Něco málo z České taneční platformy

Česká taneční platforma, přehlídka toho nejlepšího z české taneční scény povětšinou  z loňského a nakonec i něco z letošního roku, proběhla v divadlech Ponec, Alfred ve dvoře, Duncan centre NoD. Roxy a Divadle Disk ve dnech 13. až 18. dubna 2007. Její dramaturgický výběr i časová koncepce se přizpůsobil  situaci českého (nebo spíše pražského) světa současného tance. Lze jen s potěšením konstatovat, že úroveň je zase o něco vyšší, že po dlouhodobém stavu jakési tvůrčí beztíže se objevují choreografie, které oslovují nejen kolegy tanečníků, ale i širší veřejnost. Z osmnácti děl je zde z různých důvodů vyjádření k pěti z nich: Sóla Kamamba a Dokud tě nenajdu v choreografii Lucie Holánkové se představila v pravé poledne v neděli 15.dubna v Divadle Disk. Dvě krátká sóla, původně určená pro mezinárodní baletní soutěž Brno 2006, zcela logicky ukazovala přednosti interpretů Kamily Madejové a Martina Gebauera a tím pádem jim není co vytknout. Přímo se však nabízí otázka: Jaká je nutnost dramaturgie zařazovat do programu choreografie typu jedna dlouhá variace? V divadle Alfred ve dvoře se také v neděli prezentoval Polaris – driffting theater show Jana Beneše McGadie a Vojty Švejdy je divadelní pohybové představení, ve kterém je zima severního pólu sledována s humorem a nadsázkou. Dvojice polárních badatelů postupuje nejen po cestě, ale i v poznávání sebe samých a svých reakcí. Vtipné i ironické akce jako by tu a tam naznačily současný či minulý stav některých věcí, ale možná je to spíše touha po splnění dětského snu. A sny bývají někdy dlouhé, když se člověk včas neprobudí, může se i přespat. I Polaris se možná přespalo, i když pointa na konci, taková, jakou umí jen tato dvojice protagonistů, časové nedostatky v trvání inscenace lehce smazala. Náročná neděle České taneční platformy byla zakončena večerním představením v divadle Ponec. Kristýna Celbová reprízovala svou AriaD.N.u, choreografii o touze a pradávných instinktech, které nás nutí bloudit v labyrintech svých vášní, abychom z nich vyšli, když odstraníme předstírané zábrany. Snaha choreografky vystihnout toto téma koncepcí tanečního příběhu ve spolupráci se zajímavým light designem nedosáhla svého potenciálu. V práci lze vyčíst snahu o postihnutí jednotlivých charakterů, snahu o jejich proměnu a vývoj, snahu o vyznačení nevyhnutelného konce. Stále však zůstává v nakročení. Představení se častými reprízami dostalo na velmi slušnou taneční úroveň a projev interpretek Jany Hudečkové, Veroniky Kacianové a Soni Kupcové je daleko jistější než čerstvě po premiéře. Nicméně koncepce tratí na nedostatku invence a přístupu k velmi dobrým choreografickým nápadům. Kristýna Celbová nezapře talent a výtvarné cítění, ale jako by chyběl ještě krůček k jejich logickému propojení. V druhé části večera  představil Jan Kodet své Kevel. Poetická kompozice, která zkřížila cesty hudebníků a tanečníků. Hravé představení plné situací, které by chtěly být humornými, jen se jim to ne zcela daří. Interakce mezi protagonisty založená na vrstvě zvláštně postavené náhody působí tu roztomile, tu tristně. Jan Kodet hledal pohybovou inspiraci v prostorové představivosti a tím k jeho dobru nesklouzává k „variačkovým“ klišé. Je znát, že všechny zúčastněné choreografie baví, jsou uvnitř a na diváka zbývá jen pocit smutné závisti, že by si třeba taky takhle poskočil, aby z toho alespoň něco měl. Úterní večer v divadle Ponec patřil dvojici Černá & Vaněk. Jejich celovečerní představení No Fear, No Die je příjemným a lidským zpracováním osobních pocitů každého člověka. Sarkasmus a nadhled nad „strašidelnými“ vzpomínkami z dětství, schovávaný strach současnosti a vynikající technika kontaktní improvizace sehraného tanečního páru. Bez jediného zaškobrtnutí jakoby jejich tanec hladce klouzal . Zobrazují rituály proti strachu, ale nakonec se stejně dostanou k freudovské podstatě vztahu. Jistota interpretace zkušených tanečníků, kteří odhodili vážnost, kteří nemusí ani sobě ani okolí dokazovat, že mají právo být profesionály. Vědí, co si mohou dovolit a kam až mohou zajít, aby neporušili hranice vkusu. Slova, která jsou v představení vyřčena, pouze konstatují bez výrazných emocí, ale k věci. No Fear, No Die je představením, které kromě svých protagonistů prezentuje i možnosti vývoje českého současného tance fungujícího dlouhodobě v zahraničí. Není se za co stydět. Česká taneční platforma, 13. ročník festivalu české tvorby a pohybového divadla, byla ukončena ve středu. Před posledním představením se konala diskuze s umělci a členy poroty.  Na její kvalitě se oproti loňskému roku bohužel velice negativně podepsala minimální účast umělců a tím se po úvodním představování debata velice rychle stočila ke složitosti situace současného tance v ČR a významu ceny jakou je Cena Sazky. Vzhledem k absenci moderátora diskuze bylo setkání zdlouhavé bez výrazného výstupu. Nicméně dalo zúčastněným poznat určité názory zahraniční poroty a jejich žasnoucí údiv nad stavem tance a podmínek tanečníků v České republice. Nedá se nic dělat, kulturní rozdíly jsou kulturní rozdíly a jiný kraj, jiný mrav.                                                                                                                     

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: