Gyula Cserepes, Soňa Ferienčíková, Tereza Ondrová. Foto: Peter Snadik.
Na hranici mezi lyričností a mechanickým třasem
Vstup do sálu provází tlumená elektronická hudba. Působí dojmem, že vcházíme spíše do baru či na diskotéku než do divadla. Ze zadního prospektu jeviště se v přerušovaném světle vynořují postupně tři postavy (Gyula Cserepes, Soňa Ferienčíková, Tereza Ondrová). Pro jejich pohyb je charakteristický třas. Chvíli ovládá celé tělo, chvíli jen jeden prst na ruce. Ačkoli se trojlístek aktérů drží pohromadě, soustředí se každý z nich jen sám na sebe, jako by byl ponořen do hlubokého zamyšlení. K vzájemnému kontaktu dochází spíše nedopatřením, když ruka jakoby ovládána někým jiným vyletí do vzduchu a přistane například na čímsi těle. K vyvolané akci chybí reakce. Potrefená osoba sebou nechá manipulovat zcela mechanicky, bez povšimnutí. Nedostává se sebekratšího vzájemného očního kontaktu. Těla působí zcela bezduše s extatickým třasem, místy i animálně. Jako vrtošiví ptáci bradou třou o rameno, jako pomyslným zobákem probírají křídla. Nálada představení však není monotónní. Mechaničnost elektronické hudby se opakovaně prolíná s lyrickými tóny Bachovy páté suity pro violoncello. S nimi se mění i kvalita pohybu. Stává se plynulejším, vláčnějším, plastičtějším. Tanečníci v obou polohách podávají přesvědčivý a vyčerpávající výkon.
Koncept osamělosti soudobého člověka v přeplněném světě graduje i v dalších částech, kdy přes sebe účinkující vykřikují anglická slůvka, aniž by se vzájemně poslouchali. Společně se pak snaží číst text promítaný zpětným projektorem na stěny i jejich těla. Uzavřeni ve svém vnitřním světě zkoumají nerušeně kabely, prstem brnkají o topení. Některé momenty vzbuzují úsměv na rtech, přesto vás uvnitř něco svírá.
Na hranici mezi jevištěm a hledištěm
Tištěný program avizuje vtažení publika do hry. Děje se tak v závěrečné části, kdy se třesoucí tanečníci přesouvají mezi diváky. Rázem se jejich přičiněním mírně otřásá celá konstrukce hlediště, některé židle i vybraní přihlížející. Gradující hudba s bazálním rytmem spolu s pozorováním aktérů v jejich reji opravdu způsobují, že začnete spolu s nimi pokyvovat hlavou či alespoň podupávat nohou do rytmu. Finále přináší zklidnění. Vyčerpaní tanečníci dosahují nirvány a dostávají se do poměrně intimního kontaktu s přihlížejícími. Sedají vám na klín, napřahují ruku a doufají, že ji uchopíte, pohladí vás po tváři, s nadějí a odhodláním se vám dlouze zadívají do očí a vy doufáte, že ten pronikavý pohled ustojíte. Hledají a snad i nacházejí to, po čem prahli – porozumění, zpětnou vazbu, intenzivní vnímání přítomnosti. Jsou ve svém snažení upřímní a vy jim věříte. Tklivé tóny Purcellovy árie z opery The Fairy Queen dodávají těmto okamžikům silnou atmosféru.
Peter Šavel nastavuje Bakkheiou zrcadlo dnešní hektické době. Snaží se v divácích onu schopnost vnímání znovu probudit. Pokud se představení dostatečně otevřete, neroztřese vám jenom vaše tělo, ale i duši.
Psáno z představení 19. února 2015, divadlo Ponec.
Bakkheia – Dancing on the edge
Koncept a choreografie: Peter Šavel
Tvorba a interpretace: Gyula Cserepes, Soňa Ferienčíková a Tereza Ondrová
Světelný design: Ints Plavnieks
Hudba: J. S. Bach, H. Purcell a The Knife
Světová premiéra: 24. července 2014, KIOSK festival, Žilina
Česká premiéra: 19. února 2015
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?