La Sylphide v pařížské Opeře


Mluvíme-li o baletním romantismu, na mysl většině lidí vytane titul Giselle z roku 1841, jedna z neoddiskutovatelných perel repertoáru poloviny 19. století. Byla to ale La Sylphide uvedená o devět let dříve, která na scénu s konečnou platností přivedla snový, nepoznaný svět nehmotných víl a přízraků. Filippo Taglioni ji v roce 1832 vytvořil pro svou dceru, fenomenální Marii Taglioni, která svým uměním v taneční roli mrtvé abatyše v opeře Robert ďábel o rok dříve okouzlila operního pěvce Adolpha Nourrita natolik, že sám inicioval vznik tohoto baletu jím napsaným libretem.

Titul se stal takovým fenoménem, že hned v roce 1836 vytvořil dánský choreograf Auguste Bournonville svou verzi baletu s novou hudbou Hermana Loevenskjolda, která se díky pečlivému předávání uchovala až do dnešních dní v takřka nezměněné podobě a od druhé poloviny 20. století je s úspěchem uváděna na baletních scénách všude po světě (v letech 2008–2010 byla i na repertoáru Národního divadla v Praze).

Původní Taglioniho La Sylphide se na prknech pařížské Opery hrála až do šedesátých let 19. století, kdy společně s Giselle na dlouhé roky zmizela. S myšlenkou na její obnovení přišel v sedmdesátých letech 20. století francouzský tanečník a choreograf Pierre Lacotte. Obrátil svou pozornost k archivním materiálům a roku 1971 spatřila světlo světa televizní inscenace s Ghislaine Thesmar a Michaëlem Denardem v hlavních rolích, o rok později byl balet převeden do divadelní podoby s Noëlou Pantois a Cyrilem Atanasoffem a uveden v Palais Garnier, kde je na programu dodnes.

 

Balet podle Lacotta

Hned na začátku je třeba si ale ujasnit několik skutečností. Zatímco Bournonvillova La Sylphide po choreografické stránce skutečně oživuje romantický balet třicátých let 19. století, ta Lacottova se s původní Taglioniho nemůže slučovat. Choreograf pracoval s archivními materiály a vzpomínkami i informacemi ruské baleríny Ljubov Jegorovové (jež pracovala s Christianem Johanssonem, jedním z posledních partnerů Taglioni) a Italky Carlotty Zambelli, jedné z posledních italských balerín, které na počátku 20. století hostovaly v petrohradském Mariinském divadle. Jeho balet doprovází původní hudba Jeana-Madeleine Schneitzhoeffera a scénografie i kostýmy Pierra Ciceriho a Eugèna Lamiho byly obnoveny do pozoruhodných detailů dle dobových litografií.

Po taneční stránce ale spíše odpovídá představě 20. století o romantickém baletu, nadto pracuje s některými estetickými principy typickými pro mnohem pozdější díla. Poněkud zavádějící ve své podstatě je i ono „dle Filippa Taglioniho“. Jeho choreografie nebyla zaznamenána ani slovně, ani žádnou notací, bylo by tedy velice odvážné tvrdit, že jím vytvořené tance na jevišti znovu ožívají. Jedním z často zmiňovaných stylových lapsů je Lacottovo rozhodnutí postavit všechny tanečnice v prvním dějství na špičky. Je-li člověk byť minimálně obeznámen s taneční historií, ví, že v tomto baletu byl tanec na špičkách prstů představen poprvé (v rámci romantického stylu) a od tohoto bodu se datuje šíření jeho popularity napříč baletním světem. Postupem času se spolu s několikavrstevnou sukní z lehkého mušelínu či tylu staly typickým znakem nadpřirozené postavy romantického baletu. Skotské dívky jsou nadpřirozenými bytostmi ovšem jen stěží…

Libreto nicméně zůstalo totožné. Skotskému mladíku Jamesovi se před svatbou s jeho milou Effie zjevuje lesní víla Sylfida a učaruje mu natolik, že tento začne o své lásce a celoživotním závazku k prosté vesnické dívce pochybovat. Semínko pochybnosti později zaseje i do Effiina srdce čarodějnice (u Lacotta bezejmenná), která z osudu vepsaného do její dlaně vyčte, že ne James, ale Gurn se stane jejím manželem. James čarodějnici vyhání a taneční slavnost spěje ke svému vrcholu, kterým má být svatba mladého páru. James nicméně opět spatří Sylfidu, která se následně v jeho myšlenkách a představách prolíná i společným tancem s Effie (zde je nešťastné rozhodnutí obout všechny tanečnice do špiček nejcitelnější), která je zmatená z chování svého snoubence. James vypadá, jako by přicházel o rozum, vrhaje se do prázdných koutů za neviditelnými přízraky. V závěru prvního dějství se Sylfida objevuje skutečně, bere váhajícímu Jamesovi z rukou zásnubní prsten, odbíhá s ním a James ji následuje. Effie zjišťuje, že ji její snoubenec opustil, zdrceně se vrhá do náručí své matky a k jejím nohám pokleká Gurn s žádostí o ruku.

Druhé jednání přenáší pár hlavních hrdinů do lesního světa nadpřirozených bytostí se sylfidami létajícími vysoko v korunách stromů (polety měly úspěch v 19. století a mají jej dle diváckých reakcí i o dvě století později). James je zprvu okouzlen, později v něm však vzrůstá netrpělivost, když nemůže svou milou Sylfidu obejmout, jelikož ta mu, jak je pro vzdušnou vílu typické, stále uniká. V té chvíli se na scéně objevuje čarodějnice, která si se svými přítelkyněmi připravila očarovaný šál, jímž je možné poletující vílu spoutat a připravit ji o její křídla. James je závojem nadšen, škádlí Sylfidu novým dárkem, nakonec ji jím objímá a ona, pozbývajíc svých křídel, umírá v jeho náručí. V úplném závěru, aby nemohlo být pochyb o Jamesově osudu zdrceného romantického hrdiny přicházejícího kvůli jednomu nešťastnému rozhodnutí úplně o vše, prochází lesem svatební průvod vesničanů s novomanželi Effie a Gurnem a za čarodějčiny zlomyslné spokojenosti James vyčerpaně padá k zemi.

 

Elegance, noblesa a hravost

Hlavní role romantických hrdinů připadly dvěma z nejnovějších étoiles (hvězd) souboru, Léonore Baulac, která se jako Sylfida představila vůbec poprvé, a Germainu Louvetovi, jenž Jamese tančil již během jarního turné pařížského souboru v Japonsku.

U mužských postav v baletu se velmi rádo tvrdí, že jsou jen plochými charaktery bez potřebného dramatického oblouku, které pouze doplňují svou partnerku a umožňují jí zářit. V případě Jamese to ale rozhodně neplatí. Tanečník musí věrně a uvěřitelně ztělesnit typického romantického hrdinu, jenž se zmítá mezi volbou rozumu, tedy slíbenou svatbou s Effie, dívkou, kterou zná a má rád, a citu, který v něm probudil vzdušný přízrak lesní víly. Musí zosobnit pochyby a váhání, nechat diváky nahlédnout do mysli svého hrdiny a, pokud možno, je přesvědčit, či je alespoň dovést k pochopení, že není bezpáteřním padouchem opouštějícím věrnou snoubenku před svatbou, jako spíše snílkem, jemuž byl v kritické chvíli možná lidský svět a běžný, předem očekávaný život malý.

Germain Louvet je velmi elegantním tanečníkem s noblesně čistou technikou odpovídající požadavkům Lacottovy choreografie a francouzské taneční školy vůbec, jehož jevištní půvab jej prakticky předurčuje k rolím princů a romantických postav baletního repertoáru. Ve ztvárnění skotského mladíka ale zůstal někde na půli cesty. Jeho Jamesovi scházela větší hloubka prožitku i charakterová prokreslenost. Absence jakékoli elementární vřelosti vůči Effie vzbuzující otázku, zda byl do dívky kdy skutečně zamilován, by vůbec nemusela být problémem. Leč ani jeho touha po Sylfidě nepůsobila o nic skutečnějším dojmem. Lépe se Louvet našel v druhém jednání, kdy v jemné snivosti projevu bezchybně zapadal do světa lesních víl a kdy se nepotýkal s morálními dilematy, jež v prvním jednání zhmotňovalo pas de trois s Effie a Sylfidou, a jejichž váhu znehodnocoval svým příliš líbezným úsměvem.

Léonore Baulac podobně jako Louvet může těžit z premisy svého něžně roztomilého vzhledu, který je nadto podpořen do posledního detailu věnečkem bílých květů, romantizujícím účesem i perlovými náhrdelníky a náramky, díky nimž vypadá, jako by z oka vypadla Marii Taglioni. Pokud by tedy byla blond. Bezchybný romantický vzhled by ale ještě bylo potřeba doplnit stylově propracovanějším, zaoblenějším port de bras. Její kroky nicméně nepostrádaly očekávanou měkkost a lehkost, kterou ještě vynikající partnerskou spoluprací doplňoval Louvetův James, díky němuž Sylfida téměř doopravdy létala. V charakteru její postavy se snoubila hravost, typičtější pro Bournonvillovu koncepci, s lacottovskou ženskou koketností. Sylfida v jejím podání působila jako dospívající děvče, které teprve zjišťuje, co jí může přinést správný pohled a umně předstíraný smutek, než aby těchto vypočítavostí využívala cíleně a s plným vědomím. Když jí James odmítal dát závoj, vypadala spíše jako uražené dítě, kterému byla odepřena nová hračka. Poté, co jí ovšem ze zad spadla křidélka s pavími pérky a ona s posledním polibkem vrátila Jamesovi jeho prstýnek, potvrdila tím domněnku z úvodních minut prvního jednání. Že její cit k Jamesovi byl i přes její vzdálenost světu lidských emocí opravdový.

Skutečnými emocemi oplývala rovněž hrdinka Mélanie Hurel, která má s rolí Effie mnohaleté zkušenosti. Upřímnou zamilovanost a srdce nesené na dlani s nic netušící naivitou doplňovala až hmatatelná bolest, kterou dívka cítila ve chvíli, kdy se jí James začal vzdalovat.

Jednou z největších hvězd představení i přes absenci tohoto titulu byla představitelka tanečnice v tzv. skotském pas de deux v prvním jednání (spolu s mladým talentem Paulem Marquem, držitelem zlaté medaile ze slavné baletní soutěže ve Varně 2016) a jedné ze tří sólových sylfid v jednání druhém. Eleonore Guérineau se blížila až reinkarnaci romantických balerín. Naprosto samozřejmá stylovost sebemenší drobnosti v jejím projevu byla jednoduše nepopsatelná a divák může jedině doufat, že příště tanečnice dostane možnost se představit i v hlavní roli tohoto baletu.

Zejména v druhém jednání se ve vynikající kondici i na konci náročné sezony představila ženská část souboru. Víly nepostrádaly typicky romantizující épaulement i port de bras a bezchybně naplnily Lacottovu představu rozpohybovaných romantických litografií a kreseb, ačkoli práce s nimi v principu odkazovala spíše k postromantickým Petipovým dílům. Ostatně Petipa tento balet, jako mnoho jiných, přepracoval roku 1892.

La Sylphide je typickým Lacottovým baletem. Malebně okouzlující, okořeněná o dobovou stylovost a atmosféru a na mnohých místech téměř doslovně citující obrázky z učebnic baletní historie. Není autenticky vypovídajícím historickým svědectvím, ale bylo by donebevolající ji kvůli tomu zatracovat.

 

Psáno z představení 9. července 2017, Palais Garnier.

 

 

La Sylphide
Adaptace a choreografie: Pierre Lacotte dle Filippa Taglioniho
Libreto: Adolphe Nourrit
Hudba: Jean-Madeleine Schneitzhoeffer
Scénografie: Marie-Claire Musson dle Pierra Ciceriho
Kostýmy: Michel Fresnay dle Eug
èna Lamiho
Premiéra: 9. června 1972


Autor: Zuzana Rafajová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: