Neznám mnoho lidí, kteří by pracovali za padesát korun na hodinu, a ještě měli pocit privilegia. Kromě umělců

Debaty o honorářích v umění se vedou již dlouho, články a kampaně s názvy Nadšením nájem nezaplatíš, Nulová mzda, Přežije-li kultura, přežije národ, Nebýt křečkem v kole pravidelně rozviřují debaty v médiích, zatímco praktikující umělci dennodenně zvažují, zda v umělecké činnosti na úkor ekonomické důstojnosti vůbec pokračovat.

Pracuji s mladými tanečnicemi a tanečníky často, jak v nezávislé oblasti, tak ve zřizovaných divadlech, a debata o práci dělané z lásky k umění se rozvede vždy. Není to pouze hierarchický systém divadelních institucí, který pravidelně kastuje tanečnice a tanečníky až na nejnižší příčku honorářového řetězce za herce a zpěváky, ale také obrovský strach, nejistota postavit se za sebe a zranitelnost, kterým taneční komunita čelí. Neznám mnoho lidí mimo svět umění, kteří by byli schopni pracovat za padesát korun na hodinu, a ještě měli pocit privilegia, statusu a vděčnosti, že tuto práci smí vykonávat.

Strádání na všech frontách
Pocit, že umění je spojené s jistým druhem strádání, paradoxně převládá v taneční komunitě stále, ochota přijímat utrpení jako nezbytnou součást profese je stále podmínkou k tomu ji vydržet. „Vedla jsem taneční workshop na jedné konzervatoři a studenti mi na konci hodiny řekli, že netušili, že pohyb může být i takhle příjemný,“ sdílí se mnou kolegyně choreografka.

Není to však strádání jen fyzické, nýbrž především ekonomické, které má k tomu fyzickému či duševnímu dříve či později blízko. O honorářích se ze strachu nemluví. To, že se umělec stydí za svou potřebu peněz, potvrdila i performance na Nové scéně Národního divadla, v níž tehdy odcházející režisér Jan Frič vyšel z anonymního dotazníku zaslaného divadelním umělcům. Mezi výsledky zazněla například průměrná mzda hereckého platu v angažmá 21 685 korun měsíčně. Průzkum v taneční oblasti zatím nikdo nezrealizoval, možná i proto, že představa stálého platu v taneční oblasti je pro většinu tanečníků a tanečnic zkrátka nereálná. „Za uplynulé tři dekády se také změnila praxe, že zřizovaná či příspěvková divadla zaměstnávají své tanečníky na stálý pracovní poměr. Stále častěji jsou tanečníci i v těchto divadlech zaměstnáváni jako externisté,“ píše ve studii Český tanec v datech kolektiv autorů Jana Bohutínská, Jana Návratová a Roman Vašek.

Většina tanečnic a tanečníků tedy pracuje v projektech zcela prekarizovaně jako OSVČ, bez jakýchkoli jistot či úlev. V roce 2025 minimální odvody OSVČ činí měsíčně 7 902 Kč bez nemocenské. Zpětně spočítaná hodinová mzda tanečnic a tanečníků angažovaných projektově do státem zřizovaných institucí se může pohybovat mezi 25 a 150 korunami za hodinu zcela běžně. Předem totiž není známá. Jednotný honorář se vyplácí za celkové nazkoušení díla. Kolik hodin v procesu ale nakonec tanečníci a tanečnice stráví, se odvíjí od průběžných požadavků. Režisér*ka či choreograf*ka tanečníky často využívá dle svých potřeb (potřeb inscenace, sic!), pravděpodobně bez znalosti podmínek, za něž pracují. Pochybuji, že si zahraniční operní režisér zjišťuje, kolik peněz tanečníci a tanečnice ve smlouvě za nazkoušení mají. Rozsah jejich účasti na inscenaci a tedy i odpracovaných hodin je tak čistě v rukou tvůrců, takže pokud po tanečnicích a tanečnících někdo žádá, aby odvedli práci, která vyžaduje každodenní, měsíc a půl trvající přítomnost, nebo zastali práci jiných profesí, běžně například statistů, nemají žádné manévrovací pole. Rozsah jejich práce často předem neví ani samotné vedení divadla a je v intencích režiséra či režisérky angažovaných do prestižních institucí. Ti samozřejmě chtějí mít co nejvíce možného času na zkoušení.

Soukromá či některá státem dotovaná komerční divadla neplatí tanečníkům za zkoušení vůbec. Na první korunu si musí počkat až na odehrané představení. Pokud by však honoráře za představení dosahovaly částek, které by pokryly hodiny zkoušení, šlo by to pochopit. Ale není to tak. Stále je možné dostat honorář 1 500 Kč za představení jako před dvaceti lety. „Až na několik málo výjimek (…) jsou pracovní podmínky tanečníků nebo mimů v komerční sféře nedůstojné… V těchto případech nejsou často dodržovány ani základní standardy, jakými je kupříkladu uzavření vyváženého smluvního vztahu před započetím práce. O odměně, která by odpovídala časové a fyzické náročnosti pracovního úkolu, ani nemluvě,“ zmiňuje Český tanec v datech.

Honoráře ve státem zřizovaných institucích jsou podobně nízké a mnoho let zůstávají stejné. Často se skloňuje vysoká úroveň kvality a prestiž při vystupování na významné české scéně, avšak honoráře umělců to nepotvrzují. Nazkoušet takový kus, například klasickou operní produkci s výraznou taneční složkou, přinese tanečníkům do kapsy mezi 10 000 a 25 000 korunami za několik týdnů zkoušení (běžně se zkouší 6 týdnů). Honorář za odehrané představení v Praze činí například 1 700 – 3 000 korun za večer, kam tanečník přijde s několikahodinovým předstihem, často absolvuje ještě zkoušku a odchází někdy i v jedenáct večer. To, že v takovýchto produkcích jsou angažováni především mladí lidé, není nezbytně spojeno pouze s pružností kloubů a opotřebovaností těla, ale souvisí to především s ekonomickou situací. Stejné důvody zároveň způsobují tanečníkům a tanečnicím obrovskou existenciální nejistotu, vyčerpání, zdravotní problémy a často i ztrátu motivace.

Nejsme studenti, máme rodiny
„Já už další práci v divadle vzít nemůžu, mám dítě,“ běžně potvrzují tanečnice a tanečníci, kteří jsou v oboru přes deset let. A mnoho z nich také z umění odchází. V době zvyšujících se životních nákladů už nemohou dále žít studentským způsobem života. To diskriminuje ty, kteří by tancem na volné noze chtěli kupříkladu živit rodinu. Dalším důvodem odchodů je ale také ztráta smyslu a víry v umění a zvyšující se kapitalistický tlak na bezhlavou nadproduktivitu. Anebo vše dohromady.

V České republice pracuje v kultuře dvě stě dvacet tisíc lidí, umělecké školy každoročně vyplivnou tisíce absolventů. Vleklé problémy v oblasti umění nevyřešil ani problematický status umělce, který v červnu teprve otevřel svůj registr. Anna Štičková, odbornice na kulturní advokacii, pro časopis Respekt potvrdila, že někteří umělci „často zkoušejí celé týdny zadarmo klidně dvanáct, čtrnáct hodin denně, ale zaplaceno dostanou až za odehraná představení, přičemž jsou závislí na tom, o kolika reprízách producent rozhodne. Nemohou svou situaci ovlivnit a podmínky si nevybírají“.

Na nezávislé taneční scéně, mimo oficiální instituce, existuje celé podhoubí alternativní taneční kultury, která se v kontrastu k hierarchizovaným podmínkám státem zřizovaných divadel snaží o přenastavování role, funkce a vnitřní etiky umění. Často upřednostňuje kolektivní, více respektující a pečující prostředí, kde se na honorářích a podmínkách dá dohodnout předem, přesto se ale potýká se všemi nevýhodami, které s sebou tato svoboda nese. Pokud se tanečnice či tanečník rozhodne založit vlastní soubor a po splnění všech kritérií se mu podaří dosáhnout na grantovou podporu, bude čelit dalším výzvám. Výše grantových příspěvků rozhodně nepokryje celoroční plat (až na vzácné výjimky v řádu prstů jedné ruky), peníze jsou přidělovány na základě podaných projektů, umělci mají zaplaceno pouze několik měsíců, či dokonce týdnů v roce. Honoráře v nezávislé oblasti jsou sice vyšší, pohybují se většinou mezi 3 000 a 6 000 Kč za představení, jejich početnost je ale vzhledem k náročnosti, možnostem přetížených divadelních prostorů a vlastnímu rozpočtu malá. Zkouší se několik měsíců, hraje se párkrát do roka. Čas navíc, například ke zkoušení před reprízami či k přezkoušení ze zdravotních důvodů, honorován už nebývá. To se týká i další činnosti, kterou tanečníci a tanečnice vykonávají nad rámec svých sil a na úkor tvůrčí činnosti, jako například, že dělají produkci, píšou a vyúčtovávají granty, sami si dělají marketing, booking, starají se o sociální sítě, a navíc zastanou další profese, které v etablovaných institucích dělá několik dalších zaměstnanců. Další nevýhodou je, že se ona podpora týká jen těch, kteří se do grantových systémů za léta kontinuální práce dokáží dostat, a přesto jim grantová podpora tuto kontinuitu v dalších letech nezaručí. Mezi hlavní těžkosti patří především hledání prostorů, kde jim bude umožněno jejich díla uvádět, jak se to nyní děje napříč nezávislou komunitou. Divadel, která by dávala prostor tanečním dílům, je minimum. Jedním z nich je například divadlo PONEC, odkud minulý rok z etických důvodů odešlo osm nezávislých tanečních souborů. Absence mocenských praktik, smysluplnost, kultivace komunity a vzájemná solidarita jsou sdílené hodnoty, které se často v nezávislé taneční oblasti skloňují, ale rozhodně to neplatí napříč.

Tanečníci a tanečnice, kteří jsou ochotni pracovat na smlouvu o uměleckém výkonu za padesát korun na hodinu, protože tanec milují a touží zatančit si na velké scéně, podřezávají větev nejen sobě a ostatním tanečníkům, ale celé snaze o přenastavení systému a o změnu v uvažování o hodnotě umělecké práce.

Pyramida prestiže i prekarizace
Na jedné straně stojí tanec v institucích, s těly tanečnic a tanečníků zde ale nakládají jako s jedním z koleček velkého výkonného mechanismu. Na jejich místo se tlačí další, neboť jim slibují prestiž. Platově jsou však na tom nejhůře. Na druhé straně se nachází současný nezávislý tanec, rozvíjející různorodost, péči o svět, druhé i sebe, hendikep bere jako nový impuls a obnovuje rituály. Tanečník v některých případech přesahuje k rolím terapeuta či sociálního pracovníka. Na stálý plat, podobný třeba tomu v podhodnocených sociálních službách, ale nedosáhne. Na vrcholu ekonomické pyramidy, kde tanečníci a tanečnice získávají příjem, se nachází komerční tanec, tedy ten v reklamách, estrádách, kabaretech, na firemních akcích, který považuje tělo za zboží mající pouze tržní hodnotu. Tanečníci a tanečnice jsou najímáni například do zahraničních filmů, kde sice mohou získat částku dosahující až 8 000 Kč za natáčecí den, ale účastní se komodifikace tanečního výkonu, který se rovná fyzické námezdní práci. Tato komodifikace vede k dehumanizaci a snižování jejich umělecké hodnoty, přesto tuto práci tanečnice i tanečníci, dokonce z prestižních baletních souborů, s vděčností přijímají. Může být zábavná, profesionálnímu tanci, jeho hodnotám a podmínkám, však neprospívá.

„Víte, umění je nakonec důležitější než politika. V době, kdy politika naprosto selhává, je umění zásadní pro naše přežití. Protože nás na rozdíl od populistické politiky vyzývá, abychom zkoumali a zlepšovali naše hodnoty,“ říká Antony Gormley, britský výtvarný umělec, který měl minulý rok spolu s architektkou Pavlou Melkovou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum, k níž jsem připravovala jeden z doprovodných večerů o propojení tance a prostoru. Když jsem s Galerií vyjednávala výši svého honoráře, argumentovala jsem nejen časem, který nad přípravou strávím, ale také tím, že nemohou přijmout nabízenou částku, neboť sama apeluji na mladší performerky a performery, aby za sebe i za celou uměleckou komunitu zvážili, jaká je skutečná hodnota jejich práce, a o spravedlivé ocenění požádali. Galerie mi vyšla vstříc. Vedení uměleckých organizací by mělo opakovaně slyšet, že je třeba investovat do těch, bez nichž by se dílo, na rozdíl například od obřích, pokaždé nových scénografií, neobešlo. Tedy do živých lidí.

Sama jako choreografka a režisérka stojím často na opačné straně problému. Předtím, než oslovuji tanečnice a tanečníky do projektu, chci vědět, jaký budou mít honorář. Téměř vždy žádám instituci o přehodnocení. V okamžiku, kdy nelze jít výš, rozpočítám si, kolik dní s nimi mohu pracovat. Z mé představy, že s tanečníky a tanečnicemi budu pracovat dva měsíce, zbudou tři týdny. Zda jít do takového tlaku a risku, si musí každý režisér*ka či choreograf*ka zodpovědět sám.

Tanečníci a tanečnice, kteří jsou ochotni pracovat na smlouvu o uměleckém výkonu za padesát korun na hodinu, protože tanec milují a touží tančit na velké scéně, podřezávají větev nejen sobě a ostatním tanečníkům, ale celé snaze o přenastavení systému a o změnu v uvažování o hodnotě umělecké práce. Stejně tak choreografové*choreografky a režiséři*režisérky, kteří je ve svých inscenacích nechávají účinkovat za nedůstojné honoráře, se přímo podílejí na systémovém vykořisťování, díky němuž tanečnice a tanečníci z profese často s deziluzí odcházejí.