sloupky

Každé umělecké těleso prahne po vedení, s nímž může lidsky a názorově rezonovat. Přiznejme si však, že pro řadu souborů a institucí je to nedostižný ideál.

O aktuální situaci v kultuře víme, že je strašná, a také víme, že za ni nemůže jenom pandemie. Momentální zkázu prohlubuje letité zanedbávání důležitých témat, mezi něž především patří péče o lidi a podmínky, za jakých pracují.

V pondělí hodina gaga s lektorem z Izraele, ve středu barokní tanec s Caroline Copeland z New York Baroque Dance Company, v pátek historické tance s mojí učitelkou ze Stockholmu… 

Před pár dny se odehrál na ČT art živý přenos z prostor pražského Národního divadla. Soudě dle poměrně vydatné mediální masáže propagující téměř čtyřhodinovou akci, cíl byl jediný a nadmíru bohulibý....

Možnosti prezentace tance jsou stále velmi omezené. Na potenciální diváky a příznivce nelze zapůsobit osobním charismatem. 

Facebook a Instagram se staly nedílnou součástí našich životů, a pokud jde o marketing, jsou dnes jedním z jeho nejmocnějších nástrojů. 

Období konce roku bývá dobrým důvodem pro návštěvu divadel či koncertů. Letos ovšem máme za sebou velmi jiné Vánoce a přítomnost diváků v hledišti se momentálně jeví jako sci-fi. 

Humor, zvláště ten satirický, je v našich krajích zakořeněný stejně tak silně jako třeba věčné klevetění. Ovšem nyní nastávají komediantům opravdu těžké časy, protože jim do řemesla začali fušovat, zdá se, nepřekonatelní konkurenti – politici.

Jedním z patologických jevů dnešní společnosti je přehnaná činorodost. Spolu s ní se pak dostavují výčitky nedostatečné produktivity a perfekce ve všech oblastech života.

Minulý týden byla zavedena distanční výuka na vysokých a středních školách a tento týden omezeny veškeré kulturní akce. 

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno.

Poslední červnové dny by za běžných okolností signalizovaly konec sezony a dlouho očekávaný odpočinek. Letos ale bylo vše jinak.

Ve sloupku z předminulého týdne se jeho autorka pozastavila nad samozřejmostí, s jakou performativní umění přistoupila ke sdílení obsahu svých inscenací zdarma ve virtuálním prostoru.

„Nechce se ti napsat sloupek o tanci a rouškách?“ zeptal se mě před časem šéfredaktor Tanečních aktualit. „Ale jistě, beze všeho,“ ozvalo se z kouzelného sluchátka. 

Je to již dva měsíce, co se zavřely stánky umění a fyzická blízkost diváka je tabu, přestože je bytostnou podstatou divadla. Umělci a jejich příznivci se ocitli v izolaci vynucené karanténou.