úhel pohledu

Odjakživa jsem byla alergická na taneční hrdinství. Známe to všichni – tanečník přece přežije všechno. Vyhodí si koleno a nejpozději za týden už hopká na sále. 

V polovině ledna se konalo první kolo talentových zkoušek na Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, prestižní taneční školu v ČR, a mnohými považovanou za tu nejlepší u nás. Zúčastnilo se také nemalé množství frekventantek Baletní přípravky Národního divadla, tedy instituce, která připravuje malé tanečnice a tanečníky na profesionální jevištní dráhu. 

Praha hledá způsoby, jak rozeznat a finančně podpořit excelentní umění a kulturu. A je dobře, že k tomu vede debatu, do níž zapojuje kulturní aktérky a aktéry.

Jsou věci, kterým se každoročně v období od listopadu do ledna těžko vyhneme. Například slevové horečce, oslnění milionem zběsile blikajících světýlek, mírné alergii na hlas Mariah Carey, a taky… přívalu Louskáčků. 

Co včera bylo dost, dnes už je málo. Tím, kým jsme byli včera, dnes už být nechceme. Doba je rychlá, rychlejší než čas a nárok zní jasně: „Buď lepší, úspěšnější a šťastnější než tvoje včerejší já.“ 

Před nedávnem rozvířil vody internetu kratičký experimentální film Zrcadlení (v originále Reflect) z produkce Disney. Jeho hlavní představitelka, mladá dívenka s vášní pro klasický balet, zápasí s přijetím vlastního těla, které svými mírami mezi ostatní tanečníky příliš nezapadá. 

Zástupci umělecké sféry přežili pandemickou dobu, kdy prokázali výjimečnou odvahu a vynalézavost. Notná dávka odvahy je navíc pro uměleckou práci prostě příznačná a nutná. Bez ní nejde realizovat představení. 

Instagram, Facebook, Tik Tok. Ráno je kontrolujeme ještě předtím, než vůbec vyklouzneme z pyžama. Sociální sítě jsou moderním fenoménem, který přináší své negativní, ale i pozitivní stránky. 

Recenze představení Krajina těla z pera autorky jménem Clara Zanga mne přinutila k zamyšlení nad schopností kritika – recenzenta posuzujícího umělecké dílo – odhalit jeho uměleckou podstatu. 

Aké vybavenie schopností má mať v súčasnosti tanečník súčasného tanca? Čo hľadajú súbory, kolektívy a uskupenia, keď pozývajú interpretov na konkurzy alebo ich priamo oslovujú do svojich, ešte nenarodených projektov?

Když jsem četla sloupek svého kolegy Josefa Bartoše z minulého týdne, vzpomněla jsem si na ten (typicky český?) fenomén, a to vzhlížení ke všemu zahraničnímu, nejlépe západnímu. 

Na začátku října zveřejnil Balet Národního divadla na svém facebookovém profilu následující: „Magazín Dance Europe vyhlásil anketu CRITICS’ CHOICE.“ 

Před několika málo dny se při příležitosti 104. výročí vzniku Československa ve Vladislavském sále na Pražském hradě udílela státní vyznamenání. Když projedeme seznam osmasedmdesáti čerstvě oceněných, kteří z rukou dosluhujícího prezidenta ČR medaile převzali, umělcům a intelektuálům zůstanou oči pro pláč.

Konference o tanečním výzkumu na pražské HAMU se konala krátce před tím, než Bára Truksová popsala ve svém textu mizernou finanční situaci českých umělců, a ještě mizernější reakci politické reprezentace v debatě na konferenci Hodnota práce v kultuře. 

Tanečník si opře o stěnu telefon a dojde doprostřed sálu. Začne se procítěně vlnit. Pak k přístroji přistoupí a video si přehraje. Je-li spokojen, vyvěsí jej na svém profilu, není-li, celý proces zopakuje.