Na slovíčko o Gazdině robě


Šéfka baletu libereckého Divadla F. X. Šaldy Alena Pešková připravila baletní adaptaci dramatu Gazdina roba. Do autorského týmu si přizvala skladatelku a muzikantku Gabrielu Vermelho. Přinášíme vám dvojrozhovor s oběma autorkami o způsobu spolupráce, přátelství a Gazdině robě.

 

Jako umělkyně a autorky spolupracujete již dost dlouho a často… Jak vlastně vaše spolupráce začala?

Alena Pešková: Naše spolupráce začala na tanečním hororu Jessie a Morgiana uváděném v pražské Malostranské besedě. Já jsem Gabrielu – poté, co jsem ji již delší dobu na jevišti sledovala – oslovila, zda by mohla napsat hudbu a společně s námi vystupovat coby Vypravěč. Povedlo se. Vzešla z toho i širší nominace na cenu Thálie… A od té doby se potkáváme na větších či menších věcech. Mně asi nejvíce k srdci přirostlo taneční drama podle Federika Garcíi Lorky – Krvavá svatba, které jsme připravily pro plzeňský balet, také spolu s Monikou Kletečkovou, která v tom všem „jede“ s námi.

Gabriela Vermelho: …a dál to pokračovalo uvedením Jessie a Morgiany v divadle v Ústí nad Labem, Aleniným hudebním scénářem k baletu, který byl určen hlavně pro děti – Nikdy nekončící příběh – pro baletní scénu v Liberci, Krvavou svatbou pro Plzeň, letošním Snem noci svatojánské, který se uvádí v ústeckém divadle.

 

Jak vlastně taková spolupráce na psaní hudby k celovečernímu baletu probíhá?

A. P.: Já napíšu libreto a zvláště pak i hudební scénář, kde popíšu, co se v jednotlivých výstupech odehrává „technicky“, o jaké emoce v mém pojetí jde, délku výstupu, tempo, někdy i takt, rytmický vzorec, užití nástrojů, určitou tektoniku… A pak je to na debaty, „předzpívávání“ a „předtancovávání“.

G. V.: …A já se s tím pak tak zhruba půl roku mučím. Alena píše hudební scénáře hodně podrobně, naštěstí! Zadání většinou rozumím, umím se vcítit.

Pro mě je to pak práce hodně doma, v mém malém studiu. Točím si sama všechny zpěvy, housle, kvintony, klavíry, letos jsem už přibrala i elektrickou kytaru nebo lyru. Pak si vytvářím svoje vlastní ruchy, zvuky, se kterými dál pracuji. Využívám takovou zvukovou kuchyňskou domácí revue – struhadla na brambory, pytlíky s těstovinami, sklenice. Všechny běžné předměty denní potřeby vytvářejí, když na to přijde a když s nimi člověk umí dobře pracovat, fantastické, specifické zvuky. Na ostatní nástroje, na které neumím, si zvu své kamarády, kolegy muzikanty. Buď opět domů, nebo pokud už je to pro mne technicky složitější natáčení, kvůli dokonalému zachycení zvuku nástroje, jako je třeba bicí souprava nebo cimbál, jako tomu bylo teď u Gazdiny roby, to už mířím do nahrávacího studia.

 

Připravujete momentálně nějaký další společný projekt?

A. P.: Ano, momentálně jsme byly až po uši v přípravách hudebně-tanečního divadla Gazdina roba podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové, které jsme chystaly pro liberecký balet. Gabriela tu opět účinkuje. Tentokráte hraje sebe samu – skladatelku, která komponuje hudbu pro toto představení, dohaduje se s režisérkou a nechtěně vstupuje do děje. Kostýmy jsou z dílny Moniky Kletečkové, která to všechno opět krásně „oblékla“.

G. V.: Já už jsem to prozradila ve své předchozí odpovědi. Jinak bychom spolu rády častěji vystupovaly v kombinaci našich souborů GaRe a UMB, a třeba ještě časem přibraly i můj dámský smyčcový kvartet Gadrew Way. Mně osobně hraje v hlavě už delší dobu myšlenka natočit desku pro děti, tak proč neudělat třeba celou dětskou inscenaci, GaRe a UMB… Námět? Děvčátko se sirkami? Ve vhodném prostoru, a třeba zrovna znovu ve spřízněné a těmto zajímavým projektům nakloněné Malostranské besedě. Nápadů by bylo hodně, už jen sehnat dost peněz na realizaci.

 

Preissová napsala Gazdinu robu jako činoherní drama. Jaké úpravy si žádalo převedení do taneční podoby?

A. P.: Od Preissové jsme se nijak moc nevzdálily, příběh je silný a tanec ho ještě umocní. Jsou tu však některé „vnější“ úpravy, kterými si vypomáhám při převedení do „nonverbálu“. Samko není kožušník, ale řezbář, tančí ho Alexej Yurakov. Piliny a jeho vyřezávané přívěšky mohou symbolicky hodně říci. Pak se tu také objevují postavy Podivného páru, které jsou zároveň alter ego Evy a Mánka (v podání Vladimíra Kameneva a Rie Mority – naší sólistky z Japonska –, co by také jiného ona dělala na moravské vsi, než byla podivnou…). Evu alternují Veronika Šlapanská a Marika Hanousková – jedna je pro mě typově větší „frajerka“ a druhá větší „tragédka“. Sama jsem zvědavá, jak do sebe pojmou tu druhou. Mánka tančí Jaroslav Kolář – tuším, že stylizace folkloru mu bude slušet. Despotickou Mešjanovku tančí Maria Gornalová. Zuzka je nejen Evinou přítelkyní, ale vypomáhá i v domácnosti u Samka – tu tančí Margaux Thomas. A vlastně dost sympatickou je mi postava nešťastné Maryši, kterou tančí Annabel Pearce. A pak je tu „hlas lidu“, tedy u nás pár velmi důležitých individuí, abychom ukázaly právě „názor“ společnosti. A samozřejmě nad tím vším zcizení – skladatelka, která přímo na scéně komponuje hudbu pro hudebně-taneční divadlo Gazdina roba – Gabriela Vermelho. Její hudba, její živý zpěv a hra na podivné přerostlé „housle“ – kvinton.

 

Co obdivujete jedna na práci té druhé?

A. P.: Já jsem se od začátku zamilovala do barvy hlasu Gábiny a zvuku kvintonu. Pak je to také Gábinina schopnost otevřít se, napojit se a nechat se vcucnout tématem. V tomto stavu pak tryská melodie a rytmy…, až se musí krotit. Také je to suverénní přecházení ze stylu do stylu – horor, flamenco, moravská lidovka.

G. V.: Mně se na Aleně líbí preciznost, styl, čistota choreografií, představivost, všestrannost, vkus, přehled. Líbí se mi, jak se chová v roli režisérky, je naprosto zažraná, přísná, ale přitom velmi slušná a k lidem laskavá, má přirozenou autoritu. Ale taky mě pak baví ji trošičku pošťuchovat, zlobit, rozvolňovat.

 

Ale taková spolupráce jistě neprobíhá pouze hladce… Co byste naopak jedna druhé vytkly?

A. P.: Nedochvilnost. A pak – když se z nedostatku soustředěnosti (podotýkám, že někdy na obou stranách) nepodaří výše zmíněný stav napojení, to se pak stane z vášnivého duetu ukolébavka. Ale nic se neděje. Já ji stejně použiji někde jinde, sic je většinou skvělá!

G. V.: No jo, ten můj soukromý časoprostor. S tím bojuju od dětství, fakt se snažím, ale jsem prostě pomalá. A co mně opravdu hodně vadí, když mi Alena nějaké moje výtvory vrací… Když ji nejde přesvědčit po dobrém, že moje hudební představa o daném tématu je skvělá!, tak to vždycky předělám dle jejích představ.

 

 

 

Autor: Helena Syrovátková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: