Michaela Kessler působí jako nezávislý manažer, konzultant, publicista a co-director BPART a v minulosti také jako výkonná umělkyně. V oblasti kultury se pohybuje téměř dvacet let.
Vystudovala taneční konzervatoř a mediální studia, v současné době studuje antropologii na FHS UK. Dvanáct let působila jako tanečnice na volné noze, absolvovala stáž na tiskovém oddělení Ministerstva kultury a v etablované PR agentuře.
V neziskovém sektoru se pohybuje od roku 2015, dlouhodobě spolupracovala s Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA a festivalem KoresponDance, s divadlem Orfeus, #Díky, že můžem či Beckou McFadden. Poskytuje poradenství a konzultace spolkům i individuálním umělcům a příležitostně spolupracuje s portálem Opera PLUS.
V oblasti marketingu se pohybuje od roku 2011, a to na manažerských pozicích v několika etablovaných agenturách. Ve své praxi řídila projekty pro nadnárodní společnosti a spolupracovala s řadou renomovaných značek. Téměř čtyři roky řídila vydavatelství audioknih.
V posledních letech se pak věnovala zejména projektu Be Part!, který vyvinula a realizovala ve spolupráci s Lenkou Flory. Dvouletý mezinárodní projekt, který využívá umělecký proces jako nástroj k podpoře rozvoje občanské společnosti, pocitu sounáležitosti a zviditelnění marginalizovaných skupin, byl podpořen z Fondů EHP a Norska a zahrnoval Island, Česko, Mexiko, Itálii, Kanadu a Spojené státy.
Jubilejní 30. ročník festivalu zahájil film Návrat do neznámé země o Jiřím Kyliánovi a Sabine Kupferberg. Režisérka Malířová v něm otevírá intimní svět dvou umělců, jejich společnou tvorbu a hledání domova. Pohyb, vzpomínky a plynutí času se prolínají v osobité filmové výpovědi o tom, co utváří umění i lidské vztahy.
Bohemia Balet pod vedením L. Slavického přináší dvě choreografie N. Novotné: starší sólo Sacrebleu a L.ego, studii lidských vztahů. Nabízí osobitý pohybový jazyk a otevírá otázku vlastní umělecké identity souboru.
Zpřísnit pravidla, vyměnit lidi, nastolit spravedlnost. Zní to lákavě – jenže nová kulturní politika ministra Klempíře řeší klišé, která se u široké veřejnosti spolehlivě chytí, a skutečné problémy zůstávají bez povšimnutí. Jak to aktuálně skutečně vypadá s financováním kultury?
Když jsem listovala novou knižní zpovědí Nikoly Márové Primabalerína od Zuzany Rafajové, zarazila jsem se u scény, která by skvěle posloužila jako pointa pro hořkou komedii. Naše nejzářivější baletní hvězda potkává na chodbě generálního ředitele Národního divadla Jana Buriana. Ten se usměje a z jeho reakce vyplyne, že vůbec netuší, že se v září, po startu nové sezóny, už neuvidí. Jako filmový obraz je to hotové, netřeba fabulovat.
Divadlo PONEC a Česká taneční platforma zůstaly bez finanční podpory Ministerstva kultury. Jak vidí neutěšenou situaci Yvona Kreuzmannová, ředitelka organizace Tanec Praha, která zaštiťuje oba projekty? Z jakých důvodů bylo vydáno tiskové prohlášení požadující odvolání grantové komise? Nejen na tyto otázky se během rozhovoru dostalo.
Jak vypadá umělecká rezidence v praxi, když se střetnou vize nezávislého tvůrce a provozní možnosti instituce? Po naší nedávné reportáži o komplikované situaci v divadle PONEC přinášíme pohled Nataši Novotné, která v roce 2025 působila jako první rezidenční umělkyně divadla PONEC pod novou kuratelou Umělecké rady.
Baletní svět. Elegantní? Bezpochyby. Přísný? Děsivě. A upjatý tak, že by mu sešněrovanost mohl závidět nejeden viktoriánský korzet. Balet je nedotknutelný chrám píle, pokory a nejvyšší estetiky, kde sebemenší nadsázka hraničí s uměleckým rouháním. A diváci?
PONEC se ocitl mezi dvěma pohledy, které se nepotkávají. Uvnitř instituce převažuje pocit, že se věci dávají do pohybu a probíhá nutný ozdravný proces. Zvenčí je však divadlo posuzováno především podle výsledků, které jsou zatím skromné.
Hranice mezi uměleckou abstrakcí a obyčejnou prázdnotou je až nepostřehnutelně tenká. Před časem jsem navštívila reprízu jedné z inscenací českého souboru současného tance. Šlo o technicky jisté, řemeslně přesné představení: tanečníci podali sebevědomé výkony, scénografie fungovala, hudební dramaturgie plynula. A přesto bych bez anotace nevěděla, o čem to vlastně bylo.
Pokud něco Lenku Flory charakterizuje, je to intenzita, se kterou všechno ve svém životě dělá: tvůrčí práci na sále, stejně jako prosekávání lesa. Sledovat ji při jakékoliv činnosti je inspirující, někdy zábavné a někdy trochu děsivé: třeba když balancuje na trámech budoucí stáje a přivrtává plechovou střechu.
