Baletní titul Čajkovský ničím nepřekvapí

Čajkovský. Foto: Irena Štěrbová.

Plzeňskou premiéru, která je zároveň připomínkou 130. výročí od Čajkovského smrti, vytvořila pro zdejší soubor německá choreografka, pedagožka i režisérka Anna Vita. Má za sebou dlouhou kariéru jako tanečnice u Youriho Vámose, nejdříve v Duisburgu, ale pak ho následovala do Bonnu, Baselu až po významnou Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu. Zatančila si bohatý repertoár odlišných tanečních stylů. I její choreografické dílo je velmi pestré. Od roku 2004 působila jako choreografka i šéfka baletu ve Würzburgu a nyní pracuje v rakouském Badenu.

Před čtyřmi lety již v Plzni uvedla na Malé scéně zdařilou, koncentrovanou inscenaci Dům Dony Bernardy Alby, v níž excelovala hostující Nelly Danko. Často vytváří libreta s narativními příběhy a tentokrát ji fascinoval život Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893). 

Představení začíná v dospělém věku úspěšného skladatele, který se vrátil z turné po Americe, obklopuje ho skupina lidí spolu s fotografy. Ti si Čajkovského fotí. Přítomnost ženy s malým chlapcem ho přivádí ke vzpomínkám na své dětství. 

Na scénu přitančí pánové v kalhotách, košilích a vestách či kabátcích, dívky mají delší sukně a krátké upnuté kabátky, jen trochu s náznakem dobové módy. Na krásnou polonézu (z opery Evžen Oněgin), ale předvádí dost indiferentní, spíše rozpačitý tanec, nejdříve tančený skupinou mužů, pak žen a posléze v párech. 

Malý Čajkovský je u klavíru a sourozenci i rodiče tančí. Otec si myslí, že hudba synovi způsobuje zdravotní problémy, proto ho posílá na právnickou školu, pryč od rodiny a matky, která brzy po jeho odjezdu umírá. Na scéně se objevují mladí studenti usazeni za školními stolky, posléze i dívky. Všichni jsou stejně upjatě oblečeni a všechna děvčata mají stejné brýle. Tančí opět unisono, scéna má být hravá, asi jak mladíci svádí dívky, ale z pohybového zadání to nelze moc vyčíst. Volba krokového materiálu je až tělocvičně studená.

Čajkovského práva nebaví a vrací se ke komponování a hudbě. Ředitel konzervatoře Anton Rubinstein se ho ujímá a mladému skladateli pomáhá. Jeden z hudebníků, houslista Josif, ukáže Čajkovského skladby Naděždě von Meck, známé mecenášce. Čajkovský následně získává finanční prostředky i zázemí. Podivným přáním paní von Meck je, že se spolu nikdy nesetkají.

Skladatel začíná žít svobodným nočním životem, chodí do bordelu, zadlužuje se a je čím dál víc rozpolcen mezi hudbou a hýřivou společností. Určitá divokost a rozvášněnost lehkých žen i mužů se během večírku stupňuje i v taneční skladbě. Čajkovského vyhazují do vzduchu. Snad naznačují jeho určité a následně beznadějné vyvržení ze společnosti.

Potkává se s mladíkem Apuchtinem, kterým je čím dál více přitahován. Žije stále více v rozporu i zmatku. Miluje muže, ale přitom by chtěl mít tradiční rodinu, jako má jeho sestra. S paní von Meck v interpretaci Jarmily Hruškociové, komunikuje na dálku, oba tuší, že je mezi nimi určité pouto. Jde o spříznění duší ve jménu tvůrčích počinů geniálního autora. Oba tančí z jedné strany mohutného panelu, který během inscenace rotuje a mění prostředí, v kterém se postavy zrovna nachází. Dekorace je pevně zakotvená a lze jí procházet i několika dveřmi. Výtvarně působí moderně, zatímco všechny kostýmy jsou více tradiční a v pohybu zvláště u žen poněkud těžkopádné.

V další scéně se začíná rozvíjet pro Čajkovského nový vztah. Nadbíhá mu lehká žena Antonína. Koketuje sice spolu s dvěma nápadníky, ale to ji neodradí od plánu vzít si Čajkovského, jehož hudbu obdivuje. Zmatený Čajkovský přistoupí na možnost oženit se s Antonínou. Bohužel, svatební noc je jeho noční můrou. Několik vrstvených duetů Antoníny s Čajkovským graduje v ložnici i mimo ni. Přes jistou snahu vyhovět manželským povinnostem skladatel stejně skončí v náruči svůdného Apuchtina. Ten se zjevuje skoro jako Mefisto a v podání velmi výrazného Mátyáse Sánthy. Je protipólem k elegantnímu Gaetanu Piresovi, který skvěle tanečně i herecky zvládá psychologicky náročnou hlavní roli. Andronika Tarkošová v roli Antoníny je tanečně-technicky jistá. Dobře stupňuje dílčí jednání postavy. Po marném snažení od manžela odchází zpět do náruče bývalých amantů. 

Čajkovský se upíná k svému synovci Vladimírovi. Zamiluje se do něj, ale i tento vztah ztrácí smysl a nemá budoucnost. Vrací se mu asi panické ataky, nervově se hroutí a zjevují se mu postavy z jeho baletů. Krátce vidíme labutě z Labutího jezera, děti z Louskáčka i Šípkovou Růženku, také rodinu i přátelé, jež ho obklopují a jako diváci mu aplaudují.

Čajkovský pravděpodobně zemřel na choleru po požití infikované vody, ale není to zcela prokázané. V baletu ho nechá choreografka zmizet. Zůstává po něm na scéně kufr a partitura znázorňující celé jeho rozsáhlé a obdivuhodné dílo. 

Anna Vita použila mnoho částí z různých Čajkovského skladeb, především z jeho orchestrální a komorní tvorby. Je zajímavé, že hudbu z jeho baletů nepoužila. Několik fragmentů vybrala i z díla Igora Stravinského. Orchestr hrál s plným nasazením pod taktovkou Jiřího Petrdlíka. Scénu navrhla Sandra Dehler a realizaci scény a kostýmy vytvořil Michael S. Kraus. Choreografie ani pohybový slovník nového titulu nejsou nijak převratné a inovativní, působí chladně, zastarale a nijak nepřekvapí. Zvláště ve sborových i párových scénách. Druhé jednání bylo podstatně zajímavější, neboť až v něm Čajkovský i další postavy mají ve stupňujících se dramatických situacích o čem hrát.

Psáno z premiéry 18. listopadu 2023, Velké divadlo v Plzni. 

Čajkovský

Balet a orchestr Divadla J. K. Tyla

Libreto, režie, choreografie: Anna Vita

Hudba: P. I. Čajkovský, I. Stravinský

Hudební nastudování: Jiří Petrdlík

Dirigent: Jiří Petrdlík / Jan Mára

Asistent hudebního nastudování: Jan Mára

Koncepce a návrh scény: Sandra Dehler

Kostýmy a realizace scény: Michael S. Kraus

Světelný design: Jakub Sloup

Asistent choreografie: Zuzana Hradilová

Asistent režie: Miroslav Hradil

Kostýmy labutí použity s laskavým svolením Aleše Valáška – scénografa a výtvarníka kostýmů inscenace Labutí jezero uváděné v DJKT.

Světová premiéra 18. listopadu 2023 ve Velkém divadle