Artifact Suite & The Grey Area – Nestárnoucí baletní abstrakce


Švédský královský balet ve Stockholmu má nyní ve svém repertoáru oceňovaná díla dvou světových choreografů Williama Forsytha a Davida Dawsona.  Komponovaný večer měl premiéru na prknech stockholmské opery roku 2014, vrací se tak v novém nastudování i obsazení po čtyřech letech. Od letošní sezóny se navíc uměleckého vedení ujal Nicolas Le Riche, který soubor převzal ve skvělé formě.

The Grey Area

The Grey Area, představení Davida Dawsona, mělo premiéru v Dutch National Ballet v roce 2002 a získalo prestižní cenu Benois de la danse. Choreografie zavádí diváka za meditativního hudebního doprovodu Nielse Lanzy do „země nikoho”. Jedná se o komorní balet pro tři ženy a dva muže. Autor k němu dodává: „The Grey Area je odraz mého života od jeho zrození a odpověď na podněty, které se dějí kolem mě. Je to dílo o něčem neznámém. O místě s neutuchající nadějí. Pocit, mezi začátkem a koncem nebo o nehmatatelné podstatě bytí. Chtěl jsem vytvořit dílo, kde je tanec silně expresivní v klasické taneční technice a zároveň jsem chtěl překročit její hranice.“

Dawsonův taneční styl vskutku vychází z akademické techniky, ale svou dynamikou a krokovými vazbami ji přesahuje. Tanečníci Královského baletu jsou skvěle fyzicky vybavení a v náročné choreografii maximálně využívají své dispozice. Klasické pózy jsou předržovány, aby záhy explodovaly a následovalo uvolnění spojené s plynulými vlnami. Společné pasáže se ve velice organickém sledu vždy střídají s jednotlivými sóly a duety. Pětadvacetiminutové dílo překvapí zprvu svou poetikou a vskutku excelentními výkony, nicméně monotónní hudba začne po chvíli pomalu nudit, protože vůbec nekoresponduje s choreografií.

Jeviště je zcela prázdné, magickou atmosféru dodává baletu kombinace šedého baletizolu s intimním osvětlením, které si často hraje jen s lidskou siluetou. Interpreti jsou oděni v šedých kostýmech navržených známou tanečnicí Yumiko Takeshimou. A právě její osobní zkušenost s tím, jak by měl kostým na těle sedět, se velmi pozitivně odrazila v jejím nápadu. Ačkoliv tanečnice mají jen šedé kraťasy a vršky ze síťoviny, je na první pohled znát, že jsou velmi pohodlné a na jejich atletických tělech skvěle sedí. Jednoduché pánské kostýmy doplňuje také síťovaný top. Opět se potvrzuje, že v jednoduchosti je krása.

Produkce na vás přenese snovou atmosféru, jste okouzleni jakýmsi nepřítomným pnutím, ale chybí gradace a pomyslný vrchol. V programu je sice zmínka o silném emocionálním prožitku, který byl choreografovým záměrem. Já jsem ovšem měla problém ony emoce zachytit.

Artifact Suite

Následující Artifact Suite mělo sice světovou premiéru 15. září 2004 v Glasgow, nicméně se jedná o extrakt z celovečerního kusu Artifact z roku 1984, kdy Williame Forsythe přebíral otěže frankfurtského baletu. Forsythe vychází z partitury Chaconny od J. S. Bacha, kterou doplňují improvizace na Bachovo téma pianistky Evy Crossman-Hecht. A stejně jako hudební předloha varíruje vybrané předlohy i choreografie pracuje s elementy akademické taneční techniky rozvedené do různých variací.

Jakousi ústřední postavou je žena ve světlém trikotu, která stojí v přední části jeviště. Zády k divákům předvádí sérii pohybů, které po ní opakuje více jak třicet tanečníků. Sbor stojí v řadách po obvodu jeviště, oblečen do lahvově zelených trikotů – u dam doplněných o černé punčochy a tělové špičkové střevíce. Postupně se obrazce mění a mísí. Z masy těl se vyčleňují dva sólové páry, které tančí duety. Výkony všech čtyř interpretů (Gina Tse, Mayumi Yamaguchi, Hampus Gauffin, Dragos Mihalcea) jsou excelentní.

I když je choreografie repetitivní, oproti prvnímu kusu nepostrádá silnou dynamiku a stále udržuje vaši pozornost. Forsythův typický pohybový slovník, kladoucí vysoké nároky nejen na techniku, ale i na fyzičku je pro každý baletní soubor velkou výzvou. Tanečníci stockholmské opery se tohoto úkolu zhostili na výbornou. Většina sborových pasáží byla velmi kvalitně nazkoušena, sólisté vynikali muzikálností a skvělou interpretací. Artifact suite je jakýmsi manifestem o překračování hranic a možnostech klasického baletu.

Celkový dojem z večera byl více než pozitivní. Přestože obě choreografie jsou si tanečním stylem velmi blízké, každá má své kouzlo a dokáže oslovit diváka jiným způsobem. 

Psáno z představení 28. března 2018, Královská švédská opera, Stockholm.

 

The Grey Area
Choreografie a scéna: David Dawson
Hudba: Niels Lanz
Kostýmy: Yumiko Takeshima
Světelný design: Bert Dalhuysen
Asistent choreografa: Rebecca Gladstone
Hlavní repetitor: Marie Lindquist
Světová premiéra: 7. září 2002

 

Artifact Suite
Choreografie, scéna, kostýmy a světelný design: William Forsythe
Hudba: Eva Crossman-Hecht, William Forsythe, Johann Sebastian Bach
Asistenti choreografa: Agnés Noltenius, Noah Gelber, Maurice Causey
Hlavní repetitor: Yannick Sempey
Světová premiéra: 15. září 2014


Autor: Andrea Helander Kramešová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: