Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015: Volná tvorba soutěžících

Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015: Volná tvorba soutěžících

Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015: Volná tvorba soutěžících

Již tradičně se od 20. do 23. listopadu 2015 uskutečnil Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015. Novinkou letošního ročníku byla distribuce programu do různých divadel – vedle domovské scény Divadla Duncan Centre byly jednotlivé večery uvedeny v divadle DISK a NoD. Programový rámec zůstal totožný s předchozími ročníky – první večer slavnostně zahájili festival Dora Sulženko Hoštová s Janem Čtvrtníkem svou nejnovější choreografií Proces. Následné večery patřily soutěžícím, kteří představili choreografii na zadanou hudbu Ivany Loudové a svou volnou tvorbu, na jejímž základě byli do soutěže vybráni. Festival uzavřelo slavnostní vyhlášení vítězů a uvedení oceněných děl. V neděli 22. listopadu zahájila Soutěž – volnou tvorbu soutěžících choreografie Na pokraji okraje taneční skupiny EKS. Jednalo se o duet muže (Ondřej Krejčí) a ženy (Pavla Vařáková) doprovázený dvěma hudebníky – perkuse (Leandro Olivos Mancini) a zpěv, klávesy (Maiken Marlen Sundby). Zpočátku se oba tanečníci hýbali, jako by jejich pohyby byly naprogramovány počítačem. Odosobněné, strnulé, trhané taneční variace se linuly prostorem i časem. Odcizení bylo citelné i v rovině partnerské – dvojice se v první části choreografie vůbec nedotkla. V choreografii nastal zlom až po delší době; zazněl vytočený výkřik obou partnerů přímo do tváře druhého a zběsilá hudba, plná podmanivého rytmu a zpěvu, ustala, jeviště se ponořilo do tmy. V popředí se objevila Vařáková levitující v prostoru, přidržována Krejčím. Ostrý režijní střih výrazně zapůsobil – na scéně se ocitly dva jasně vyhraněné, protikladné světy: trpká realita života v nešťastném vztahu a idylické, bezstarostné snění o dokonalosti. Choreografie parafrázovala dynamičnost lidského vztahu, zabývala se jeho psychologií. Večer pokračoval uvedením díla Na dně je tma Anity Bánhegyi, studentky šestého ročníku Konzervatoře Duncan Centre. Jednalo se o komorní desetiminutové sólo, které mělo být vyjádřením pocitů člověka na pokraji společnosti. Pohybově repetitivní výstup se vesměs odehrával v kruzích a oblých liniích, ale ve svém vyznění nepřekročil hranici mezi jevištěm a hledištěm; avizovaná vnitřní zpověď rozpolceného člověka se tak vytratila. Další dílo Skrjabin 100 taktéž vytvořil student šestého ročníku Konzervatoře Duncan Centre Roman Zotov. Na jevišti byly poházené listy hudební partitury a zněla 5. sonáta ruského skladatele Alexandra Skrjabina (na klavír hrála Magdalena Ochmanová). Zotov přišel na jeviště s lucernou, odložil plášť a započal svůj tanec. I když dílo bylo pohybově velmi různorodé, nemohl jsem se ubránit dojmu, že ve skutečnosti šlo o společenský tanec – tuto myšlenku umocňovala i neviditelná, ale citelná tenze mezi Zotovem a Ochmanovou; jako by interpret tančil s partnerkou sedící za klavírem, jejich pojícím prvkem byla znějící hudba. Společenskému tanci by odpovídal i kostým tanečníka – elegantní kalhoty, košile a kravata. Choreografie se nesla ve stejném pocitovém ladění od začátku až do svého konce, k žádnému dynamickému zvratu nedošlo. Choreografie se tak mihla před zraky diváků (stejně jako její sdělení) a odezněla bez výraznějšího zážitku. Po přestávce pokračoval program dílem Arsis/Thesis řecké choreografky Evi Souli. Tanec dvou žen přinesl zcela jinou atmosféru. Energicky nabitý, záměrně synchronní duet si pohrával s hudebním doprovodem, byl odpovědí na jednotlivé tóny hudby. Zmíněná synchronnost však byla narušována minimálními, avšak viditelnými rozdíly v interpretaci obou tanečnic. Jedna ostrá, s jasně formulovaným pohybovým slovníkem a přísným výrazem ve tváři a druhá lehce nejistá, zmatená, avšak stále držíc tempo se svou kolegyní. Dílo si pohrávalo s velmi podobnými, na druhé straně však protikladnými principy, které se prolínaly celou jeho koncepcí. Choreografie vyzněla mezi ostatními velice lehce a svěže, možná i proto, že jejím tématem nebyla citová rozpoložení člověka. Nemohu se však ubránit dojmu, že v ní chyběla výraznější dramaturgická linie, která by onu pohybovou hříčku zastřešila. Maďarská tanečnice, choreografka a pedagožka Csilla Nagy uvedla své sólové představení Fear frog. Tanečnice v úvodu představení přišla v zelené mikině s kapucí přetaženou přes hlavu do přední části jeviště a vyslovila několik velmi znepokojujících vět, které gradovaly od banálností k závažnějším tvrzením: „Bojím se zubaře. Bojím se, že nebudu mít na kávu. Bojím se, že máma nebo táta umřou. Bojím se, že se mnou spadne letadlo. Bojím se otázky: Kde je táta?“ Při vyslovování každé věty si do úst vložila nějaký předmět, zpočátku to vypadalo, že si ústa plnila bonbony, které nestíhala požívat. Poté odstoupila do pozadí jeviště a začala jakási žabí transformace. Dokonale přesná pohybová interpretace byla pastvou pro oči – Nagy seděla v nízkém dřepu jako žába, různě se pootáčela, přetáčela, popocházela, vše v naprosté přesnosti provedení bez jediného zaváhání, s očima vytřeštěnýma a pusou plnou menších předmětů. Celá pohybová akce končila vyplivnutím malých průhledných kuliček na podlahu – transformace skončila, obavy z žabího těla se během rituální proměny vytratily. Ačkoli byla celá koncepce díla velmi absurdní a pro mě zahalena mnoha otazníky, i tak jsem si užíval pohledu na dokonale se pohybující tělo interpretky s komickým výrazem. Stálo to za to.
Závěrečná choreografie absolventky Konzervatoře Duncan Centre Ingy Mikshiny Za úsvitu zapůsobila svou jednoduchostí – během osmi minut se interpretka pomalou, šouravou chůzí dostávala ze zadní části jeviště do přední. Dráha symbolizovala nekonečnou cestu; její ustavičnost posílila právě ona šouravost, připomínající styl chůze japonských gejš. Divák tak získal pocit, že Mikshina udělala nejméně tisíc kroků, než se dostala z jedné strany jeviště na druhou. Choreografie by mohla symbolizovat i cestu životem, po které putujeme někdy pomaleji, jindy rychleji, někdy se ohlížíme za věcmi minulými, či záměrně zůstaneme stát na jednom místě z různých důvodů. Vše za doprovodu neúprosně ubíhajícího času. Jednoduchý choreografický princip přinesl na jeviště magickou atmosféru plnou nekonečnosti a věčnosti. Psáno z večera volné tvorby soutěžících 22. listopadu 2015 v Divadle Duncan Centre v Praze. Festival Nové Evropy – Cena Jarmily Jeřábkové 2015 20.–23. listopadu 2015, Praha Soutěž – volná tvorba soutěžících Na pokraji okraje Choreografie: Ondřej Krejčí a Pavla Vařáková, EKS
Hudební doprovod: Leandro Olivos Mancini (perkuse) a Maiken Marlen Sundby (klávesy a zpěv)
Kostýmy: Pavla Vařáková a Ondřej Krejčí Na dně je tma Choreografie: Anita Bánhegyi
Hudba: Alva Noto a Ryuichi Sakamoto
Světla: Jan Beneš Skrjabin 100  Choreografie: Roman Zotov
Hudba: Alexandr Skrjabin (5. sonáta)
Klavír: Magdalena Ochmanová
Kostým: Magdalena Ochmanová a Roman Zotov
Light design: Magdalena Ochmanová a Roman Zotov Arsis/Thesis Choreografie: Evi Souli
Hudba: Takis Perdikis Fear frog Choreografie: Csilla Nagy
Spolupráce a hudba: Legars (György Ujvári-Pintér)
Light: Katalin Dézsi Za úsvitu  Choreografie: Inga Mikshina
Hudba: Nils Frahm
Kostýmy: Inga Mikshina

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: