Ohlédnutí za venkovním Tancem Praha

Současným trendem všech velkých uznávaných festivalů je uvádět v rámci propagace a osvěty část produkce zdarma na nějakých rušných či zajímavých venkovních prostranstvích, které dané město nabízí. Tanec Praha nebyl výjimkou, a tak poskytl svým pravidelným divákům i náhodným kolemjdoucím hned několik venkovních inscenací. V Tanečních aktualitách jsme již psali například o projektu Woods, který se objevil v několika českých městech (zde).

7. 7. 2022 recenze

The mechanics of distance. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Štádlerová

Mezi další takové počiny patřilo také představení The Mechanics of Distance, které oslovovalo diváky na Letné, na prostranství kolem kyvadla zvaném „u Stalina“. Finsko-maďarské trio v černém (Jenna Jalonen, Máté Mészáros, Zsófia Tamara Vadas) si intenzivně pohrávalo s okolím i s diváky. Tanečníci vstupovali do divácké zóny, návštěvníky sedící na zídce dokonce donutili k přesunu, když se rozhodli ji sami využít ke své performanci plné risku, balancovali nad hlavami diváků a také je zvedli z jejich pohodlných míst, přiměli je vyběhnout schody, aby nepřišli o mini etudu odehrávající se s bubeníkem poblíž kyvadla… Nehýbali se tedy jen performeři, ale i diváci. Trio se chvílemi rozdělovalo tak, aby rozpohybovalo různá místa najednou a aby nalákalo ještě další kolemjdoucí ke zhlédnutí jejich představení. Jeden z protagonistů dokonce balancoval v našikmené ose nad hlavami diváků na zdi u kyvadla. Využil návštěvníků, kteří celou performanci sledovali shora, a pomocí jejich jištění – držení za ruku – celou zeď přešel. Toto pohrávání si s blízkostí a vzdáleností, energičností a zklidněním doprovázela jak reprodukovaná, tak živá hudba (bubeník a houslista) a v závěru i hlasy interpretů, kteří skrze slovní pokyny odhalovali mechanismy svých pohybů, a tedy podstatu celé inscenace. Jednoduché „Come here!“, „Go away!“, „Only me!“ určilo, zda se tanečníci spojili, oddělili, nebo zatančili sólo. Jednalo se vlastně o hru s diváky i prostorem, tu byl jeden, tu dva, i všichni tři, někdy na vícero místech zároveň, někdy každý zvlášť. Pohybovali se prostorem jako hbité a podšité lišky, aby diváci zůstávali v neustálém napětí a očekávání.

Outdoorový projekt francouzské scénografky a choreografky Marie Gourdain Icarus, vzniklý v rámci sítě Be SpectACTive, byl věnován mladým tanečníkům z Čech a Slovenska, kteří s ní pracovali na tématu svobody a hranic. K jeho uchopení jim pomohla i starořecká báje o Ikarovi a jeho svobodném rozhodnutí vzlétnout vysoko ke slunci, což se mu stalo osudným. Slovenský tanečník a choreograf Jaro Viňarský se ujal titulní role díla; Ikarův vzestup i pád vykreslil expresivním a detailně propracovaným pohybem, při němž zapojil i nejmenší sval na těle. Tančil v oklopení barevných tyčí, které mu nabízely bezpečnost jasných a pevných hranic, ale jeho touha vzlétnout byla patrná od samého počátku. Hranici nakonec překročil a zpět do svého hnízda se už nikdy nevrátil. Ačkoliv byl projev Jara Viňarského velmi autentický a věrný zvolenému tématu, svou velkolepostí poněkud přebil mladé spolutanečníky, kteří mu v celkovém pojetí vlastně jen dělali jakousi stafáž. Skvěle ale manipulovali s dlouhými tyčemi, promyšlenými scénickými objekty, díky nimž se kolem Ikara vytvořila těsná hranice a po jeho pádu vzdušná brána. V průběhu stavby architektonické brány, kterou měli ve svých rukách teenageři, zazněly i jejich hlasy z reprodukované nahrávky. Uvažovali o svobodě v kontextu covidu, o uzavření škol, ztrátě kontaktu s kamarády, online světě a ocitnutí se tváří v tvář tak velké svobodě, že už ani nevěděli, co s ní. První část Ikarovy zpovědi doprovodil talentovaný Václav Kalivoda, který k ní vytvořil hudbu na míru. Celému týmu také poskytl technickou oporu. Škoda jen, že tato technicky a až stavitelsky pojatá choreografie nebyla více prošpikovaná tancem, a mladí interpreti nedostali více prostoru na vlastní fyzické/taneční vyjádření. Ale jako v předchozích dílech Marie Gourdain (např. Medúza, Mu---Tation) je zde velmi výrazná práce s rekvizitou, scénografickým objektem, architektonickým viděním tance…

Závěrem festivalu byli diváci Tance Praha pozváni také na Vítkov, kde proběhla v parném odpoledni ochlazující a zklidňující performance v bílém. Jednalo se o minimalisticky pojatou choreografii v poetickém duchu opírající se o přírodní rituály s kruhy – ty v přírodě znamenají chrám bezpečí. Performance nabádala ke zpomalení uvnitř zběsilého městského rytmu. Projekt Still Life in the City byl mezinárodní spoluprací mezi německou choreografkou Nicole Beutler, tvořící v Amsterodamu, českými profesionálními umělci a absolventy či spolupracovníky konzervatoře Duncan Centre. Do projektu se ale zapojili i ukrajinští umělci. Projekt lze označit jako site specific, hraje se v drobných obměnách v různých městech, kde si nalezne pro prezentaci své místo. V Praze byl uveden na schodech a prostranství u památníku na Vítkově. Šestnáct tanečníků přišlo velmi pomalým pohybem na scénu na schodech a do ticha v hlubokém parnu ubezpečili diváka, že už nemusí nikam spěchat. Naopak: je třeba se zastavit, zpomalit a relaxovat ve svém podvečerním městě. Bíle odění tanečníci používali originální rekvizitu – dřevěné kruhy, které zakončovaly pomalé pohyby rukou při choreografii prováděné unisono. Performance byla postavena na repetici asi desetiminutové sekvence odehrávající se nejdříve na schodech a poté na prostranství u sochy koně, kde byla završena (tak trochu zpomalenou) mexickou vlnou utvořenou z těchto dřevěných kruhů. Tanečníci po celou dobu inscenace stáli ve svém kruhu a hlavní roli zde hrály ruce. Charakter tohoto projektu byl až spirituální, spjatý s energií Země a přírody. V takto teplém podvečeru snad ani nešlo mít lepší zážitek, zvláště když v závěru choreografie přišel chladivý vítr přivolaný pravděpodobně tímto tancem „kruhů“.

Psáno z představení 12. června 2022 na Letenské pláni, 26. června 2022 v Kasárnách Karlín a 27. června 2022 na Vítkově.

The mechanics of distance
Choreografie and koncept: Máté Mészáros
Tvůrci a performeři: Jenna Jalonen, Máté Mészáros, Zsófia Tamara Vadas
Hudba: Áron Porteleki
Konzultant: Tamás Bakó
Produkční: SÍN Arts Centre

ICARUS
Koncept: Marie Gourdain v spolupráci s Jarem Viňarským a Václavem Kalivodem
Choreografie a scénografie: Marie Gourdain
Účinkující: Jaro Viňarský & Barbara Beňušíková, Lea Hrušovská, Tamara Lacsná, Margaréta Hvozdíková, Janka Milová, Simona Horičková, Ladislav Bánovský, Hana Hvozdíková, Henrich Kudroč, Filip Mucha, Anna Strejčková, Leontina Foltýnová, Jaromír Korbel, Eliška Boloňská, Klára Vojtášková, Marie Zmátlíková, Marta Tučková, Linda Macková, Rozárka Čížková, Amélie Poledňáková
Hudba: Václav Kalivoda (live)
Dramaturgický supervizor: Jordi Galí
Technická složka: Zbyněk Opálka, Štěpán Hejzlar
Kostýmy: Martina Stieglerová
Produkce a koordinace: Marie Gourdain / tYhle, Alena Brožová & Martina Filinová / Tanec Praha, Anna Šimončičová, Miro Zwiefelhofer, Terézia Bosmanová / Asociácia Divadelná Nitra

Still life in the city
Choreografie a námět: Nicole Beutler
Hrají: Klára Alexová, Honza Březina, Petra Hauerová, Jitka Hradilková, Miroslav Kochánek, Nikola Križková, Diana Khrushch, Barbora Látalová, Inga Zotov Mikšina, Jan Razima, Yana Reutova, Michaela Suša, Lea Švejdová, Marta Vodenková, Daniela Voráčková, Kim Jun Wan