Kostka, všudypřítomná kostka


Na scéně leží bílý čtverec, základ pro geometricky souvislou krychli, tedy kostku. Na čtvercovou plochu jsou promítány, samozřejmě již digitální technikou, roztodivné obrazce. Po delší, zcela obrazové sekvenci tzv. mappingu se začnou objevovat tanečníci. Lidský faktor konečně zakročí a vymezí do určité míry abstraktní, obrazové působení inscenace. Pro tanečníky vůbec není jednoduché tančit na ostře se převracející projekci, kterou mají pod nohama. Scéna se pomocí projekce začne nejistě roztékat. Mění se povrch…

Tři dvojice tanečníků, každý pár po sobě i simultánně navazují vztah mezi partnery i duety samotnými. Rastr mřížky, která začíná krájet prostor na díly, se člení na větší plochy čtverců, které klesají do hlubiny a vytvářejí onu iluzi měnícího se prostoru, nejistoty i odolávání terénu. Jednotliví tanečníci mizí, propadají se do tmy. Nádherně působí scéna pracovně zvaná „nirvána“. Několik lamel se vertikálně uvolnilo do prostor a vzniká snový až meditativní obraz. Autor hudby Jan Šikl, jehož hudební kompozice silně drží představení pohromadě, tady používá mimo elektronicky zpracovanou hudbu ženský operní hlas a houslové sólo.

V dalším scénografickém vývoji vyrůstá z čtverce kolmá zadní stěna, která dotváří vnímání krychle, začínáme ale postrádat souvislosti s třídimenzionální Rubikovou kostkou. Projekce není zatím v této druhé části projektu dodělána a na ní se zřejmě nejvíce bude dál pracovat.

Důležitá je scéna, kdy tanečníka pronásleduje jeho stín. Není to nijak zvlášť nové téma, ale stále vzrušující. Člověk a jeho alter ego, pronásledovatel a jeho odraz reálný svícením, dokonaný pak násobením projekcí. Stále více stínů, cesta pro dotyčného je znesnadněna. Jakási neznámá postava v šedočerném hábitu s kápí na hlavě se začne prosazovat do nové situace, více však výtvarné, abstraktní. Další se množí jako myšlenky, vzpomínky. A nemusí být vždy pozitivní.

Work in progress, často používaný podtitul pro díla, která jsou buď v počátcích tvorby, nebo před jejich dokončením. V této fázi se nachází taneční představení Cube několika autorů – režiséra Pavla Knolleho, choreografů Davida Stránského a Štěpána Pechara, výtvarníků Jana Hladila a Františka Pecháčka. Všichni mají „laternu“ v krvi. Tedy určitě Pavel Knolle, který byl velmi významným tanečníkem ve všech inscenacích od devadesátých let minulého století, na něž nový projekt Cube navazuje.

Poté, co se stal ředitelem Nové scény režisér Michal Dočekal, donedávna šéf činohry Národního divadla, lze vysledovat trendy profilovat působení celé scény k dalšímu rozvoji činohry. Stejně tak poslední premiérové projekty Podivuhodné cesty Julese Verna (režie David Drábek) a nejnovější inscenace Laterny magiky Malý princ v režii Vladimíra Morávka jsou nastartované činoherním směrem, kde tanečníci mají sekundární pozici. A to je pro soubor špatné. V Laterně magice je řada skutečně výborných tanečníků. Celý kolektiv je nabitý energií, mají radost z tvůrčí spolupráce a to z nich naplno čiší. A proto je důležité, aby mohli pracovat čistě na svébytném projektu, který by postrčil jejich schopnosti a nadání.

 

Zeptala jsem se vedoucího uměleckého souboru Laterny magiky a zároveň režiséra a výtvarníka inscenace Cube Pavla Knolleho ještě před oficiálním uvedením nového titulu, který 1. září 2016 prozatím prezentovala Laterna magika jako předpremiéru, respektive work in progress, na okolnosti vzniku projektu.

 

Kdy jste začali přemýšlet o novém a tanečnějším představení pro Laternu magiku?

Zhruba před dvěma lety jsem měl možnost zdůvodnit přání souboru Laterny magiky – vytvořit opět po několika letech výslovně taneční představení s výtvarnými a jasně profilovanými možnostmi Laterny magiky, v rychle se vyvíjecím rytmu dnešní doby. Při příležitosti setkání Klubu mecenášů Národního divadla jsme představili koncept představení, ve kterém jsme chtěli navázat na projekt Laterna LAB. Od nich jsme měli tedy přislíbeny první finanční prostředky pro začínající projekt.

 

Principy laterny magiky stvořené již více než před půl stoletím režisérem Alfredem Radokem a největší osobností ve výtvarném divadelním světě – u nás i ve světě – scénografem Josefem Svobodou… Jak na ně chcete – a v rámci možností můžete – navazovat?

Určitě a s plným vědomím chceme použít a – snad se to podaří – využít základního principu: živí tanečníci, interpreti na jevišti, jejichž pohyb je ovlivňován filmovou iluzí a zároveň projekce dotváří a umocňuje energii, kterou nastaví tanečník… Jde tedy o úzký dialog živého těla se všemi jeho myšlenkami a emocemi s abstraktním, filmovým či graficky ojediněle zpracovaným obrazem…

 

Proč zrovna Cube/Kostka?

Kostka je symbol – jako základní 3D-geometrický útvar, jako uzavřený prostor místnosti, scénický prostor, může to být displej, budova, kostka ledu i cukru. A evokovala nám stále živý hlavolam – Rubikovu kostku. Tedy krychli s třídimenzionální nekonečnou možností proměn a variant změn. To nás velmi inspirovalo. Mými nejbližšími spolupracovníky jsou spoluautoři scénáře, choreografové David Stránský a Štěpán Pechar. Jan Hladil a František Pecháček jsou experty v oboru projekce a především projekčního mappingu, kameraman Marek Brožek a v nejvyšším nasazení autor hudby Jan Šikl. Samozřejmě nám pomohl dramaturg Jan Tošovský, který rovněž na laterně magice vyrůstal, a tanečnice Zuzana Herényiová, tentokrát i v roli asistentky choreografie.

 

Nevyprávíte tady žádný souvislý příběh, když se jedná výsostně o symbiózu výtvarných efektů, tanečního a choreografického rukopisu. Ale přece, když máte na scéně už jen dva tanečníky a posléze tam rozvíjíte simultánně i tři různé duety, jde o emoce a vztahy, které příběh nesou samy o sobě.

Je to tak, původně jsme si chtěli hrát pouze s obrazem a pohybem bez příběhů. To ovšem úplně nejde. Jestliže dva lidé nebo skupina spolu tančí, vždy se tam nějaká emoce zákonitě dostane a s emocí už vidíte nějaký příběh. Možná každý z diváků uvidí jiný. Takže i neplánované situace se rozvinuly do hlubších vztahů. Chtěli jsme ale v kontrastu abstraktních, především černobílých obrazů vybudit i humornou a nadnesenou náladu. Ale snad i nekonečně zamilovanou. V případě „love story“ od prvního rande až po sex v posteli, která je na projekci. Hrajeme si se stínem, pronásledováním jedince, možností prolínání živého stínu s filmovým a následným množením v projekci až k návratu k reálným tanečníkům.

 

Work in progress, to znamená, že i první představení, které uvádíte, je v procesu a bude se ještě proměňovat. V jakém slova smyslu?

V první části, kdy na zemi leží čtvercová scénická bílá deska, se nastavený a pevný projekční scénář mappingu víceméně měnit nebude. První jevištní zkoušky však ukázaly záludnost zkreslené viditelnosti perspektivy projekce, tam dojde k jejímu ladění.

Spíš půjde o dotažení v druhé části, kdy se k základnímu čtverci připojí druhá, kolmá projekční stěna, která podpoří iluzi uzavřené kostky. Náročnost ve vyvolání iluze pohybu prostoru se tak násobí, a ne všechny představy z papíru fungují. Tady určitě dojde i k vývoji choreografie.

 

Co myslíte, že by vám řekl profesor Josef Svoboda? On stále trval na novém inovátorském vývoji, zcizování reality ve jménu výtvarného vidění i ve vývoji technologického průzkumu… Staří „laterňáci“ určitě vědí, kam směřuji. Svoboda neměl prostě rád, když se něco vracelo do minulosti, nerad i konfrontoval určité ochablosti či nemožnosti vývoje v minulých dobách u nás a ve světě. Tam mu šli více vstříc vzhledem k inovativnímu myšlení, samozřejmě o financích nemluvě. Neřekl by vám, že je to již mrtvý odkaz?

Předpokládám, že by byl kritický. Souhlasím, že je potřeba objevovat. Ale my se jako tým nestydíme vracet se k tomu dobrému, krásnému, co již bylo vymyšleno, dokonáno. Technologie a postupy digitálních režimů a možností jsou zcela odlišné. Ale nás zajímá také osvěžit paměť, vyjít z geniálního, které bylo tak pozitivní a ve své době inovativní a nesrovnatelné… Jít dál se svými myšlenkami i tvůrčím snažením.

 

Psáno z předpremiéry 1. září 2016, Nová scéna.

 

 

Cube

Režie: Pavel Knolle
Scénář: Pavel Knolle, David Stránský a Štěpán Pechar
Choreografie: Štěpán Pechar a David Stránský
Hudba: Jan Šikl
Dramaturgie: Jan Tošovský
Projekce a mapping: Jan Hladil a František Pecháček
Asistentka choreografie: Zuzana Herényiová
Kamera a střih: Marek Brožek

Autor: Marcela Benoniová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: