckterá Avon lady mohla závidět. Dokonalý obraz narcismu tak typického pro dnešní společnost končí pohádkou o Sněhurce, která se nikdy nestala obětí útrap zlé macechy, neboť zrcadlo nikdy neřeklo: „Jsi krásná, má paní, ale Sněhurka je nejkrásnější…“ Následovala česká premiéra duetu Sui Generis z choreografického pera manželů Milana a Zuny Kozánkových a Róberta Tirpáka. Ve fragmentech situací oddělených příhodně tmou můžeme pozorovat vývoj komunikace dvou těl, jež se však v samotném přímém kontaktu zužuje na minimum. Dělící čárou v choreografii je střetnutí protagonistů, tedy výše zmiňované Zuny Kozánkové a Róberta Tirpáka, ve schoulené poloze v prostoru koule, která zde jinak slouží jako promítací plátno. Následuje rozsévání písku do roztodivných geometrických útvarů, kdy s překvapením zjišťujeme, že se před námi rýsují obrysy lidských těl, do nichž tanečníci umisťují sami sebe, aby se vzápětí snažili vymanit z jimi vytvořených pout rozvířením písku kolem sebe. Jednou z očekáváných premiér bylo vystoupení seskupení Les SlovaKs dance collective, které vytvořili zkušení tanečníci, působící v Belgii: Milan Herich, Peter Jaško, Anton Lachký, Milan Tomášik a Martin Kilvády. Zářezy na jejich pažbě nesou jména jako Rosas, Ultima Vez, ZOO Thomase Hauerta, Akram Khan či Sidi Larbi Cherkaoui. Jejich Opening Night je však poprvé svedla dohromady na jediné jeviště. Již po úvodním sborovém zpěvu bylo jasné, že si pánové přišli spolu s diváky užít tento nedělní večer. Za doprovodu houslisty na scéně začalo všech pět tanečníků zcela rozdílných typů vířit po prostoru a zahlcovat ho svými excentrickými kreacemi. Jejich pohyb měl záměrně punc určité směšné nešikovnosti, přičemž však všichni zcela jasně ovládali své tělo na vysoké úrovni. Ať se každý z nich pohyboval po prostoru sebevíce chaoticky, nikdy se nepřestali cítit jako skupina. Skupina individualit, jejichž humor a temperament jistě nakazil početné diváctvo.

Kontrastně s tímto vtipně divokým rejem mužských těl pak působil následující taneční film Dark Room, choreografa Yuri Korce a režiséra Petera Bebjaka. Tématem byly nejintimnější mužské vášně a pudy, jež ve tmě a domnělé samotě vyplývají na povrch. Šestice tanečníků v různě poskládaných duetech vytvářela minipříběhy, které postupně nabývaly na naturalističnosti. Atmosféru filmu dodávalo i tajemně působící prostředí bývalé plovárny, a kamera Martina Žiarana, citlivě a vkusně zachycující detaily vyhrocených situací. Po křepčení s Les SlovaKs se v pondělí sólově představil jeden ze členů seskupení – Milan Tomášik. Asi nejspirituálněji působící Le Slovak ukázal v choreografii Within svoji intimnější stránku. Pohlcen propracovaným light designem neúnavně vymezoval prostor svým subtilním tělem, jehož výraz nikdy neztrácel napětí ani určitou kontemplativnost. Toto sólo bylo taktéž inspirací k tanečnímu filmu Within 07, kde situace rozehrává již více tanečníků. Kdo tento film na festivalu o několik dní dříve viděl, mohl teď hledat paralely mezi jevištním tvarem a jeho filmovým obrazem. V druhé části večera se představila Debris Company s dílem Dolcissime sirene v choreografii i interpretaci Stanislavy Vlčekové a Daniela Račeka. V jejich emotivním duetu se divák mohl kochat partnerskou souhrou obou tanečníků. Jako by už měli dílo hluboko pod kůží, tak intenzivní a přitom nenucený byl jejich tanec. Po předešlém večeru, naplněném výhradně mužskou energií, působila ženskost a krása Stanislavy Vlčekové jako malé zjevení. V prostých, zároveň rafinovaných černých šatech a s výrazným kloboukem byla osudovou ženou i soupeřem svého mužského protějšku. Její propojení s klidnou silou Daniela Račeka přispělo k intenzivnímu zážitku z vydařeného duetu. Na programu posledního festivalového dne byla připravena produkce Beta Vank, silně surrealistické dílko Evy Klimáčkové, Kataríny Mojžíšové a Constantina Leu. Jak je uvedeno v programu, toto představení volně reaguje na předešlou produkci s názvem Vank z roku 1999. Za ta léta ale došlo k určitému posunu. Zachovaly se kostýmy-monumentálně působící černé široké šaty s nabranými rukávci a čepcem, změnila se však choreografie. Ta vychází z duetu Evy Klimáčkové a Constantina Leu. Za zvuků konkrétní zrychlující se hudby se začne na scéně svíjet a různě kroutit něco malého černého, tím něčím je Eva. Rozehrává spolu s Constantinem miniscénku vrcholící jejím škrcením. Tolik krutosti, absurdnosti a přitom nadhledu nad věcí, že se můžeme spolu s Evou pouze smát. Do tohoto momentu vstupuje na scénu Katarína Mojžíšová. Následují další obrazy, Constantin přednáší hřmotným hlasem báseň Mor ho! Sama Chalupky a navléká tanečnicím na čepec zvoneček. Choreografie postupně graduje ve scéně s červenými silonkami. Mnoho obrazů, mnoho kontrastů, mnoho silných momentů, mnoho otázek v hlavách diváků, a tak to má být… V druhé části asi nejexperimentálnějšího večera se představil autor již zmiňovaného tanečního filmu Dark Room Yuri Korec se sólem New bit – new beat. Toto krátké dílko vtipně kombinuje módní oblíbenost meditativní východní kultury a evropský komerční disco styl. Za blikajících světel předvádí Yuri Korec ty nejotřepanější taneční „vychytávky“ z diskoték, aby vzápětí pokračoval meditativním dýchacím cvičením. 1. ročník Festivalu slovenského současného tance v Praze je výborným počinem. Představil širokou škálu slovenských tanečních umělců, ukázal jejich nejnovější představení a potvrdil, že Slovensko je opravdovou líhní tanečních talentů, které jsou, žel, nuceny hledat si štěstí mimo svou zemi, kde podmínky pro současný tanec nejsou zrovna růžové. Festival měl navíc svůj nezaměnitelný styl a opravdu dokázal vytvořit příjemnou česko-slovenskou atmosféru plnou nadšení pro tanec.Temperament Slováků se projevoval i v hledišti; už dlouho nebylo publikum v Ponci tak spontánní a hlasité. Slovenská vlna s pokřikem Hybaj ho! tak zde skvěle nastartovala novou sezónu současného tance.

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: