Má momentálně snaha o férovost odměn v kultuře vůbec nějaký smysl?
Kulturní sféra šokovaná a zaměstnaná katastrofismem, který nastolila aktuální politická reprezentace, se zabývá ještě zdánlivě mimoběžnou věcí: spravedlivým odměňováním a etikou práce v kultuře a umění. A to celé v kulisách rozpočtového provizoria, drastického snížení rozpočtu Ministerstva kultury a podivné komunikace jeho vedení s veřejností. Má momentálně snaha o férovost odměn vůbec nějaký smysl?
Jana Návratová. Zdroj: archiv Jany Návratové.
Je potřeba zmínit, že zavedení tzv. honorářových řádů, tj. minimální „nepodkročitelné“ odměny a férových pracovních podmínek v kultuře, je iniciativou samotného Ministerstva kultury a že autorka tohoto textu se přímo podílí na koordinaci pracovních debat. Za cíl mají přinést představu o důstojném finančním minimu za určitou „jednotku práce“ a zmapovat touto optikou i „výrobní řetězce“ uměleckých produkcí od záměru po distribuci. V praxi se totiž stále setkáváme s neplacenou prací – například se týdny i měsíce zkouší inscenace zadarmo a protagonisté dostanou zaplaceno až z výnosů z repríz. Ovšem jen za předpokladu, že z nich nějaký zisk vzejde, jinak nedostanou nic.
Uživit se v českém prostředí čistě uměleckou tvorbou je kvadratura kruhu. A nedělejme si iluze, že ve zřizovaných kulturních organizacích je situace lepší. Tabulky a léta neměnné rámečky mají pevné a víme, že platy v kultuře patří dlouhodobě k nejnižším v celém spektru ekonomiky. Mezi další aspekty „bad practice“ v oblasti odměňování patří fakt, že absolventi a absolventky škol nemají představu o tom, jakou odměnu mohou za svůj výkon očekávat, a bude jim dlouho trvat, než šuškandou zjistí, o kolik si vlastně mají říct.
Problém nastavit cenu za svoji práci a vést trochu důstojný život při nepředvídatelnosti uměleckého provozu má drtivá většina umělkyň a umělců. Je to hanba všech předchozích vlád, včetně té vedené oblíbeným ministrem Baxou. I proto je aktuální iniciativa Ministerstva kultury tak cenná a křehká. Cenná je i svou věcností, křehká naprosto vším ostatním.
Debata o penězích jde hodně na dřeň. Její úspěch spočívá v upřímnosti a důvěře, a taky odvaze vyjít s tím „kolik kdo bere“ na světlo. Peníze jsou tabu. Situace je ale evidentně natolik špatná, že se umělci a umělkyně prostřednictvím svých asociací do této terapie ochotně pustilo. Předvojem těchto snah byla překvapivě oblast audiovize, kde se situace profesionálů a profesionálek natolik zhoršila, že šlo doslova o zdraví a život. Vzpomeňme na vystoupení Darji Kashcheevy na Českých lvech 2024, která ve svém naléhavém proslovu nemluvila explicitně o penězích, ale o šíleném tlaku (způsobeném však finančními podmínkami), který není slučitelný s normální lidskou existencí, plánováním života a svobodným rozhodováním. Filmaři a filmařky jako první u nás začali otevírat téma pracovních podmínek nikoli akademicky, ale mezi sebou ve věcné profesní debatě, která stále trvá a zdá se, že má i určité výsledky (například vyvinuli pilotní kalkulačku na výpočet odměn pro filmové scénáristy a scénáristky).
Hledání férové odměny představuje dlouhou cestu plnou etap, situací a hlavně vztahů. Všechny ty momenty je třeba si zvědomit, uznat jejich potřebnost (nebo zbytečnost), ocenit a zasadit zpátky do systému s ohledem na udržitelnost a realizovatelnost celého projektu či provozu. Co je fér a důstojné pro jednoho, může být pro druhého nepřijatelné, podle pozice na provozní šachovnici se mění perspektiva. Máme tu ale cennou příležitost prodiskutovat (možná poprvé) celý profesní ekosystém například i v rámci změn, které s sebou nese technologický pokrok včetně umělé inteligence.
Že se tento postup neslučuje s principy volného trhu, s nabídkou a poptávkou? Proč by měl? Tržní mechanismy jsou v neziskové sféře k ničemu. V tomto prostředí se příležitosti tvoří osobní chemií, vzájemnými dohodami, ochotou a kapacitou ke spolupráci. Podstatná je vůle k tvorbě, téma, proces, nikoli zisk. Ale ukazuje se, že i komerční produkce nejlépe fungují tam, kde se tržní mechanismy kombinují s férovými odměnami, vyváženými smlouvami a seriózním zacházením. Takové případy rozhodně existují. Ale jsou i příklady jednoznačného vykořisťování – viz česká komerční muzikálová scéna. Soukromá a nezisková sféra jsou navzájem prostupné a koexistující světy a není důvod, aby se v nich pracovní podmínky výrazně lišily jen kvůli jinému zřizovacímu rámci. Lidé v nich kvůli pracovní migraci totiž pracují stejní.
Zavést férovou praxi do uměleckých pracovních vztahů je měkké opatření, které v podstatě nic nestojí. Trvat na spravedlivých odměnách v rámci grantových projektů a přitom ubrat v jejich rozpočtu peníze by však znamenalo likvidaci drtivé většiny kulturních aktivit. Uvidíme, jak se tyto protichůdné trendy, které zatím panují, budou vyvíjet a jaký úspěch budou mít probíhající jednání ministra kultury se zástupci oborových asociací.
