Česká taneční platforma: Tři otázky pro Veroniku Švábovou

Veronika Švábová

Autor Jana Bitterová

Anotace představení Move on, které odkazuje na deset let existence souboru NANOHACH, obsahuje plno otázek: Co jsme za tu dobu zažili? Jak jsme se měli? Co jsme ztratili a co naopak získali? Kam jsme se posunuli? Kam se posunul svět okolo nás? Jaké jsme měli sny? Jaké sny se vyplnily a jaké naopak ne? Jak byste zrekapitulovala odpověď anebo odpovědi na tyto otázky, které jste ze svého pohledu při tvorbě Move on našla?
S tanečníky ze skupiny NANOHACH se známe velmi dlouho, jsme bývalí spolužáci z Duncan Centre a se skupinou jsem spolupracovala už při jejím vzniku, tedy před deseti lety, kdy jsme s Honzou Benešem pro soubor vytvořili „pilotní“ choreografie Naostro a Naměkko. A protože se známe tak dlouho, nemusíme, ani nemůžeme, si nic předstírat. Nemohla jsem tanečníky nutit, aby ztvárňovali nějaké role. Rozhodli jsme se, že to představení bude pouze a výlučně o nás a s námi. Během práce jsme také zjistili, že nemůžeme – a ani nechceme – na tyto otázky odpovědět přímo. Každý si je položil sám a sám i zodpověděl, ale ve finálním ztvárnění jsme se rozhodli, že použijeme k odpovědi především pohybový materiál. Protože pohyb je prostě pro tanečníky ten nejpřirozenější prostředek komunikace, jaký si lze představit. Komunikace jak mezi sebou, tak s divákem. A o přirozenost a autenticitu nám šlo především. Samozřejmě jsme se za těch deset let, co skupina existuje, posunuli. Někteří tanečníci mají rodiny, prošli si různými životními i pracovními zkušenostmi. Jací jsme byli dřív? Asi plní energie a ideálů, měli jsme spoustu plánů. A jací jsme teď? Trochu možná unavení, známe už rutinu, už se nevrháme do věcí po hlavě, jsme opatrnější, zodpovědnější, musíme si občas navzájem vypomoct. Víme, že některé plány se prostě musely změnit, některé sny se holt nesplnily, některé zase ano. Museli jsme se v životě občas přizpůsobit, někdy dělat kompromisy. Jsme tolerantnější k sobě a i k ostatním. Taky jsme třeba mnohokrát narazili, museli překonávat překážky, museli jít dál. A o tom, že pořád jdeme dál, i když to třeba nejde tak dobře jako dřív, to představení asi je. Chtěla jsem, aby se projevila situace tanečníků přesně tak, jak je.

Vynořila se při Move on nějaká další konkrétní otázka, kterou máte chuť svojí tvorbou zkoumat?
Otázek, které bych chtěla zkoumat, je mnoho. Ale důležitou se pro mě po dlouhé době stala otázka sdělnosti tance samotného. Co všechno o nás jsou tanec a pohyb schopny vyjádřit? Tím bych se ještě někdy v budoucnu chtěla zabývat.

Co vás na setkání se souborem NANOHACH po deseti letech nejvíce překvapilo?
Protože často pracuji s Divadlem bratří Formanů, které je založeno hlavně na scéně, na svícení, na iluzi, tak mě právě znovu překvapilo, jak je tanec sám o sobě sdělný. Jak lze pouze pohybem a jeho dynamikou vyjádřit spoustu věcí. Jak lze beze slov, bez zbytečných efektů a hereckých scének, udělat divadelní představení, které může vyprávět tomu, kdo chce naslouchat.