Divadelní pověry

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno. Většinou se zhrozili, pomyslili si něco o neuctivosti a věštili mému výkonu smůlu. Někdy se piruety zdařily, jindy ne. Za léta divadelní praxe jsem však žádnou přímou souvislost mezi ctěním divadelních pověr a štěstím na jevišti neobjevil.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk Autor: Filip Staněk

Nekritické přijetí a úzkostlivé dodržování starých divadelních zvyků mě vždycky dráždilo. Nutí mě přemýšlet, odkud pramení, jaký mají význam a jaká je jejich případná souvislost s uměleckým výkonem. Jsem přesvědčen, že většina jsou relikty z dřívějších dob, třebaže kdysi opodstatněné, dnes usazené v divadelní tradici jako křesťanské svátky v ateistické a konzumní společnosti. Smysl vyvanul. Souvislost s uměleckým výkonem vidím maximálně v psychologickém efektu: nevykročím-li pravou nohou, budu nervózní. Fór je v tom, že není výjimkou, když ti nejmilitantnější pověrčivci s plnou hubou  úcty k divadlu přijdou na zkoušku nepřipravení, během představení si špitají o pozadí kolegyně a místo zdokonalování se v oboru se raději upíjí v divadelním klubu. Není profesionalita a obecná slušnost důležitější než ponížená a bezpředmětná pokora?

Na herci oblečeném v kostýmu se nesmí nic přišívat. Na jevišti se nesmí pískat. Nepovedená generálka rovná se povedená premiéra. V anglosaském světě se zase nesmí vyslovit slovo „Macbeth“. Některé z pověr mají pravděpodobně racionální základ. Například zákaz pískání pochází zřejmě z dob, kdy se na zákulisní práce najímali námořníci, kteří ovládali lodní techniku, na které byla založena ta divadelní. Změny scény se domlouvaly signály pískáním. A tak se mohlo stát, že když herec omylem zapískal, přistála mu na hlavě kulisa. Dnes mají kulisáci vysílačky a řídí je inspicient. Neposlouží divadlu více herec s řádně zašitým knoflíkem než ten pověrčivý s nití trčící z kostýmu?

Ať si každý věří, čemu chce. Každá misionářská činnost je ale otravná. Když mi starší kolega tvrdí, že se na jevišti nemůže objevit pravé paví peří (třebaže přesně to by produkce potřebovala), a já se zajímám proč, odpověď „protože to tak prostě je“ mě neuspokojí. Každému (nejen) umělci bych tedy doporučil, aby si rady zkušenějších kolegů sice poslechl, ale jejich přijetí a aplikaci prosel nejdříve vlastním rozumem. Protože pokud budeme slepě přijímat vše, co nám autority podsunou, může se jednoho dne stát, že na otázku „a proč vlastně nosíme v divadle roušky?“ uslyšíme odpověď „protože to tak prostě je“.

 

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

říjen 2020

Po Út St Čt So Ne
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: