Cirkopolis: Not Standing – Through the Grapevine, Work – Těsně tělo na tělo

Work. Foto: David Konečný

Autor Hana Strejčková

Tělo, míry, kvality

Intimní představení Not Standing – Through the Grapevine patřilo k vrcholům festivalu. Belgická ikona tance a cirkusu Alexander Vantournhout se v divadle Ponec naposledy představil před dvěma lety úspěšnou volnou adaptací díla Daniila Charmse pod názvem Red Haired Men. V nynějším duetu svým zacílením na limity a proporcionalitu těla pak hlouběji navázal na sólo Aneckxander, které festival Cirkopolis uvedl v roce 2017. 

Na výseku bíle potažené podlahy, orámované černou plochou tak, aby vytvářela ubíhající perspektivu, se skvěla dvě mužská těla, pouze nezbytně oděná. Na první pohled zaujali stejnou výškou, patrně i podobnou hmotností. Téma fyzické proporcionality rozvíjeli od nenápadných náznaků, jako je rozpětí rukou, dosah prstů při výkyvu paže, výškový rozdíl obou mužů při pozici vsedě, počet posunů (délek nohou) pro výměru taneční plochy a postupně odhalovali mnoho dalších neuvěřitelných možností pro vzájemné poměřování. Jejich nápady nesklouzávaly ke klišé, nepůsobily ilustrativně ani kompetitivně, naopak ožívaly velmi originálně, a to i v případě měření se u zdi! 

Performeři Alexander Vantournhout a Axel Guérin v těsné vzájemné blízkosti hledali vztah mezi fyzickou disponibilitou a vrozenými dispozicemi. Nabídli virtuózní variace statiky a balančních prvků. Žádné prvoplánové provokace, ale promyšlené pointy kreativních „laboratorních pokusů“ vytvářely příjemné prostředí, v němž se publikum nebránilo pousmání. Díky efektu zrcadlení jako by vstupovaly pod lupu původně nepostřehnutelné nebo minimální anatomické rozdíly. Stačilo například, aby si oba šlachovití umělci stoupli naproti sobě. Když natáhl ruku Alexander Vantournhout, na partnera nedosáhl. V opačném případě Axel Guérin poplácal kolegu po rameni. První se předklonil a máchl trupem do prázdna, druhý narazil na jeho hruď. Jakkoli zní uvedené popisy miniatur jednoduše, nesly otisky detailní tvůrčí práce a odhalovaly sice zřejmá, ale ve své podstatě skrytá tajemství jich obou, dvou stejně vysokých těl, a přesto od sebe tak odlišných. 

Duet doteků, často doprovázený pleskáním o kůži a slyšitelným oddechováním, generoval v prostoru geometrické linie, které navozovaly představy o kinetických obrazech na principu biomechaniky. Animovali se navzájem a dokázali dokonce navodit dojem, jako by si i části těla druhého přivlastňovali. Využívali rozdíly v umístění těžiště či v délkách končetin, aby neustále vyvíjeli atypické tvary spojováním se a proplétáním, vzdálením se a znovu přiblížením. Akrobatické pasáže stejně organicky přecházely v taneční choreografie či v „pouhé“ bytí spolu. Choreograf Vantournhout znovu překvapil, opět s dokonalostí ve všech minimalisticko-puristických inscenačních rovinách.    

Tělo, práce, výzvy 

Co s tělem dokáže fyzická činnost, zkoumala čtveřice bezlimitních dobrodruhů, kteří od první minuty dováděli publikum k obdivnému úžasu. Režisér projektu Work, akrobat a žonglér Claudio Stellato, vyšel vstříc materiálům a barvám, kterým však paradoxně vydal napospas „řemeslníky“. Ti se ocitli v dílně či na prapodivné stavbě, kde na jedné straně panoval euforický ponor do činnosti a na druhé nepředvídatelný chaos. V úvodní části se například performer v celoobličejové masce se zaujetím věnoval zatloukání hřebíků do fošny, další dění se pak točilo okolo deskové stěny, kterou natírali, omítali, zpevňovali..., a současně všichni rozvíjeli gagy z množiny černého humoru. 

Scéna paláce Akropolis velmi rychle podlehla zaťatým kutilům (tři muži a jedna žena), kteří se bez ohledu na prostor i sebe zhostili úkolu „pracovat“, a to jakkoli a od pohledu až do totálního úmoru. V představení, kde padaly hřebíky, lítaly třísky a odřezky dřeva, stříkala barva, hroutily se stěny, kde se řezalo, štípalo, malovalo a sešívalo, se neustále něco dělo a to „něco“ nenapovídalo nic o tom, co bude nebo dokonce může následovat. V návaznosti akcí se ukrývala nepolapitelná logika, díky níž představení gradovalo do absurdních zákrut, které z něj učinily originální a humornou seanci o přežití všeho druhu. Počínání všestranných umělců, od počátku různě maskovaných – ukrytých „pod ochrannou vrstvou“, přitom téměř nenaznačovalo, že by vystupovali z komfortní zóny, i když se uváděli do situací, v nichž by leckterý smrtelník reagoval na bolest, špínu, omezení pohybu či kluzký povrch.

Poetika díla připomínala cirkusové skupiny (např. Cirque Inextremiste, s nímž se publikum setkalo na festivalu Letní Letná), jejichž repertoár těží z manipulace s těžkou technikou a v centru pozornosti je řemeslo, práce, výroba a velmi často právě destrukce. Hraniční, riskantní, obdivuhodné a svým způsobem dokonalé víření všeumělů, navíc v české komunitě s odkazem na animovaný seriál Pat a Mat, opravdu rezonovalo.   

Psáno z představení 14. února 2022 v divadle Ponec a z představení 16. února 2022 v paláci Akropolis.

Not Standing – Through the Grapevine

Koncept & choreografie: Alexander Vantournhout
Performeři: Axel Guérin & Alexander Vantournhout
Vzniklo ve spolupráci s: Emmi Väisänen & Axel Guérin
Skladatel: Andrea Belfi
Dramaturgie: Rudi Laermans
Light design: Caroline Mathieu, Harry Cole
Technika: Rinus Samyn
Kostýmy: Anne-Catherine Kunz
Scénografie: Bjorn Verlinde
 

Work

Účinkují: Joris Baltz, Oscar de Nova de la Fuente, Mathieu Delangle, Nathalie Maufroy
Autor/režie: Claudio Stellato
Administrace a touring: Laëtitia Miranda-Neri
Produkce: Compagnie Claudio Stellato