Zákonodárci si s kulturou vytřeli zadek, jenže to není vše…
Když mě z redakce Tanečních aktualit oslovil šéfredaktor Josef Bartoš s nabídkou, abych reagoval na článek Jany Bohutínské „Jak si zákonodárci kulturou vytřeli zadek“, rád jsem nabídku přijal. V pořadu Akcent Saši Michailidise, kde jsme o statusu mluvili společně s ředitelkou odboru umění, knihoven a kreativních odvětví Zuzanou Zahradníčkovou z Ministerstva kultury, jsem se snažil k celému tématu statusu umělce zaujmout pozitivní postoj a hledat alespoň něco dobrého na tom, v jaké formě status umělce nakonec vstoupil v platnost. I přesto s názorem Jany Bohutínské souhlasím a chci doplnit důležitý vhled, který jsem si postupně utvářel během posledních 7 let.
Jiří Šimek. Foto: Marek Bartoš.
Všechno je vždycky poněkud složitější, než to vypadá
Před deseti lety jsem absolvoval školu, začal dělat divadlo a nic jiného mě nezajímalo. Kvůli tomu jsem přibližně prvních pět let ignoroval podmínky, ve kterých jsem tvořil, možná jsem si na ně občas s kolegy v kuloárech postěžoval. Po těch úvodních horlivých pěti letech jsem zjistil, že jsem vyčerpaný a už ani nevím, jestli chci pokračovat. Nevyčerpávala mě samotná divadelní práce, ale spíš vše, co jí předcházelo, a vše, co jsem byl nucen absolvovat, abych se k ní vůbec dostal.
Obecně si nerad stěžuji a raději něco dělám. A proto jsem se začal zajímat o advokacii umění. Účastnil jsem se všech možných konferencí, setkání, debat a manifestů. S mým souborem Ufftenživot jsme vstoupili do Asociace nezávislých divadel ČR (AND). Já osobně jsem pro Studio ALTA organizoval setkání Artist to Artist, peer-to-peer formát ke sdílení strategií a know-how pro nezávislou divadelní tvorbu v ČR.
Pokud mi časová osa vychází, nějakých sedm let chodím na všemožné konference, setkání ANDu, na manifestace před ministerstvo a podobně. Na každé z těchto akcí těch sedm let potkávám stejné lidi v obdobně malém množství. Zpočátku jsem to považoval za normální. Jenže situace se ani po sedmi letech nemění. Stále stejní lidé. Stále stejně malé množství. Bez ohledu na okolnosti nebo třeba avizovanou přítomnost ministra kultury.
V mém konkrétním případě to došlo tak daleko, že mě ministr Baxa začal zdravit, což je vlastně strašné a nutí mě to se ptát: jakou zprávu tímto nezájmem jako umělecká obec vysíláme naší politické reprezentaci?
Mohlo by to být něco ve smyslu: „Potřebujeme status umělce jako komplexní opatření, které se bude dotýkat sociálních a pracovních podmínek pro umělce mimo zaměstnanecký poměr a bude respektovat specifikum profese jako nepodnikatelské profese. Situace v našem oboru je vážná a po třiceti letech života v demokracii je potřeba ji radikálně změnit.“
Naši nečinnost si ale mohou politici přeložit i následujícím způsobem: „Víme, že vám to přikázala Evropská unie a nechcete vracet peníze z NPO. Sice si stěžujeme, ale klidně si s námi zadek vytřete, zas tolik nám na tom nezáleží.“
Nechci, aby to vyznělo jako urážka těch, kteří do lobbingu nejen kolem statusu umělce vložili roky neplacené práce. Jsou to právě oni, kdo celou dobu drží kulturní obec nad vodou. Ale pokud se má něco změnit, nemůžeme spoléhat jen na těch několik statečných. Je třeba, aby se zapojilo víc lidí. Angažovanost musí přestat být výjimkou, a naopak se stát samozřejmostí.
Po nahrávání Akcentu mi paní Zahradníčková děkovala, že jsem během debaty vygeneroval dobrý argument, proč se ke statusu umělce, v jeho stávající podobě, připojit. Tím argumentem bylo, že jde o způsob, jak projevit zájem o práci ministerstva a vstoupit s ním do nějakého vztahu. A to je podle mě jediný skutečný smysl aktuálního statusu umělce: otevřít možnost dialogu, vztahu a dlouhodobého procesu emancipace umělce.
Za tímto argumentem jsem si stál v době před parlamentními volbami, které dramaticky změnily celou situaci. Dnes si svým tehdejším tvrzením už nejsem jistý. V Pražských křižovatkách, kde proběhla předvolební debata o postojích politických stran ke kultuře, mimo jiné zaznělo, že strana Motoristů chce status umělce zrušit a jednoznačně ho nepodporuje. A pokud se skutečně ministrem kultury stane autor textů J.A.R. a někdejší komunistický kolaborant Oto Klempíř, je velká otázka, co nás čeká.
Proto je nutné změnit kulturu uvnitř kulturní obce samotné. Přestat si stěžovat v kuloárech a být vidět tam, kde se rozhoduje. Ukazovat, že nám záleží na tom, jaké jsou podmínky v této zemi pro kulturní práci. Pokud to neuděláme my, neudělá to za nás nikdo.
Ještě jedna střela do vlastních řad
V době, kdy byla v hlavním městě radní pro kulturu Hana Třeštíková, pozvala ji AND jako zástupkyni MHMP na valnou hromadu, kde jsme jako členové měli příležitost k debatě. Tenkrát Třeštíkové někdo položil otázku, zda by bylo možné vložit do podmínek pro příjemce grantů minimální důstojný honorář, který by museli jednotliví producenti platit nejen výkonným umělcům, ale i dalším profesím. Bývalá radní tehdy na chvíli mlčela, pak se rozhlédla po tehdejším vedení AND složeném z ředitelů pražských nezávislých divadel (nezřízených městem nebo státem) a položila jednoduchou otázku: „A to byste chtěli?“ Následoval nesouhlasný hlomoz přítomných, z něhož se nakonec vydestilovalo něco ve smyslu: „V žádném případě. My bychom spíš chtěli celkově víc peněz, abychom mohli sami rozhodovat o výši honorářů, množství produkcí atp.“
Z mého pohledu by ale právě taková podmínka či doporučení způsobily několik klíčových věcí. Jednak by se musely psát realistické rozpočty. Vznikl by obousměrný tlak: ředitelé by měli neotřesitelný argument při žádosti o více peněz (tohle potřebujeme, abychom splnili vaše podmínky) a zároveň by museli odmítat absurdně nízké granty. Nemohlo by se pak stát, že někdo bude pracovat za 50 Kč na hodinu. A zároveň by každý z nás měl jasno, kde při vyjednávání o honoráři začít.
Pokud tedy mluvíme o statusu umělce, pak jde z mého pohledu především o vytvoření nástroje, který umožní emancipaci jednotlivých tvůrců. Posílí jejich pozici vůči institucím, se kterými spolupracují. Umělců, kteří touží tvořit, bude vždycky nespočet. Institucí, kde mohou tvořit, bude vždy nedostatek. A právě proto si tyto instituce mohou s honoráři často dělat, co chtějí, protože za každým umělcem stojí fronta dalších. Leckdy ochotných podcenit vlastní práci, protože dělají něco, co je jejich vášní – a právě proto jsou ve vztahu k pracovním podmínkám zranitelní.
Nechci, aby to vyznělo tak, že ředitelé divadel nechtějí platit férové honoráře. Provozovat divadelní prostor je obrovská výzva a financí je vždy nedostatek. Ale proto je na nás jednotlivcích, abychom lobbovali a bojovali za lepší podmínky a kolektivně definovali, co je důstojné minimum. Ideální způsob je účastnit se všech možných debat, konferencí a manifestací, zajímat se o celou situaci, stát se členem oborové organizace. V neposlední řadě bychom se neměli bát veřejné debaty o výši honorářů v kultuře. V našem spolku Ufftenživot se snažíme za dva měsíce práce vždy vyplácet minimálně 40–60 tisíc korun, přičemž neděláme rozdíl mezi herci, scénografy nebo režiséry. Je to obrovská výzva, a přesto stále velmi nízká částka. Abychom toho dosáhli, podřizujeme tomu vše ostatní: počet produkcí, provozní náklady i scénografii. Koneckonců divadlo vytvářejí lidé, ne věci.
