Jakýsi obludný hmyz
Předtím než se zaposloucháte do vybraných úryvků z Kafkovy povídky, Richard Ševčík v tichu bílou páskou vymezuje hrací plochu, na níž se posléze odehrává bizarní příběh o odcizenosti, přetvářce a bezcitné krutosti.
Nejhlubším tajemstvím této povídky není její autobiografický podtext, ale hladce vyleštěný povrch, pod nímž se skrývá cosi děsivého. Tento evidentní kontrast vystihuje v určitých sekvencích četba Kafkova textu Jiřím Lábusem, jehož zabarvení hlasu a deklamace dokreslují absurdnost situací.
Na jevišti se odehrává to, co herec říká: „Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal ve své posteli, že je proměněn v jakýsi obludný hmyz. Ležel na krunýřovitém tuhém hřbetě, a když trochu nadzdvihl hlavu, viděl vypouklé, hnědé, obloukovitými výztuhami členěné břicho.“ R. Ševčík se nervózně převaluje na velké černé posteli; náhle má spoustu nožiček, které se ustavičně roztodivně pohybují a které nedokáže ovládat. Přesně jako v knize, kdy Řehoř porušil absolutně závaznou odpovědnost řádu, jejž právě tato odpovědnost vytváří. Bez tohoto aspektu by povídka postrádala hlubší smysl, šlo by jen o hrůzný nebo groteskně hororový příběh.
U Řehoře Samsy dochází ke konfliktu mezi jeho vnitřní a vnější existencí, nachází se v krizovém momentu, který vyvrcholí v proměně, v definitivním odcizení, ve ztrátě niterného vědomí. Odcizené „já“ bere na sebe složitě metaforickou podobu odpudivého tvora. Samsa se ztrácí sám sobě – v tento okamžik poklepávají na desku postele prstíky v černých rukavicích a po chvíli vylézá zpoza ní pět černých postav s černými kuklami přes obličej, které naléhají na Řehoře a přirůstají k němu. Své nové neuvěřitelné podobě nemůže hrdina uvěřit – těla tanečníků jsou propojena v jeden organismus, kdy pětice neidentifikovatelných vetřelců „požírá“ nejen samotného Řehoře, ale vkrádá se do jeho mysli jako marné úsilí o zpětné zlidštění. Prapodivné stvoření se hemží po scéně, choreografie je nápaditá a působivá, výjevy dojímají a děsí zároveň stejně jako povídka.
Musíme se toho hledět zbavit
Jestliže v úvodu zní ambiente music a obrazy, které v inscenaci podtrhují grotesknost postav, doprovázejí songy 20. let minulého století, v momentu proměny má pak hudební produkce vážnější tón (odbýt ovšem autory a názvy záznamů písní a skladeb v programu jen skoupým „Hauschka a další“ se opravdu nesluší!). Začíná Samsův zápas s odcizením, který se rozvíjí ve střetech s rodinou. Otec, matka a sestra Markétka reagují na Řehořovu proměnu s brutalitou „zdravého rozumu“. Berou ji jako fakt, jako boží dopuštění, které postihlo je, a ne jejich syna, bratra. Jejich charaktery jsou zachyceny v nadsázce, se suchým černým humorem ve výrazných, rychlých změnách postur, vyjadřujících jejich pokrytectví a neschopnost rozklíčovat to, co se tu děje, když si postesknou: „Kdyby nám rozuměl.“ Krutá grotesknost gest, způsob, s nímž se aktéři pohybují za textového doprovodu, charakterizuje jejich odlidštění. To spočívá v tragické nechápavosti „spokojeného člověka“ vrcholící v závěrečném uspokojení nad Řehořovou smrtí a finální scéně.
Jediná Markétka tančí se svým bratrem dojemný duet za pomyslnou stěnou oddělující jejich pokoje. Vypadá to, že se snaží pochopit, co se s Řehořem stalo, ale nakonec právě ona vyřkne: „Musíme se toho hledět zbavit.“
V povídce zametá mrtvého Samsu posluhovačka. V plzeňské, téměř hodinové, produkci pro něho není úniku – tanečníci v bílých pláštích kolem něho krouží, když předtím jsou bílé pásky z podlahy strženy a vymezené hranice mizí. Svět kolem hrdiny se však uzavírá, nenabízí mu vysvobození z bolestného poznání a děsů. Samsa zcela osamocen tančí. Je uvězněn nejen sám v sobě, je připoután také k posteli, a když se ze svírající pavučiny vyvléká, ohraničuje si páskou okno, do něhož usedá a padá…
Síla kontrastů
V závěrečné scéně ožívá životaschopnost jeho rodiny, člověka jako takového, opět tu tryská energie „neproměněného“ života. Samsovi blízcí hned po tragédii bez uzardění jiskří elánem, novými sny a úmysly. V literární předloze jedou v tramvaji. Na Malé scéně otec, matka a Markétka v dobových oblecích dvacátých let vesele piknikují. Jejich dcera jako první vstává a protahuje své mladé tělo, přesně tak jak napsal Kafka v poslední větě Proměny.
Tvůrčí tým, který sáhl po Kafkově povídce, udělal skvělý tah. Štěpán Pechar spolu s Ondřejem Vinklátem za režijního a dramaturgického vkladu Štěpána Benyovszkého vystihli typické kafkovské napětí mezi tématem a použitým jazykem (stylem), souhru reálných a nereálných prostředků. I jim je blízká groteskní vize (jak dokázali ve svých předchozích produkcích). V nastudování Dekkadancers zůstává Kafkova Proměna nejen sžíravou kritikou maloměšťácké společnosti, vyhrocené v karikaturistické loutkovitosti postav, ale také palčivou výpovědí o nás samých. Výrazné parodické zabarvení má v taneční verzi zvláště Samsova rodina a prokurista (u Kafky zejména tři nájemníci v bytě Samsových, kteří v baletu nefigurují). Kafka používá popisný sloh, neemotivní jazyk, jehož pragmatičnost vyvolává o to intenzivnější emoce. Právě tento paradox zachytili autoři plzeňské inscenace v plné síle. Dojem umocňuje černo-bílá kombinace výtvarného návrhu scény i kostýmů. Zvolená „nebarevnost“ vzdaluje výjevy realitě, jejíž rozporuplnost a drásavost dva kontrastní témbry naopak vydatně zostřují.
Resonanci jevištnímu dění dodávají tanečníci pohroužení do Kafkových postav. Pro Richarda Ševčíka je Řehoř Samsa životní rolí, do níž dozrál svým naturelem. Naplňuje trýznění Samsy přesvědčivostí v zachycení jeho niterného boje. Sedí mu také taneční struktura v duchu contemporary dance, jenž choreografové dotvářejí ve vlastním stylu. Ti mají dobré nápady, výtečně si poradili s proměnou hrdiny. Pracují s vyváženou a bohatou dynamikou, jasně dotahují bryskní změny pohybových rovin i ztišující segmenty (jen bláznivá honička Samsy s jeho pronásledovateli by chtěla více dotáhnout). Markétka v podání Kristýny Potužníkové, Michal Kováč a Andronika Tarkošová ztvárňující rodiče, Gaëtan Pires coby Prokurista jsou rovněž výteční nejen jako tanečníci, ale i herci. A beze slov.
Během představení si protagonisté často zakrývají oči. Schovávají se před skutečností, která se jim jeví nesnesitelná nebo obyčejná...? Kafka vysvětluje: „Obyčejnost je přece zázrak! Já ho jenom zaznamenávám. Možná, že věci trochu osvětluji, jako osvětlovač na polosetmělém jevišti. To však není správné. Ve skutečnosti není jeviště vůbec setmělé. Je na něm plno denního světla. Proto zavírají lidé oči a vidí tak málo.“ (Franz Kafka: Proměna. Doslov. Státní nakladatelství krásné literatury, 1962). Proto se je nebojte otevřít. Proměna v Plzni stojí více než jen za vidění!
Psáno z premiéry 6. ledna 2018 Na Malé scéně DJKT.
Proměna
Libreto, choreografie a režie: Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát
Hudba: Hauschka a další
Scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Light design: Karel Šimek
Asistent choreografie: Richard Ševčík
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 6. ledna 2018
