My na tom děláme!

Jedním z patologických jevů dnešní společnosti je přehnaná činorodost. Spolu s ní se pak dostavují výčitky nedostatečné produktivity a perfekce ve všech oblastech života. Jsme bombardováni návody na to, jak efektivně trávit volný čas, jak správně jíst, pít, bavit se, odpočívat, uklízet, komunikovat i spát. Ale už nestačí jen splnit úkol a tyto dobré rady naplnit. Ve velké oblibě je sledování jednotlivých kroků k úspěchu. Rozmáhá se dokonce pocit práva je posuzovat – jako mor (nebo jakákoli jiná epidemie, chcete-li).

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Lucie Hayashi. Foto: Barbora Škrobáková.

Lucie Hayashi Autor: Lucie Hayashi

Jak rozvíjíte své umělecké vize? V jaké fázi je projekt? A podaří se? Zprávy o průběhu jsou vyžadovány ve všech oblastech – pokud chybí, vzniká podezření, že se nic neděje a dotyčný se tématu dostatečně nevěnuje. Referáty o přípravách a procesech se mnohdy stávají hodnotnějšími než výstup samotný. Jako by se predikce výsledku stala novou, fascinující společenskou hrou.

Ještě před několika lety se, alespoň v umění, hodnotil výsledný artefakt. Postupně se i samotný proces tvorby stal „uměleckým produktem“, když vznikal před očima diváků. Mnohdy se i sami příjemci stali jeho součástí. Avšak v poslední dekádě nastal doslova boom performancí označených jako work-in-progress. Veřejně prezentovány jsou prvotní nápady, myšlenky, obrys konceptu, který může do premiéry ještě nabrat obrat až o 180°. Umělci jdou s kůží na trh v tom nejchoulostivějším stadiu zkoumání. Ale proč?

Opravdu chtějí slyšet zpětnou vazbu od kamarádů z uměleckého prostředí i mimo obor? Jsou připraveni snést kritiku skutečně nehotového díla a nechat se jí inspirovat do další práce? Ne každý tvůrce na to má odvahu a umí s feedbackem pracovat. Je tedy rozumné, pokud autor ví, koho chce na svůj work-in-progress pozvat a co od reflexe může očekávat.

Setkala jsem se ale také s přiznáním, že názory svědků „předváděčky“ vlastně umělci slyšet nepotřebují. Samotný akt prezentace před obecenstvem totiž dodá týmu motor, motivaci i inspiraci. Potřebují tam prostě jen „nějaké lidi“, aby se vybičovali a zkusili, jak dílo funguje v daném místě a pod tíhou okamžiku.

Mám proto podezření, že oba výše zmíněné důvody jsou jen zástěrkou třetího. A tím je kontrola. Kontrola, zda umělec za dotace z veřejných zdrojů opravdu pracuje.

Jenže ani v galeriích se nevystavují nehotové obrazy, na přehlídkových molech se nenosí nedošité róby, herci nezvou diváky na první čtené zkoušky, akrobati nezveřejňují videa svých četných pádů při tréninku, kapely nelákají na nedokončené písně. Také byste nešli do restaurace, kde vám před měsícem naservírovali nedovařené a nedochucené menu…

Opravdu se chcete, choreografové a režiséři, chlubit svými nedopečenými kousky veřejně? Nenechte se tlačit do nahé prezentace nehotových děl za každou cenu. Jejich ani vaší propagaci to, podle mého, moc neprospívá.

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.

Témata článku

work in progress

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: