Sunday Neurosis – Koncert dvou mistrů pohybu


Nejvýraznější osobnost českého současného mimu Radim Vizváry a uznávaný choreograf a tanečník s mezinárodní kariérou Jiří Pokorný se poprvé setkali při práci na společném projektu. Konečně! Jejich dílo Sunday Neurosis vzniklo hned v ambiciózní mezinárodní koprodukci mezi haagským divadlem Korzo, souborem NDT, Mime Prague a festivalem Tanec Praha, v jehož rámci bylo uvedeno v české premiéře v pondělí 18. června. Že tato spolupráce vzbudila velká očekávání, dokázalo po strop zaplněné hlediště, kde usedla velká část „odborné veřejnosti“, umělců i skalních diváků jak tance, tak mimu.

Stručná anotace k představení klade zdánlivě hloubavou otázku: „Jak může fungovat symbióza současného tance a moderní pantomimy?“ „Naprosto přirozeně!“ chtělo se mi zvolat po jeho zhlédnutí. Ale vlastně to nebylo až takové překvapení, vždyť oba tyto „současné“ obory směřují k větší abstrakci než jejich „klasičtí“ protějšci. Pracují s expresí, jsou velmi otevřené prolínání žánrů. A oba jsou koneckonců založené na pohybové technice, tělo je jejich hlavním výrazovým prostředkem. Radim Vizváry navíc na pomezí různých žánrů, tanec nevyjímaje, balancuje již dlouho, od dob úspěšných experimentů s Miřenkou Čechovou během společných studií na HAMU.

Sunday Neurosis se autoři rozhodli zkoumat „nemoc naší doby“ – projev selhání lidské mysli pod vlivem stresu, duševní nerovnováhy a narušených lidských vztahů. Neurózy všeho druhu jsou v dnešní uspěchané společnosti všudypřítomným jevem a mnoho diváků má jistě s podobným stavem či zkratem psychiky osobní zkušenost. 

Představení ovšem začalo odlehčeně, příchodem Jiřího Pokorného jen v trenkách s průhledným kufrem v ruce, jehož pestrý obsah (včetně plastové ruky a hlavy, zlatého balónku, paruky, závoje, boa atd.) jako by sliboval nepřeberné možnosti převleků a komických situací. Tyto sliby se ale naplnily jen částečně. Ze všech předmětů si Pokorný vybral jen černý rolák a tmavé kalhoty – tedy svůj kostým (design Carolina Mancuso) a mobil na selfie tyči, jež se stala hlavní rekvizitou následující pasáže. Zpěv ptáčků linoucí se z reproduktoru evokoval pohodové a slunečné nedělní odpoledne, a tanečník lelkoval usazen na znovu zavřeném kufru. Brzy se ale začal nudit a v tu chvíli mu selfie tyč přišla vhod. První jakoby nenápadné zvednutí mobilu a ledabylé pózování okamžitě vzbudilo v hledišti salvy smíchu. Když se na scéně objevil i Radim Vizváry s výrazem trochu povýšené zvědavosti, pocit blížícího se komického skeče ještě zesílil a chichotání pokračovalo. Tvůrci se ale rozhodli jít přesně opačným směrem a úsměv brzo ztuhl na rtech. „Selfie“ sekvence pracovala s prvky manipulace, Pokorný se stal Vizváryho loutkou, zcela bez emocí a vůle se nechal aranžovat do více či méně fotogenických pozic. Zvukový doprovod se začal téměř neznatelně proměňovat, zpěv ptáčků náhle přehlušoval zvuk města, aut a autobusů. Jen tato kulisa způsobila pocit narůstající nervozity a tenze. Pokusem o zklidnění mohlo být Pokorného sólo, kdy se najednou rozlétl po prostoru svým typicky plastickým, vláčným a neustále plynoucím tancem – pohled na něj fascinuje, uklidňuje, zkrátka lahodí duši i oku (tělu) diváka. O to větší kontrast v prožitku nastal, když u Vizváryho propukla ona neuróza. Vsedě na kufru, bez žádné velké prostorové expanze, mistr mim rozehrál svým obličejem a rukama drama trýzněné duše. Bolestné stahy obličejových svalů, vyvalené oči, deformace torza a napjaté proplétání rukou i prstů byly natolik silné, že jsem se sama přistihla, jak svým tělem a obličejem adaptuji onu nepříjemnou tenzi. 

Momenty napětí a uvolnění se prostřídaly několikrát, pokaždé v jiné formě a s jinou intenzitou. V počátku inscenace si oba interpreti drželi celkem jasně své žánrové pozice: Pokorný se rozpouštěl v plynulém a měkkém pohybu, Vizváry zase pracoval s výrazem obličeje a gestem. Postupně se ale jejich pohybové sekvence potkávaly a mísily, nejprve ve společných gestech a dílčích pohybech, později v rytmickém tanečním duetu. Úvodní relativně čitelná dramatická linka se postupně rozplývala spolu s mísením tance a mimu a rostoucí neurózou. Vztah obou interpretů byl nejasný a zřejmě se neustále proměňoval. Chvíli se zdálo, že Vizváry je hlasem či temnou stránkou v Pokorného hlavě, která ovládá jeho pohyby; pak se zase role obrátily a vířící tanečník jako by zhmotňoval drama probíhající v mimově mysli během jeho neurotického záchvatu (místy skoro přecházejícímu do psychózy). V závěru představení se ovšem jeho účinek a síla poněkud zmírnily, přes veškerou gradaci hudby a jevištní akce (obligátní rozhazování věcí z kufru po scéně, mimovo svlékání a navlečení do ženských šatů). Neuróza převládla, kontakt s realitou se definitivně ztratil a tím jaksi i vodítko pro diváka, co si z toho má vlastně vzít.

Téma psychické poruchy je velmi citlivé a pro pohybové ztvárnění v rámci celé inscenace jistě dramaturgicky náročné. Neuróza často nemá konce a její průběh může být repetitivní, s většími či menšími výkyvy. Autoři jsou vynikající interpreti a jejich pohybové znázornění různých psychických stavů bylo skutečným koncertem, dokázali je ztvárnit bez sklouznutí ke karikatuře či zjednodušení. Stejně tak hudební doprovod Davidsona Jaconella, vytvořený z velmi pomalu se prolínajících zvuků přírody a města a rychlých střihů do popových písniček, byl bezmála geniální. Sladění všech těchto složek fungovalo perfektně, ani v tom nelze upřít všem zúčastněným profesionalitu a zkušenost. Ovšem dramaturgicky či obsahově jako by tam něco chybělo, po fascinující první polovině jako bychom se – přes veškerou gradaci a rostoucí počet rekvizit – začali točit v kruhu, nebo možná ve spirále.

Po představení zmínila Yvona Kreuzmannová okolnosti a místa vzniknu projektu. Listopadová světová premiéra v Haagu byla snad spíš velkoryse pojatým třicetiminutovým work in progress, ale ucelenější formu představení získalo až nyní v divadle Ponec, takže prý můžeme považovat právě „českou“ premiéru za tu pravou světovou. Osobně ovšem doufám, že ani tato čtyřicetiminutová forma ještě není finální a autorům se podaří více konkretizovat obsah či sdělení díla a jeho dramatickou linku. Spolupráce těchto dvou vynikajících interpretů a autorů je jistě velkým přínosem (nejen) českému pohybovému divadlu a jejich společná přítomnost na jevišti pro diváky velkým uměleckým zážitkem. 

 

Psáno z představení 18. června 2018 v divadle Ponec.

 

Sunday Neurosis
Koncept, choreografie, interpetace:
 Jiří Pokorný, Radim Vizváry
Hudební spolupráce: Davidson Jaconello
Light design: Loes Schakenbos
Kostýmní výtvarnice: Carolina Mancuso
Technika: Gerard Valdivia Hernandez
Produkce: Aneta Hladovcová, Janneke van Stroe
Světová premiéra: 17. 11. 2017, Haag, Nizozemsko
Česká premiéra: 18. 6. 2018

 

 

 

Autor: Petra Dotlačilová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: