Hranice mezi uměleckou abstrakcí a obyčejnou prázdnotou je až nepostřehnutelně tenká. Před časem jsem navštívila reprízu jedné z inscenací českého souboru současného tance. Šlo o technicky jisté, řemeslně přesné představení: tanečníci podali sebevědomé výkony, scénografie fungovala, hudební dramaturgie plynula. A přesto bych bez anotace nevěděla, o čem to vlastně bylo.

Od nástupu Donalda Trumpa do druhého funkčního období prezidenta USA se světový řád otřásá v základech. Trump ho testuje ze všech stran a zkouší, co vydrží. Vliv amerického prezidenta lze sledovat i v kulturní sféře. Dnes se chci proto zaměřit na jednu konkrétní kauzu, která v informační smršti kolem Grónska, Iránu, Venezuely, Gazy, Ukrajiny a dalších spíše zapadá.

Před vánočními svátky rozčeřila sociální sítě v kulturní bublině řada nespokojených reakcí na uveřejnění výsledků pražských kulturních grantů. Mnohé pak v ucelené glose pro časopis Dílo reflektovala Jana Bohutínská. A protože jsou její pohledy v mnoha ohledech provokativní, dovoluji si na některá tvrzení reagovat.

Malý soubor, velký titul. Na plakátu Labutí jezero, Bajadéra nebo Louskáček, na jevišti dvacet oblastních tanečníků, kteří mají obsáhnout svět vytvořený pro několikanásobně větší ansámbly, a v premiérovém hledišti pražští kritici, kteří mají inscenační verze klasických baletů v malíku.