Strapmania – Vzduch jako jistota

Strapmania. Foto: Julius Erdmann.

Autor Hana Strejčková

Strapsy se staly „alfou a omegou“ celku. Nejenže visely v prostoru, jejich náznaky byly například součástí kostýmu, pásky zdobily zápěstí, v jeden moment zakrývaly i oči. Špičkoví artisté v každé z mnoha kapitol představení odvedli na strapsech precizní práci. Nad jejich výkony, a není lepšího slovního klišé, se opravdu tajil dech a divák žasl. Jako by vzduch pro artisty znamenal oporu a pružné popruhy pomyslný pevný bod, díky kterému vítězili nad gravitací a svá těla nad zemí uváděli do fascinujících poloh a pozic. Ve výškách se jim podařilo vytvořit iluzi sebejisté stability, až se zdálo, že pojmy zemská přitažlivost a stav beztíže jsou jedno a totéž. Předností Strapmanie bylo perfektní provedení gymnastických prvků, dokonalá synchronizace skupinových choreografií a citlivá, přesná souhra týmu. Akrobaté vytvořili dojem, že jejich odrazovým můstkem je naprostá fyzická flexibilita, popření zákonů fyziky a emoce na uzdě.   

V úsporném osvětlení, které charakterizovalo světelnou kompozici po celou dobu představení, stáli v úvodu na scéně tři akrobaté. S jednou rukou nad hlavou, ukotvenou ve smyčce strapsu, se sotva znatelně kývali ze strany na stranu. Z reproduktorů zněl napjatý šepot hlasů. Performeři postupně pohyb zvětšovali, až chodili po kružnici, kroky prodloužili odrazem ze země a rozhodli se téměř letět v rámci možností napjatého popruhu. Jejich jednotu narušil až vstup artistky, která oživila estetickou jednotvárnost postupným kontaktem s každým z nich. Načrtla motivy, které se vracely, jako např. pozastavení coby vybočení z rytmu, narušení rovnováhy, změna rychlosti, impuls k jinému směru pohybu.

Celek připomínal leporelo, sestavené z nápaditých výstupů využívajících jen a jen strapsy. Počet akrobatů se ukázal jako dostatečný pro vznik formací a variací použití náčiní, aniž by se čísla zásadně recyklovala. Mužské duety sázely na silovou akrobacii a promyšlenou synchronizaci, nejen v choreografiích, ale i ve spolupráci s techniky (či kolegyněmi), kteří vytahovali strapsy do výšek, nebo je naopak stahovali.

Dvojici žen charakterizovala ohebnost, ladné provedení triků/cviků nejen ve vzduchu, ale i na zemi a nepředvídatelná síla. Především ony dvě vnášely do představení překvapení. Například když jedna z nich visela hlavou dolů, minimalisticky zapřená do strapsů, a rukama chytala partnerku, která se bez jištění ve vzduchu tvarovala do pozic hodných hadí ženy. Jedním z hodně zajímavých výstupů bylo sólo artistky, která strapsy za asistence kolegů, jež je natahovali až k zemi a vytvořili tak dojem hvězdice, nejprve použila jako schody a po vystoupání do výšky pohyb jejího těla metaforicky připomínal pavoučí tanec. Podobně efektně působilo i sólo „oslepeného“ akrobata, s páskou přes oči předvedl na strapsech náročné triky. Zatímco v hlavních scénách artisté zásadně šetřili s projevy emocí a napětí vytvářela sama koncentrace na výkon, o to kontrastněji vyzněly mezihry, např. skákání přes popruhy jako přes švihadla.

Za výsostní přednost Strapmanie považuji prostorovou dramaturgii, která jako by se zhlédla ve stereometrii. Zaujalo mě vnímání prostoru technikami deskriptivní geometrie, který na rozdíl od ilustrativně seskládané hudební složky cítili účinkující komplexně. Mladý soubor nejenže skvěle řemeslně zdokumentoval abecedu vzdušné akrobacie na strapsech, ale odvážil se experimentovat, hrát si a hledat své místo na zemi. Prozatím se jim však nejlépe daří ve výstupech ve vzduchu.

Psáno ze světové premiéry dne 13. ledna 2020, Jatka78.

Strapmania
Akrobaté: Anders Björklund, Laura Borkowski, Mona Tesch, Rasmus Ohrt
Kreativní vedení: Elise Reine
Taneční choreografie: Lena Zinnen
Asistentka produkce: Marina Rieger
Fotografie a média: Julius Erdmann
Projekt podpořili: Alexander Aerial Acrobatics, Promotion for Performers
Světová premiéra: 13. 1. 2020, Jatka78 Praha