sloupky

Minulý týden byla zavedena distanční výuka na vysokých a středních školách a tento týden omezeny veškeré kulturní akce. 

Vždycky jsem rád zlobil starší kolegy tím, že jsem na nakopnutí „zlom vaz“ před představením odpovídal „díky“. To je totiž v divadelním světě od nepaměti zakázáno.

Poslední červnové dny by za běžných okolností signalizovaly konec sezony a dlouho očekávaný odpočinek. Letos ale bylo vše jinak.

Ve sloupku z předminulého týdne se jeho autorka pozastavila nad samozřejmostí, s jakou performativní umění přistoupila ke sdílení obsahu svých inscenací zdarma ve virtuálním prostoru.

„Nechce se ti napsat sloupek o tanci a rouškách?“ zeptal se mě před časem šéfredaktor Tanečních aktualit. „Ale jistě, beze všeho,“ ozvalo se z kouzelného sluchátka. 

Je to již dva měsíce, co se zavřely stánky umění a fyzická blízkost diváka je tabu, přestože je bytostnou podstatou divadla. Umělci a jejich příznivci se ocitli v izolaci vynucené karanténou.

Narážím na tanečních webech na články, ve kterých se relativizuje, jestli je podstatou tance pohyb, a pročítám debaty, kde se zcela vážně diskutuje o tom, zda je v tanečním představení nutno tančit.

„Nesnesete-li samotu, možná že ostatní taky nudíte,“ napsal Oscar Wilde. Taky říkal, že život je naším největším uměleckým dílem.

„Lepší vyhořet, než se stěhovat,“ říká se. Stěhování je příšerné martyrium, to snad uzná každý, kdo se kdy v životě stěhoval. 

Festival trapnosti, i tak by se dala nazvat situace, která v uplynulých týdnech v souvislosti se současnými opatřeními okolo COVIDu-19 prolétla mediálním prostorem.

Zprávy posledních dní nejsou zrovna pozitivní. Aktuální situace má ale kromě těch negativních stránek, které se skloňují v médiích dnes a denně, i ty pozitivní.

I vloni jsem, jako každý rok, odjel na vánoční svátky za svou ženou do Monaka. Tančí v tamním baletním souboru a bramborový salát jsem chystal já, v tomto období totiž pravidelně zkoušejí novou premiéru.

Jestliže na české taneční scéně poslední dobou velmi silně rezonují četné výměny názorů na nejrůznějších serverech včetně TA, taneční publicisté a kritici se nenudí ani mimo ně.

Tento sloupek píšu zčásti jako reakci na probíhající diskurs o problémech, které narůstají v komunitě našeho profesionálního tance a zejména v baletních souborech...

Nebaví mě sledovat sport. Mistrovské utkání v komentářích, které se nedávno odehrálo na Facebooku, jsem ale hltal s napětím.