Kant v hledišti

Jako každý rok i vloni jsem na vánoční svátky odjel za svou ženou do Monaka. Tančí v tamním baletním souboru a bramborový salát jsem chystal já, v tomto období totiž pravidelně zkoušejí novou premiéru. Letošní kus jsem viděl třikrát. Nemám v úmyslu rozepisovat se, nakolik se mi představení líbilo, hodlám si místo toho postěžovat na chování diváků. A protože navštěvuji divadlo i u nás, musím bohužel konstatovat, že neohleduplnost není výsadou jen monackých hledišť.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk Autor: Filip Staněk

Rozepnu si knoflík u saka a posadím se na své místo. Rozhlížím se po hledišti, pozoruji šum okolo. Mou pozornost automaticky přitahují hezké ženy, dobře oblečení muži a extravagantní zjevy, o které v Monaku nikdy není nouze. Vedle mě sedí stará dáma, kabelku na klíně, s typickou stařeckou sobeckostí se roztahuje, z druhé strany pak hipster (retro hodinky Casio) brouzdající znuděně v mobilu. Sál potemní, ozve se žádost o vypnutí telefonů – ne ztlumení, ne nastavení letového režimu: vypnutí; opona jede nahoru. Brebentění utichá, začíná hrát hudba. Každému musí dojít, že představení začalo. Přesto do tmy stále svítí dobrá desítka displejů, přesto se právě teď někdo rozhoduje, že doprovodu převypráví děj. Upřu oči na úvodní duet a odhodlaně se nadechnu. Sousedka se rozkašle. Zoufale hrabe v kabelce, vteřinu před udušením vyloví hašlerku, kašel ustane. Zdvořile dělám, že sleduji balet. Na scénu nabíhá sbor; zdá se, že už bude klid. Periferně zahlédnu světlo. Tak ne. Do sálu se protáhne pětice opozdilců, rádoby kradmo se plíží na svá místa. Lidi vstávají, příchozí se k nim sunou zadkem. Potlačím v sobě nával nenávisti. Zauvažuji, odkud znám základy divadelní etikety; od prarodičů. Ze vzpomínek mě vytrhne šustění, sousedka rozbaluje další bonbon. Během představení jich spořádá asi sedm. Cinkají jí o protézu, hlasitě je cumlá, nikdy je nemůže v kabelce najít. Skřípu zuby potichu, aby to nikoho nerušilo.

Generálka, premiéra, repríza: jednou zazvonil telefon, kdosi mě v rytmu cody kopal do opěradla, komentovalo se dění na scéně, nahlas i šeptem, šepot mě iritoval víc. Po pauze se vždy vrátil někdo pozdě – zvonilo třikrát, k dispozici byla bezplatná šatna, někteří si svršky drželi raději na klíně. Soused páchl. Jedlo se, pilo, žvýkalo, tu a tam se ve tmě rozsvítil mobil. Když si hipster sundal retro boty, byl jsem dávno ponořený v existenciálních úvahách. Zatímco jsem si v duchu brousil zbytečně argumenty, jeho infantilní ponožka se mi pohupovala u stehna. Balet skončil, mé dojmy nesly hořkou pachuť. Tleskal jsem spolu s ostatními a rezignovaně přitom pozoroval jakousi rodinu pospíchající k východu. Když jsem čekal na kabát, byli už zřejmě doma.

Immanuel Kant formuloval svůj kategorický imperativ jako zásadu, že člověk by se měl chovat vždy tak, aby se jeho jednání mohlo stát obecným zákonem. Jinými slovy, vytáhnu-li v divadle láhev, která při pití lupe a praská, měl bych se zamyslet, jestli je přijatelné, kdyby ji vytáhli všichni. I  buran cítí, že v takovém případě by z představení moc neměl. Jenže buran, zároveň sobec, se domnívá, že je výjimkou. Ostatní to přežijí. Kant chápal, že výjimka pravidlo nejenže nepotvrzuje, nýbrž je rozvrací. Kde je díra jednou, bude vždy protékat, a z mnoha výjimek se postupně stává pravidlo. Proto je Kantova morálka sice přísná, ale jen jako taková funkční. A selhává-li, může to vyřešit represe. Pokud by každý, komu při představení zazvoní telefon, musel na scénu vyjít nahý a zazpívat, vsadím se, že by jich zvonilo méně.

Když jdu do divadla (jako divák, ne jako tanečník), mívám jedno přání: doufám, že tam bude co nejméně lidí. Ne protože bych lidi neměl rád, ale protože mám rád divadlo. Prázdná sedadla ovšem nejsou něco, o co by divadlo stálo. Kromě umění totiž poskytuje taky společenský rozměr. Sdílený zážitek se násobí. Podmínkou je kultivované publikum. Jistě je pohodlnější sedět doma u televize a mít nohy na stole; na každém je, dává-li v životě přednost pohodlí, anebo intenzitě. S opuštěním obýváku se pojí jistá rizika, nemluvě o bontonem omezené svobodě. Vyjde-li si však tolerance s ohledy naproti, není třeba aspoň represe. A pokud mi v divadle zazvoní jednoho dne telefon, budu první, kdo se svlékne a zazpívá.

 

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.

 

 

 

Témata článku

MonakoMonte-Carlopublikum

Tanec

Niekto v hľadisku?

vložil Kata Zagorski

IP: 89.173.36.212
Reaguje na:
Dobre vedieť, že aj v Monaku sa v hľadisku stále miesia burani s Kantmi. Ale teraz, keď sa hľadiská zatvárajú, nebola by na mieste nejaká aktuálnejšia glosa či reportáž? Pozerám (v inom článku TA), že tanec sa obmedzením rušenia predstavení nad 100 divákov vlastne nemusí riadiť, napríklad - "...představení pro dospělé v PONCI nerušíme a tančíme dál! Nyní jsme omezili kapacitu počtem 80 prodejních míst a měníme uspořádání hlediště..." - ...zaujímavé... ?!?
+3 -1 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 1

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

duben 2020

Po Út St Čt So Ne
30
31
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 1 2 3
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: