Jana Návratová

Podcast Druhá kariéra – to jsou rozhovory o tanci jako práci i vášni, o dalších vizích a také o bolesti a pocitu ztráty, ale hlavně o změnách. Tentokrát se Jana Návratová zapovídala s tanečníkem a choreografem Lukášem Viltem.

Oba mají ty nejlepší úmysly, oba jsou svým způsobem odvážní, oba jsou Češi, oba věří, že mají pro to, co dělají, dobré důvody, oba chtějí ochránit ty druhé. Ona je novinářka. On důchodce. Co je spojuje a zároveň rozděluje? Různě pojatá pravda. 

Profesní dobrodružství nemusíte zažít jen, když dramaticky změníte obor a vydáte se za druhou kariérou daleko od tance.

Tanec a móda mají hodně společného. Obojí je o eleganci a kráse, obojí vypadá jednoduše, ale obojí vyžaduje hodně úsilí a trpělivosti. Dnešní hostka podcastu Druhá kariéra Anna Homola o tom ví své.

Martina Laštovková je na první pohled baletka. Nečekejte ale zasněnou vílu. Když s ní začnete hovořit, zjistíte, že je velmi věcná, praktická a ovládá kouzlo konstruktivní, příjemné komunikace. S příjmením Diblíková tančila dekádu v plzeňském baletu a pak se rozhodla vystudovat divadelní produkci, aby zůstala „svému“ světu blíž. 

Pozvání na projekt Corpo Gourmet byl plný příslibů. Nóbl restaurace, kulinářský zážitek, tanec, Mexiko, Lenka Vagnerová – klíčová slova pro něco zcela výjimečného. 

Kristinu Kloubkovou dnes známe především z obrazovky jako televizní moderátorku. Kouzlo její osobnosti je v bezprostřednosti a srdečnosti. 

Kariérní příběhy tanečníků jsou úplné romány. Když skončí na scéně a začínají novou profesní kapitolu, je to často proces plný křehkosti, otázek a nejistot. Pavel Mašek je ale úplná výjimka. 

Nezávislá scéna stárne. Jedno kulaté výročí stíhá druhé (Farma dvacet let, LV & Company deset) a tato vlna postihla i Konzervatoř Duncan centre, která oslavila třicet let od svého založení. 

Je to tak trochu folklór, a tak trochu skandál. Řeč je o programu přehlídky toho tak zvaně nejlepšího, co český tanec nabízí – tedy o České taneční platformě (ČTP).

Miřenka Čechová v Paláci Akropolis uvedla třetí uměleckou reflexi svých traumatických zážitků z období studia na pražské taneční konzervatoři. 

Je leden – čas rituálu k zabezpečení budoucnosti profesionálního tance, čas přijímacích zkoušek. V myšlenkách doprovázím uchazečky a uchazeče do majestátních budov a prostorných sálů, kam se smí jen naboso, kde to zvláštně voní a mluví se tam šeptem.