Fenomén Šmok – Quo vadis PKB?


Fenomén Šmok

To, že Pavel Šmok je jedinečným fenoménem českého tance, je nediskutovatelným faktem. „Za celoživotní umělecké zásluhy v rozvoji tanečního a divadelního umění v České republice a propagaci české hudby a tanečního umění ve světě“ dostal k výročí svých 85 let i cenu Ministerstva kultury. Oslavou nejen mistrových narozenin, ale především jeho přínosu pro český tanec se stal sobotní večer 20. 10. 2012, který na jeho počest připravil současný soubor Pražský komorní balet. Při této příležitosti jsem zakladatele PKB, Pavla Šmoka, oslovila s několika otázkami.

Dá se říct, že soubor PKB je vaším dítětem. Je obdivuhodné, s jakou houževnatostí se stále drží zuby nehty při životě. Zdá se, že současný soubor opravdu převzal odkaz bývalé skupiny, která „tancovala jako o život natruc nepřízním klimatu“. Vnímáte to také tak? Je to nějaké stigma souboru?
Ano, zdá se to tak být. PKB byl vždy "off off Broadway" (dnes je to módní, mluvit anglicky, tak neodolám), nikdy neměl vlastní scénu a jen občas měl kde zkoušet. Nikdy nebyl opravdu institucionalizován (to je hrozný slovo). Přes mnoho pokusů. Přesto se stále nachází někdo, kdo ho chce udržet při životě. A to já potom pomáhám, seč jsem schopen. A obdivuji ho.

Jak vnímáte dnešní soubor PKB a jeho koncepci? Sledujete současnou situaci v českém tanci?
Já už jsem skutečně v "důchodu", netroufám si vyznat se v současnosti. Neznám dnešního diváka. Vývoj jde až překotně a nepřehledně rychle a já už jsem, co se týče baletu nebo tance, na kulturní samotě.

V čem podle vás tkví houževnatost českých tanečníků dělat kumšt za tak špatných podmínek, doslova za kus chleba, a nevzdají se, ani kdyby nedostali vůbec nic? Je tohle ta českost českého tance?
Asi právě v tom, že jsou ty podmínky tak těžké. Co je to češství? Nevím, snad čapkovství. Nepodléhat tak snadno cizím vlivům, být svůj, i když to není zrovna v módě. Možná, že to souvisí s českou hudbou.

Šmokovy narozeniny oslavil soubor ukázkami z jeho tvorby. Úvodní 1. věta Amerického kvartetu vyzněla velmi rozpačitě vzhledem k nesehranosti interpretů – precizní forma téměř ilustrující hudební předlohu vyžaduje dokonalé unisono všech těl, individuální přínos vynikajících tanečníků zde bohužel nestačí. Geometrická hra linií a tvarů se rozpadla jako špatně slepený model. Po duši však pohladil duet Lenky a Petra Kolářových z 3. věty Smetanova kvartetu Z mého života a připomněl mistrnost choreografa v práci s tanečníky jako osobitými interprety hudby. Pocit, že pohyby přirozeně vyvěrají z aktuálních emocí tanečníků, dává zapomenout na osobnost choreografa jako prvotního „tvůrce kroků“. Příběh se stal katarzí živého umění, které se rodí před očima diváka. Další duet Musica slovaca na hudbu Ilji Zeljenky inspirovaný lidovými tanci odlehčil atmosféru před dialogem umělce se smrtí v poslední části Janáčkova kvartetu Listy důvěrné. Dojemnost narativního umění Šmoka ve spojení s Janáčkovou genialitou se bohužel uvedením pouze poslední části vytratila – vytržení z kontextu u díla tak niterného je divácky bolestným řezem. Jako připomínka pro „rodinné příslušníky“ měl ale samozřejmě ve skvělém podání Petra Koláře a Kateřiny Benešové-Rejmanové na tomto večeru své místo, o co větší by to však byla pocta oběma autorům, pokud by mohlo dílo zaznít na jevišti celé (na úkor jiných). Vytržením úryvku z celku utrpěla asi nejvíce choreografie Špásování. Svým neotřelým humorem si získávala diváky ve všech koutech (nejen) českých zemí. Při slavnostním večeru ale pouhý úvodní motiv sám o sobě nedosáhl kýžené pointy, křečovitá snaha tanečníků rozesmát publikum vyznívala místy trapně a pohybové vazby jako zastaralá klišé. Možná tomuto dílu prostě chybí zájezdová pohoda a nadšení tanečníků, které se nedají při rychlých přípravách „gala puzzle“ instantně simulovat. Všechny rozpaky vynahradilo velkolepé finále v podání Janáčkovy Sinfonietty ve druhé půlce večera, dokonale připravené a „odevzdané mistrovi k nohám s velkým srdečným díkem“ celým souborem. Geniální zpracování Janáčkovy hudby v novátorské symfonické choreografii, která umocňuje hudební zážitek oslavující sílu člověka, se znova vynořil na jevišti ve stejné mohutnosti a radosti, s jakou dojímal diváky před dvaceti lety. Nově nastudovaná Sinfonietta byla důstojným zakončením celého tanečního programu.

 

Oblíbené i zapomenuté choreografie nově se souborem nastudovali bývalí přední tanečníci souboru Petr Kolář a Kateřina Dedková-Franková.

Kateřino, vy se nastudováním Šmokových choreografií zabýváte soustavně již delší dobu - jak vznikl nápad uspořádat tento večer?
Už asi před rokem nás napadlo využít příležitosti mistrových narozenin a uspořádat takový vzpomínkový večer pro Pavla Šmoka. Původně jsme ani nevěděli, zda to bude produkce čistě souboru PKB, doufali jsme, že se zapojí více starších kolegů pamětníků, ale samozřejmě všichni stárneme... Především jsme chtěli vytvořit určitý průřez tvorbou Pavla Šmoka.

Jak jste choreografie vybírali?
Samozřejmě jsou choreografie, ke kterým mám vztah nebo pro které mám slabost, ale především jsme se snažili vybrat kusy, které jsme doufali, že budou pro tanečníky i nějak zajímavé. Většina z nich starší choreografie Pavla Šmoka nikdy netančila ani neviděla, a proto jsme hlavně vycházeli z  možností: co zvládneme nastudovat a jestli máme dostatek tanečníků. Oslovili jsme také mladé lidi mimo soubor, kteří třeba některé choreografie již znají a trvale s námi spolupracují. Takže nelze říct, že všichni tanečníci jsou členy PKB, je to specifický výběr právě pro tento večer.

Jste dnes členkou umělecké rady souboru PKB, zažila jste opravdu mnoho jeho podob. Jak by podle vás vypadal PKB za ideální finanční situace?
No to by bylo krásné... V současné době by bylo ideální, kdyby byl alespoň zkušební sál, který by byl náš! A samozřejmě, aby tanečníci mohli dostat takový honorář, který by je uživil, a oni by nemuseli shánět další práci. Potom by měli možnost se rozhodnout, zda se budou práci v souboru chtít věnovat naplno, nebo ne.

Kolik by podle vás měl mít takový ideální PKB členů?
Zažila jsem, že nás bylo 6, to bylo málo, 8 už je lepší, 12 už je hodně, jednu dobu nás bylo i 16... Hlavně ale záleží na tom, aby všichni v souboru byli využitelní a na vyrovnané umělecké úrovni.

Jak by podle vás vypadala ideální dramaturgie souboru? PKB si prožil nejvíce jako zájezdový balet..
Nikdy jsme neměli vlastní divadlo. Ale to, že jsme jezdili hodně do regionů, bylo dáno také dramaturgií, repertoár byl přístupný „pro nebaletní diváky“. Nebyla zde snaha vytvořit si specifické publikum. Nyní je to také jedna z možností, jak hrát, ani teď nemáme svoji vlastní scénu. Ale i kdybychom měli, je potřeba vyjíždět. Trvale hrát jenom na jedné scéně není pro malý soubor asi možné. Dramaturgie musí být taková, aby byl zájem, aby diváci opakovaně přišli. A jestli to bude Šmok nebo jiný český nebo zahraniční choreograf, to je jedno. Jde o to, aby to byly tituly, které diváka přitáhnou, které budou mít lidem co říct.

Quo vadis PKB? 

Osudy Pražského komorního baletu nebyly nikdy růžové, přesto si soubor udržel tvář jednoho z nejdůležitějších hybatelů české taneční scény. Zasazení PKB pod „domov“ Státní opery Praha způsobilo paradoxně jeho postupné skomírání a nakonec zánik jako samostatného dynamického tělesa. Po odchodu Lucie Holánkové ze Státní opery Praha se několik bývalých členů rozhodlo zkusit znova oživit to, čemu vždy věřili, samostatný soubor s vlastním dramaturgickým plánem. Pavel Šmok předal své studentce choreografie osobní známku „Pražský komorní balet Pavla Šmoka“ a pod tímto jménem se vydalo několik odvážlivců na další trnitou cestu.

Stala ses uměleckou vedoucí souboru v roce 2007. Jak bys popsala těch pět let svého působení v čele tohoto souboru?
Nebylo to sice existenčně jednoduché, ale mě to téměř celých pět let naplňovalo. Věřila jsem v budoucnost PKB. Bohužel soubor fungoval celou dobu na bázi „ochotničiny“. Tanečníci nedostávali žádný stálý plat, nebyli placeni dokonce ani za zkoušky, sál jsme měli jen díky lidem, kteří mi pomáhali. Ale věřili jsme a bavilo nás být spolu. Opět jsme objeli celou republiku a odehráli cca 160 celovečerních a dětských představení. Takže ještě jednou díky všem za spolupráci!

Od letošního roku už ale vedoucí souboru nejsi. Co způsobilo tvůj náhlý odchod?
Celou dobu jsme se pokoušeli dosáhnout trvalé finanční podpory a vytvořit tím profesionální podmínky, které si soubor už dávno zaslouží. Ale to se nestalo, nepovedlo - a já jsem dospěla do fáze, kdy jsem si řekla, že takhle to nejde dál ­­- nejde hrát stále cca 15 titulů, které není čas zkoušet + připravovat dvě několikatitulové premiéry za rok, dávat neustále dohromady časy tanečníků, kteří se všichni musí živit něčím jiným, a zajišťovat sál, který je zadarmo k dispozici jen v určitou dobu, nehledě na to, že jsem se také musela věnovat své choreografické práci v jiných divadlech, která mě živila… prostě už to za takových podmínek nebylo udržitelné, ani pro mě, ani pro tanečníky.

…takže jsi to vzdala?
Ne, to ne, ale chtěla jsem nastolit jiné fungování souboru. Protože jsem měla pocit, že v této fázi se už nemůžeme hnout z místa, že stagnujeme, že je potřeba „nakopnout“ soubor novým směrem. Pokud nelze finančně udržet stálý soubor se vším, co k němu patří, tak se tomu musíme přizpůsobit a musíme vytvářet jen jednorázové projekty, například každý rok jednu premiéru, kterou pak budeme hrát po všech našich „štacích“. Kdyby se zajel tento systém, bylo by více času na soustředěnou práci, vložená energie by se zúročila a třeba bychom si časem mohli dovolit víc. To byla má vize a šance zkusit to takhle udržet dál. Pokračování v dosavadním způsobu práce bylo pro mě neúnosné. Cítila jsem vůči souboru i Mistru Šmokovi a jeho odkazu zodpovědnost.

Proč tedy taková změna neproběhla?
Protože jsem se na tom neshodla s manažerským vedením souboru, odmítli jakoukoli změnu. Bohužel jsem byla po právní stránce v pozici, kdy jsem neměla rozhodovací právo. Paradoxně ho měla paní Jandová, kterou jsem na počátku oslovila ke spolupráci, a pan Dunovský, který se ustanovil jediným zakladatelem Baletu Praha o.p.s., společnosti, pod kterou PKB funguje. Mojí chybou bylo, že jsem v těchto věcech nebyla od začátku obezřetná. Tak jsem odešla. Těhotenství s tím nemělo nic společného, i když to tak veřejnost možná vnímá.

Když jsi odešla, tak ale ta známka odešla s tebou, ne?
Ano, odešla se mnou ochranná známka Pražský komorní balet Pavla Šmoka, kterou mi Mistr předal. Ale pan Dunovský bez mého vědomí odkoupil známku Pražský komorní balet od pana Opěly, takže ta moje už nebyla potřeba.

Nedávno probíhal konkurz na doplnění tanečníků do souboru – myslíš, že se PKB opět rozrůstá a staví na nohy?
Nevím, nevidím dovnitř, vnímám ho jen zvenčí. Ukáže se časem.

 

PKB je největší české nezávislé profesionální taneční těleso se stálými 10 tanečníky (z toho 8 na plný úvazek a 2 na poloviční úvazek) a 6 externími tanečníky. Od sezony 2012/2013 má soubor nově jmenovanou uměleckou radu v čele s prof. Ivankou Kubicovou, Markétou Perroud a Hanou Turečkovou. Rada je zodpovědná za přípravu dramaturgie a umělecké vize souboru pro budoucí pětileté období. Po odchodu Lucie Holánkové z PKB v září 2011 je uměleckým vedením souboru dočasně pověřena správní rada společnosti Balet Praha o.p.s. s předsedkyní Kateřinou Dedkovou–Frankovou a členy Petrem Kolářem a Davidem Stránským. Výběr nového uměleckého šéfa PKB odložil na pozdější dobu. Současnou situaci souboru nám ozřejmila produkční manažerka Ladislava Jandová.

Je současná existenční situace souboru do budoucnosti udržitelná? PKB od svého vzniku stále bojuje s existenčními podmínkami - myslíte, že je možné situaci konečně ustálit?
Umělecky nezávislý soubor formátu Pražského komorního baletu nemá k dispozici původní roční státní příspěvek ve výši 8 mil. Kč z Ministerstva kultury ČR, který od 1. 1. 2003 pravidelně chodí jako součást rozpočtu do Státní opery Praha, dnes sloučené příspěvkové organizace s Národním divadlem. V době, kdy PKB vstoupil do náruče SOP, si v žádném případě neuvědomil následky tohoto v první chvíli šťastného a následně nešťastného kroku (pozn.: do roku 2003 v SOP žádný baletní soubor nikdy neexistoval, ten vznikl až po vstupu PKB!). PKB nemá bohužel k dispozici ani příspěvek z veřejných zdrojů hlavního města Prahy, který činil v roce 2003 3,5 mil. Kč.
PKB v současné době čerpá různorodé dotační tituly na jednotlivé choreografie, premiéry a doprovodné projekty (např. Fenomén Šmok či Digitalizace umělecké tvorby Baletu Praha a PKB od roku 1964), které v současné době probíhají. Náročná je však administrace více než dvaceti dotací. Součástí rozpočtu jsou výnosy z představení, a zejména stálá podpora ze soukromých zdrojů vedení společnosti. Další součástí je roční grant HMP, který však pokrývá sotva celkové měsíční náklady souboru. I tak žalostný příspěvek HMP dále krátí o 10 % původní výše, a přesto si klade podmínky odehrát min. 20 představení ročně, byť grant nestačí ani na úhradu pronájmů divadel.
Bez stálého státního příspěvku se logicky velmi obtížně plánuje. Grantová politika české kultury je vskutku „ruskou ruletou“. Pouze management státních příspěvkových organizací si může dovolit stoprocentní a dlouhodobé plánování, nejen v oblasti dramaturgie. Často se setkáváme s realitou, jakým nehospodárným způsobem se vynakládají prostředky ve státních organizacích. To si PKB nemůže dovolit. Každá vynaložená částka se několikrát posoudí z hlediska efektivity. Naším dlouhodobým cílem je stálá finanční podpora, alespoň ve výši 50 % celkových příjmů, abychom byli schopni zajistit plně funkční provoz PKB, který čítá v plném provozu 20 osob.

Jaký je dramaturgický plán dnešního souboru?
Stálý repertoár PKB (vybrány nadčasové choreografie P. Šmoka) je každoročně doplněn novými inscenacemi (v loňské sezoně Mono No Aware od H. Turečkové, Nevyřčené ticho od T. Rychetského). V plánu je pravidelné uvádění dvou premiér celovečerních programů/choreografií ročně. Pro sezonu 2012/2013 je oslovena Hana Turečková pro premiéru pohádky od B. Martinů Kdo je na světě nejmocnější? a choreografka korejského původu Ji-Eun Lee. Pro další sezony jsou osloveni choreografové jak českého původu, tak ze zahraničí (např. Ivgi&Greben, P. Kršiak či J. Pokorný). Podporována bude generace mladých a začínajících českých choreografů ve spolupráci s HAMU, kteří budou mít příležitost profilovat se vedle světoznámé značky PKB. Spolupráce s mladou generací českých choreografů naznačí možné směry dalšího uměleckého vývoje.

Zůstane PKB převážně zájezdovým souborem? 
PKB se  pravidelně a dlouhodobě věnuje zájezdové činnosti a současně působí na scénách v Praze. Díky četné zájezdové činnosti propaguje a podporuje český tanec v regionech. V současné době má stálé zkušební prostory ve studiu Contemporary v Národním domě na Vinohradech a realizuje vlastní zkušební sál v soukromém objektu v Dejvicích-Bubenči (vedle skladů dekorací, kostýmů a office). Snaha o stálou divadelní scénu není v současné době prioritní, důležitým aspektem je možnost pravidelného účinkování v pražských divadlech.

 

Fenomén Šmok
Uvedeno: 20. října 2012

Americký kvartet (1. věta)
Hudba: Antonín Dvořák
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Kostýmy: Pavel Šmok a Kateřina Dedková-Franková
Premiéra: 1. 5. 1977 v Nancy
Tančí: Tereza Chábová, Jaroslava Janečková, Tomáš červinka, Martin Gebauer

Z mého života (3. věta)
Hudba: Bedřich Smetana (Smyčcový kvartet č. 1 e moll)
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková a Petr Kolář
Výprava: Jan Dzšek
Premiéra: 16. 11. 1983 v Bratislavě
Tančí: Lenka Kolářová a Petr Kolář

Musica slovaca
Hudba: Ilja Zeljenka
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Premiéra: 16. 11. 1983 v Bratislavě
Tančí: Tereza Chábová a David Stránský

Listy důvěrné
Hudba: Leoš Janáček (II. smyčcový kvartet)
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková a Petr Kolář
Kostýmy: Marie Franková
Premiéra: 23. 2. 1976
Tančí: Kateřina Benešová-Rejmanová a Petr Kolář

Špásování (1. věta)
Hudba: W. A. Mozart
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková a Petr Kolář
Libreto: Pavel Šmok a Vladimír Vašut
Výprava a kostýmy: Josef Jelínek
Premiéra: 5. 6. 1978
Tančí: Jaroslava Janečková, Ivana Sikorová, Iva Zahradníková, Martin Gebauer, Petr Kolář,
David Stránský

Sinfonietta
Hudba: Leoš Janáček
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková a Petr Kolář
Kostýmy: Pavel Šmok, nově Jarmila Konečná
Premiéra: 24. 4. 1985
Tančí: Kateřina Benešová-Rejmanová a Petr Kolář, dále Tereza Chábová, Lenka Kolářová, Ivana
Sikorová, Iva Zahradníková, Tomáš Červinka, Marek Červinka, Martin Gebauer, Libor Kettner,
David Stránský, Alex Sadirov

Autor: Lucie Burešová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: