Vzlety a pády – Minimalismus a symbolika v nové premiéře ostravského baletu


Věčné téma lidského života oscilujícího mezi dvěma póly – mezi vrcholy a propastmi, okamžiky absolutního štěstí a naprosté beznaděje, úspěchem a prohrou – inspirovalo první premiéru baletu Národního divadla moravskoslezského v této sezóně. Divákům se 15. listopadu 2018 poprvé představil komponovaný večer Vzlety a pády skládající se ze tří choreografií, jejichž tvůrci se s přehledem pohybují ve vodách světového současného tance a divadla. Neservírují sice divákům rozjásanou show plnou popisných gest, na druhou stranu je ale přivádějí k zamyšlení nad nelehkými tématy a k hledání vlastní interpretace skrze náznak a symbol.

Krása v jednoduchosti

Autora první inscenace, Jiřího Kyliána, netřeba představovat. Jeho Křídla z vosku (Wings of Wax) vznikla na sklonku 90. let a řadí se tak mezi jeho mladší choreografie. Inspirace bájí o Ikarovi, která se přirozeně rozšířila i na obecnější témata (vnímaní času a světa, vnímaní tanečníků, vzájemná podpora), se zde promítá jak do pohybového slovníku a významů v něm skrytých, tak do minimalistické scény, jejímž středobodem je strom visící za kořeny ze stropu nad jevištěm. Kolem něj neúnavně putuje osamělé světlo, které sleduje, osvěcuje a do jisté míry definuje dění na jevišti. Osm tanečníků se objevuje na scéně jako skupina pohybující se v synchronu, jako osamocené páry i jako oddělené tábory mužů a žen. Kyliánův rukopis se projevuje v každém okamžiku, nechává těla interpretů dynamicky vybuchovat, skákat a běhat, ale i měkce se ohýbat v nezvyklých, nicméně působivých figurách, nervózně se zachvívat a zranitelně se opírat jedno o druhé. Kylián dokázal poetiku klasické taneční techniky přetavit ve tvary s originálními dynamickými kvalitami pohybu a jeho způsob práce zůstává pro mladé choreografy stále inspirativní.

Dokonalý soulad s hudbou a přesnost, které se ostravským tanečníkům podařilo bez velkých zaváhání naplnit, dělá z Křídel z vosku choreografický skvost. Rčení, že v jednoduchosti je krása, potvrzují i minimalistické kostýmy Joke Visser a také zvolená hudba Johna Cage, Philipa Glasse a J. S. Bacha, která choreografii dovoluje harmonicky plynout. Síly tanečníků na jevišti zůstaly vyrovnané, nikdo z nich nehrál hlavní ani vedlejší roli a zodpovědnost za výsledný dojem měl každý stejnou.

Rozhodnutím nastudovat tuto Kyliánovu choreografii se ostravský balet postavil před nemalou výzvu, nicméně obstál se ctí. To by ale nebylo možné bez spolupráce a dohledu zkušených tanečníků, a především Kyliánových přímých spolupracovníků, jakými jsou Cora-Bos Kroese, Stefan Žeromski či Nataša Novotná.

 

Svět za zrcadlem

Druhou choreografií večera se stala Alice tvůrčí dvojice Michelle Yamamoto a Denise Untily, kteří ji poprvé představili už v roce 2011 na Večeru mladých choreografů PTAH II v Essenu, kde dodnes oba působí. Předobrazem jim byla známá Alenka v říši divů Lewise Carolla, avšak příběh přenesli do reálného života, který není pohádkový, nablýskaný ani rozdováděný, ale hodně často šedivý, tísnivý a matoucí. Je to něco, co zná každý z nás, a proto se můžeme ztotožnit s Alicí i situacemi, ve kterých se ocitá. Hlavní roli ztvárnila Shino Sakurado, která do své postavy vložila křehkost, ale i sílu a emocionalitu. Dívka doslova vhozená do cizího a nepřátelského světa, ve němž se ztrácí uprostřed davu šedivých postav, se upíná na výrazné charaktery, které potkává. Houseňák (tančil Stefano Pietragalla) je v tomto tanečním kusu charismatický muž, který Alici fascinuje a drží ve vztahu, ze kterého se nelze vymanit. Mohli bychom i říct, že je to taková machistická postava, kterých ani ve skutečném světě není málo. Protiváhou je mu Kloboučník ve zdařilém podání Barnabyho Jamese Packhama, který nepostrádá vtip, jistou lehkovážnost a uvolněnost. Deprimující svět byrokracie a arogantních bossů představuje Královna-šéf, kterou/kterého si s gustem zahrál Rei Masatomi. Dokáže se Alice vzepřít všemu, co na ni číhá a snaží se ji změnit? To se diváci doví až v samém závěru představení.

Pohybová stránka této inscenace je divácky velmi poutavá (zajímavé dynamické změny, kombinace akademické techniky se současnými tanečními styly, dravost i plasticita) a stejně jako u předešlé choreografie se v ní o slovo hlásí minimalismus, nicméně v jiné podobě. Civilní kostýmy mají naznačovat každodenní život, ale autoři se nebáli ani rekvizit (stůl na Kloboučníkově čajovém dýchánku nebo pruhy plátna, do kterých se halí tanečnice jako motýli před vylíhnutím z kukly), nicméně jejich použití nebylo vždy tím pravým ořechovým, protože chtě nechtě občas působily lacině. Alice jako zřejmě nejkonkrétnější choreografie večera jistě má svůj půvab, ale jsou v ní také nejpatrnější nedostatky, např. hudební doprovod, který se skládá z pestré koláže skladeb od Maxe Richtera až po Paula McCartneyho. Skladby jsou zvoleny tak, aby dokreslovaly jednotlivé scény, tvůrci se nebránili ani použití ticha a nejrůznějších remixů známých skladeb, ale předěly mezi nimi mohly být poněkud promyšlenější, aby nepůsobily nepřirozeně.

 

Hledání otázek i odpovědí

Večer uzavřelo dílo dalšího z bývalých členů Netherlands Dance Theatre Jiřího Pokorného, který se momentálně zabývá vlastní tvorbou a spolupracuje s řadou světových souborů. Jeho Humpback Runner / Útěk obra byl původně vytvořen pro „přípravku“ nizozemského souboru, tzv. NDT II, v rámci komponovaného večera Symbolen. Inspirační vlivy přichází z různých stran – jsou to jednak malby Hieronyma Bosche, ale také problémy migrantů, paralely mezi migrujícími velrybami a lidmi putujícími za lepším životem, nebo plynutí času a společenské změny. To všechno dohromady Pokorný transformoval do abstraktního díla, ve kterém tanečníci a tanečnice v šedavých kostýmech (až na červené ponožky) „migrují“ prostorem, občas však zamrzají v živých obrazech, nebo se naopak zrychlují, těkavě krouží kolem jeviště, rozdělují se a zase spojují jako jedna hmota. Důležitý je motiv kruhu, který se objevuje už na začátku a také na samém konci, tanečníci se pohybují v jeho středu nebo rotují po jeho obvodu. Skvělý světelný design Loes Shakenbos dotváří působivost scén. Hudbu vybral Pokorný také z různých stylů a spolu se skladatelkou Yukari Sawaki je spojili v jeden kompaktní celek, který obsahuje něžně naivní písně i tvrdé beaty. Stejně jako v Křídlech z vosku fungovali tanečníci především jako skupina než jako sólisté a sboristé, a nutno dodat, že se nelehké choreografie zhostili s maximálním úsilím a soustředěním.

Závěrem můžeme říci, že skutečnost, že Ostrava v poslední době zažívá příliv inscenací kvalitních a mezinárodně uznávaných choreografů (a to i mimo Národní divadlo moravskoslezské), je velmi pozitivní a že za tímto faktem stojí práce mnoha lidí, na jevišti i mimo něj. Ostravské publikum možná ještě není tolik zvyklé na současnou choreografickou tvorbu, i Kylián jako moderní klasik může být pro mnohé novinkou. Ale jak jinak se naučit být vnímavější a otevřenější než právě návštěvou takových představení, jakými jsou Vzlety a pády? Diváci v nich totiž nedostanou odpověď na otázky, ale musí je sami hledat, zodpovídat a sami se také ptát. Tanečníci nejsou prezentovaní jako éterické nebo hrdinské bytosti, ale jako běžní lidé, kteří podléhají gravitaci, jsou přirození, zranitelní i nedokonalí. Skrze symbol a náznak tak přichází nové možnosti interpretace, které bezpochyby rozšíří naše obzory.

Psáno z premiéry 15. listopadu 2018, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava.

 

Křídla z vosku / Wings of Wax
Choreografie: Jiří Kylián
Asistenti choreografa: Cora Bos-Kroese, Stefan Žeromski, Nataša Novotná
Hudba: Heinrich von Bieber, John Cage, Philip Glass, Johann Sebastian Bach
Kostýmy: Joke Visser
Scéna: Jiří Kylián (koncept), Michael Simon
Světelný design: Michael Simon
Světelný redesign a technická adaptace: Kees Tjebbes
Premiéra: 23. 1. 1997 v Lucent Danstheater v Haagu (Nizozemsko), NDT 1

Alice
Choreografie, kostýmy, scéna a světelný design: Denis Untila a Michelle Yamamoto
Asistenti choreografů: Nataša Novotná, Tenald Zace
Hudba: Hudební koláž
Premiéra: 16. 6. 2011 v Essenu (Německo)

Útěk obra / Humpback Runner
Choreografie, scéna, kostýmy: Jiří Pokorný
Asistenti choreografa: Aya Misaki, Nataša Novotná
Hudba: Hudební koláž
Světelný design: Loes Shakenbos
Premiéra: 3. 11. 2016 v Lucent Danstheater v Haagu (Nizozemsko), NDT 2 v programu Symbolen

Autor: Tereza Cigánková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: