Amazonky – Ženy v rolích nemilosrdných predátorek


V divadle La Fabrika představila novou práci choreografka Lenka Vagnerová, která již od počátku své umělecké kariéry dává naplno vědět o svém talentu. Inscenace jejího souboru patří k tomu nejlepšímu, co bohaté dění české alternativní scény nabízí. Vagnerová je na ní nepřehlédnutelná svým výrazným uměleckým rukopisem, s nímž své inscenace tvoří. Pokud bychom měli definovat, k jakému divadelnímu žánru se nejvíce autorka blíží, pak aktuálně premiérované Amazonky (v řecké mytologii mytický národ bojovných žen), stvrzují, že Vagnerová tíhne k pohybovému divadlu. Je to dáno i tím, že do svých projektů zve a významnou měrou zapojuje činoherce, v dění figurují též hudebníci a v neposlední řadě je pro ni typická práce s nejrůznějšími materiály, jichž využívá coby nepostradatelnou součást scénických akcí. V Amazonkách střídá jednu rekvizitu za druhou a využívá jejich vlastnosti k vyvolání efektů dotvářejících atmosféru jednotlivých výjevů.

Když zaťaté pěsti útočí

Už při vstupu do studia La Fabriky vnímáte postavy zakuklené do černých svršků, kdy schované pod černými kapucemi vypadají jako oběšenci. Z této temné skrumáže vylézají postupně všechny čtyři protagonistky – amazonky – v podání tří tanečnic Fanny Barrouquère, Simony Machovičové, Barbory Rokoszové a jedné herečky Markéty Frösslové. Zbývají pak jen dva hudebníci Tomáš Vychytil a Hynek Obst a figuríny, které téměř v závěru padají na zem jako kořist divokých žen.

Vidíme planoucí oči žen a jejich ruce zaťaté v pěst prudce prorážející prostor za doprovodu rytmicky pulsující elektronické mixáže. Performerky pak na sebe doráží a zkouší své bojové dovednosti na červeno-černých boxovacích pytlech a kostkách. Výpady jsou náhlé, úsečné, nekompromisní.

Amazonky svádějí boj nejen se svými nepřáteli, ale především samy se sebou a mezi sebou. Postupně se součástí jejich akcí stávají rozličné matérie – ať je to pěnový válec, s nímž Frösslová cvičí pohotovost své soukmenovkyně (Barrouquère), která má zavázané oči. Je potřeba, aby bojovnice zůstávaly stále ve střehu, v pohotovosti, a pokud mají chvíli na oddech, čistí své zbraně (to činí za doprovodu Frösslové kvílivého zpěvu Barrouquère před diváky v pravém rohu jeviště). Není čas na zklidnění, je nutné neustále bystřit smysly a nezapomínat na to, co je jejich poslání – dostát roli nemilosrdných predátorek.

Pro utužení své fyzické kondice používají vše možné – provazy s červeným roztřepením na konci, dřevěné tyče i pružnou bandáž. S ní nejprve provádějí jeden z duetů, ve kterém Machovičová do pružné látky zachycuje tělo své partnerky (Rokoszová) a vytvářejí dojem zvláště propleteného skupenství. Machovičová pak za zvuků lidských vzlyků a dětského pláče tančí sólo plné bezútěšných emocí.

I když bojovnice své zbraně odkládají, nedaří se jim najít úplný klid. Po prudkých výpadech dochází i ke zpomalení, rozvolnění pohybu. Tři aktérky se nalaďují na svůj dech, vnitřní nastavení svých těl, drží se za ruce a předávají si pohybové impulsy jako vlnu. Ovšem vypuzují tu čtvrtou, jež v té chvíli s nimi nechce mít nic společného. Ani v tento okamžik nedokážou potlačit své atavistické pudy a dráždí je neposlušnost jejich družky, která se k nim nechce přidat. Proto se stává cílem útoku jedné z nich, která se snaží tuto pasivnější ženu získat do svých milostných osidel za každou cenu a zahání ji do tmavého kouta…

Vražedné choutky žen

V některých výjevech vypadají performerky jako hadrové figuríny, vrávorají na nohách, údy jim bezvládně visí a Barrouquére si podpírá těžkou hlavu dřevěnou tyčí. Připomíná tak trofeje Amazonek – mužské hlavy napíchnuté na kůly, s nimiž také v jednom z výjevů krouží kolem Frösslové, jež před nimi uhýbá jako před špatným svědomím. Ale i ženy ztrácí hlavu, když se nechají ovládat svými atavistickými pudy, které jsou hnací silou jejich životů…

Do dění se zapojují také oba hudebníci, jejichž na místě tvořená zvuková kulisa a živá hra na perkuse doprovázejí sílící napětí a agresi. Ženy neznají slitování, rovnají hlavy nepřátel na hromadu a hází si s nimi. Amazonkám není nic svaté, hyzdí svá těla, skrývají svá ňadra pod těsně upnutou bandáž (nechávaly si řezat prsa) a své ruce i těla třísní krví, když pomalu přejíždějí ostrým pazourkem po kůži a s každým řezem stéká stále více červeného barviva – „krve“.

Pohybové eskalace nabírají na síle a agresi. Válečnice buší provazy o zem, krouží s nimi nad hlavou a vyvolávají dojem jízdy na koni. Jsou jako divoké, nezkrotné klisny. Diváci jsou drženi v napětí a očekávání, odkud útok přijde. Vagnerová staví svou pohybovou kompozici na impulsivní, vědomě podchycené akci, na niž se interpretky dlouho připravují, poté rázně zaútočí a pomalu nechávají doznívat pohybovou frázi. Tato dynamická dráha hraje v choreografii stěžejní úlohu a ve finále pak dosahuje vrcholu, když performerky létají v prostoru zavěšené na pružných popruzích a jejich výpady zachycují v letu výkopy a hmaty asijských bojových umění. Prosviští i nad předními řadami diváků, divoce se vrhají na sebe i druhé, aby zmizely ve tmě, a na jevišti po nich zůstávají čtyři světelné výseče s visícími smyčkami. Síla jejich projevu si nezadá se silou mužů. Žádné slitování, téměř žádný klid, jen nervozita a lačnost po boji.

L. Vagnerové chtěla ve svém nejnovějším projektu odhalit, proč dělá násilí lidem potěšení, co je jeho příčinou a to se jí v konečném důsledku úplně nepodařilo. Amazonky byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, během služby ve vojsku zůstávaly pannami a teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti, přičemž stále ovládaly veřejnou sféru. Naopak muži zvládali domácí povinnosti, jaké jinde zastávaly vdané ženy.

Amazonkách Lenky Vagnerové&Company sledujete především čtyři performerky – válečnice, které nevládnou ženskými zbraněmi, ovšem bez zjevných příčin prahnou po represi, a to bez přímého střetu s mužnými protějšky. Jejich úděl je přetaven do obrazů, v nichž nevítězí milost, ale nekonečná temnota lidských duší (v tomto případě jen ženských).

Psáno z premiéry 1. listopadu 2017, La Fabrika.

 

Amazonky

Koncept a choreografie: Lenka Vagnerová
Koordinátor bojových scén: Radek Mačák
Hudba: Tomáš Vychytil
Scénografie, kostýmy: Michal Heriban
Light design: Michal Kříž
Sound design: Andrej Jurkovič

Premiéra: 1. listopadu 2017

Autor: Lucie Dercsenyiová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: