Paradoxy naší doby

Lucie Dercsényiová. Foto: Barbora Škrobáková.

Autor Lucie Dercsényi

V mediální bouři způsobené odvoláním ředitelů Národní galerie, Muzea umění v Olomouci a čistě politickými záležitostmi (výměnou na postu ministra spravedlnosti) jaksi zapadla kauza Pražského komorního baletu (PKB). Jeho vedení minulý týden na mimořádné tiskové konferenci oznámilo k 1. červnu ukončení své činnosti – a zatím „ticho po pěšině“.

V televizi jsem zahlédla vedení souboru na protestech za odvolání ministra kultury. Nicméně řádně provětrat zatuchlé ovzduší a zabránit móresům připomínajícím doby totalitní se nedaří. Ke konci loňského roku se podepisovala petice „za zachování činnosti PKB“, k níž se připojili význačné osobnosti nejen z taneční branže. Přesto se finanční dotace udělené souboru v grantových řízeních nenavýšily. Vedení souboru marně volá po schůzce s politickými představiteli, ti se však evidentně touto prekérní záležitostí nechtějí zaobírat.  

Pražský komorní balet ztratil po roce 1989 svou výjimečnou a výlučnou image z doby, kdy představoval jiný, radikálně odlišný umělecký názor než kamenná divadla. Po odchodu Pavla Šmoka pak hledal nástupce, který by navázal na jeho tvorbu. Čas ale trhl oponou a na současné české taneční scéně se vyprofilovala nová generace tvůrců, kteří založili soubory se značkou žádanou i v zahraničí. Zkrátka konkurence přišla i do českých zemí, a tak se o státní finanční podporu uchází více subjektů. To nic nemění na faktu, že avizovaný zánik PKB je alarmující zprávou.

V jedné z nejmenovaných severských zemí řadí do kulturního dědictví kámen, na němž kdysi sedávala slavná literátka, a pečují o něj jako o národní klenot, na který upozorňují v bedekrech. U nás se na věci kulturní nazírá poněkud z jiného úhlu. Proto asi nejsme schopni najít dostatečnou podporu a jednotný názor pro zachování souboru, do jehož boje o záchranu se zapojil také Petr Zuska, který pro PKB vytvořil prozatím poslední premiéru, a ukázal tím příznivou alternativu dramaturgického směřování. Snad není příliš pozdě, protože asi nikomu se nechce věřit, že z pětapadesátiletého výročí tohoto souboru se stane memento paradoxů naší doby…

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.