Robert Braun. Foto: Josef Heinrich. Zdroj: Archiv ND.
Robert Braun, narozen 16. února 1914 v Praze, tehdejším Rakousko-Uhersku, započal svou taneční cestu ve čtrnácti letech v baletních kursech vedených českou pedagožkou a tanečnicí Marií Klimešovou-Máchovou. Časem se jeho umělecký záběr rozšířil i o herectví, výrazový tanec, step a pantomimu. Na jevišti se poprvé objevil v sezoně 1931/1932, kdy začínal jako herec v pražských divadlech Na Slupi a v Lidovém divadle Uranie.
V průběhu let 1932 až 1938 často vystupoval jako stepař, choreografoval menší varietní čísla a hrál nebo tančil jak na jevišti, tak ve filmech. Svůj první krok jako choreograf udělal inscenací Písní máje, uvedenou právě v divadle Na Slupi roku 1935. Zde Brauna poznal Josef Jenčík, jenž si všiml jeho talentu a umožnil mu hostovat v stepařských sólech například ve hře G. S. Kaufmana Vesele se točíme dokola (1936) nebo v roli Černocha v Debussyho Hračkové skříňce (1939).
Setkání s Jenčíkem otevřelo Braunovi dveře do Národního divadla, kde se od roku 1938 stal stipendistou a později působil jako sólista baletu (1941–1945). Jeho první sólovou rolí byla titulní postava v Krysařovi od Pavla Bořkovce (choreografie J. Jenčík, 1942), naopak poslední v Prázdné náruči od Jaroslava Ježka (choreografie Nina Jirsíková). Zvláště exceloval v charakterních rolích, ztvárnil kupříkladu Bradýřského cechmistra v Králi Lávrovi od Josefa Křičky (1939). Během tohoto období se také stal žákem šéfky baletu Jelizavety Nikolské, která mu svěřila role jako Pantalon v Harlekynádě Riccarda Driga (1943) nebo Apače v Jižní slavnosti Borise Blachera (1941).
Po skončení druhé světové války přijal Braun nabídku Aloise Háby a nastoupil do Státní opery (tehdy Velká opera 5. května) a stal se zde choreografem, tanečním a baletním mistrem. Po sloučení divadla s Národním divadlem přešel do téže funkce. Za dobu svého působení celkem vytvořil 16 rolí a zinscenoval 22 choreografií, z toho pět baletů. Mezi jeho raná díla patří choreografie do oper Boris Godunov (premiéra 1945/46) nebo Armida (1946/47). Další úspěšné inscenace, které jako choreograf a režisér nastudoval, jsou například Karneval Arama Chačaturjana (1948), Revoluční variace Jana Kapra (1948/49) či Gluckův Don Juan (1952/53). Pracoval na Svatebních scénách na hudbu Bedřicha Smetany, nastudoval Jarní symfonii (1952/53), kde byl taktéž autorem libreta, nebo tance do Ostrčilovy opery Kunálovy oči. Mezi ostatní práce patří Piková dáma (1948/49), Výlety páně Broučkovy (1948/49), Čert a Káča (1952/53) a mnoho dalších. Inscenace byly ceněné nejen u nás, ale i v zahraničí, kam byl navíc pozván k několika angažmá (Anglie, Švýcarsko, USA, Švédsko). Nakonec Braun ve Státní opeře / ND převzal i pozici vedoucího baletu, ale rok poté, 31. ledna 1953 odešel. Současně s prací v divadle vyučoval na tanečním oddělení Pražské konzervatoře (1945–1950) a na Akademii múzických umění v Praze (1952–1953).
Dalším bodem v kariéře Roberta Brauna bylo přijetí místa šéfa baletu Státního divadla Ostrava, kde v sezoně 1953/54 zastupoval Emericha Gabzdyla. V Ostravě Braun nejenže nastudoval několik významných baletů včetně Giselle,Šehrezády či Coppélie, ale roku 1954 dokonce založil taneční oddělení na Vyšší hudebně-pedagogické škole, dnešní Janáčkově konzervatoři.
Poté se Braun přesunul do Bratislavy. V letech 1954–1956 zde působil jako pedagog v renomovaném slovenském folklorním souboru SĽUK, a rovněž v období 1952–1960 vyučoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, přičemž v posledních čtyřech letech zastával v této instituci pozici vedoucího taneční katedry. Paralelně se mezi lety 1954–1961 angažoval jako náčelník taneční složky Vojenského uměleckého souboru kapitána Jána Nálepky.
Robert Braun svou uměleckou cestu zakončil jako šéf baletu v Ústí nad Labem (1961–1974), s výjimkou let 1966–1968, kdy pobýval jako baletní mistr v rakouském Štýrském Hradci. Vedle tanců pro operní repertoár nastudoval celkem třináct baletních titulů, z nichž jako první uvedl Prokofjevův Kamenný kvítek. Do jeho obvyklé dramaturgie často patřily Čajkovského a Nedbalovy balety, ovšem představil i například Dvořákovy Slovanské tance, Bachčisarajskou fontánu Borise Asafjeva, Prokofjevovu Popelku, Othella od Jana Hanuše nebo Hloupého Honzu (1969) či balet Gajané (1972). Mezi novinky, které uvedl, patřily Dva dny na Měsíci od Jiřího Smutného (1961) a Poslední pampeliška od Miloše Vacka (1964). Zvláštností byly taktéž komponované večery pod názvem Večer slavných baletů (1970/71), které se skládaly z baletních titulů jako Italské capriccio (P. I. Čajkovskij), Maškaráda (A. Chačaturjan), Polovecké tance (A. P. Borodin), Šehrezáda (N. Rimskij-Korsakov).
Robert Braun se také stal nositelem vyznamenání za vynikající práci. V rozhovoru pro Taneční listy v roce 1971 sdílel své pocity: „Vysoké státní vyznamenání mi bylo propůjčeno u příležitosti třicátého pracovního jubilea. I když je třicet let – a dnes již o sedm víc – určitý předěl v jakékoli práci, nevzdávám se a chci svoji práci dělat ze všech svých sil…“ A svou práci vykonával s opravdovým nasazením a velkým srdcem. Jako pedagog vychoval mnoho významných tanečních umělců, jako jsou Olga Filipi, Jana Hošková, Jarmila Kovalová, Nataša Rybínová nebo Luboš Ogoun. Ve výše zmiňovaném rozhovoru podotkl, že někteří z jeho žáků „zaujímají přední místa v našich divadlech jako choreografové a baletní mistři, další jsou roztroušeni po světě“.
Byl manželem tanečnice Věry Nollové, později Libuše Stejskalové a nakonec Věry Beranové. Robert Braun, významná postava českého tanečního umění, zemřel v Ústí nad Labem dne 16. ledna 1982.
Zdroje
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha: Divadelní ústav, 2001.
Fujerová, Jana: Ústecký rozhovor. Taneční listy, 1971, č. 3, str. 10.
http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php/BRAUN_Robert_16.2.1914-16.1.1982
http://archiv.narodni-divadlo.cz/umelec/1264
https://is.jamu.cz/th/ovkbc/Bakalarska_prace_Jan_Vozab.pdf
https://encyklopedie.ostrava.cz/home-mmo/?acc=profil_skoly&load=5
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?