Jana Bohutínská

Závěr kontroly Národního kontrolního úřadu (NKÚ) na Ministerstvu kultury, zveřejněný na začátku července (zde), by neměl úplně zapadnout. Je to smutné čtení.

Velké ambice, nepřesvědčivá realizace. Tak bych na první dobrou shrnula interdisciplinární inscenaci 6 Degrees, uváděnou premiérově v Divadle X10. 

Režisérka Adéla Laštovková Stodolová vytvořila pro Letní scénu Musea Kampa další biografické dílo – Forman. 

Choreografka Věra Ondrašíková si dává s premiérami hodně načas. V roce 2015 uvedla své dílo Guide. Se značným odstupem, v roce 2021, následovala premiéra Witness. 

V roce stého výročí úmrtí pražského německy píšícího židovského spisovatele Franze Kafky se Ministerstvo kultury ČR zachovalo vpravdě kafkovsky. 

Miřenka Čechová a Radim Vizváry, s režijně-dramaturgickou spoluprací Petra Boháče, vrací na jeviště Paláce Akropolis inscenaci Light in the Darkness.

Antonie Svobodová si neústupně prošlapává svou vlastní uměleckou cestu, ať už jako tanečnice, nebo jako taneční pedagožka. Nikam se nezařadila. 

Od kritičky, recenzentky nebo publicistky, jak chcete, se implicitně očekává, že by měla mít u každého díla jasno, že má vědět, co si myslet, a vydat to do textu bez nádechu, bez výdechu, v zádrži, v jednom šlehu. 

Na festivalu 4+4 dny v pohybu v Divadle PONEC Tereza Ondrová spolu s Temporary Collective uvedla premiéru své novinky GEO. Tvůrčí metodou geologických a archeologických vrtů a sond se obrací k osobní i tvůrčí historii, k dějinám místa, kde PONEC stojí.

Tak dlouho se nezávislé profesionálky a nezávislí profesionálové v umění a kultuře soustředili na idealistické plány o statusu umělce a umělkyně, až jim, jak se mi zdá, uniklo, co se na ně ve skutečnosti valí. 

Finanční podpora z Národního plánu obnovy nebo z Fondů EHP a Norska vnesla do sféry tance a pohybových umění rozšířené možnosti výzkumu a formulace strategií. 

Praha hledá způsoby, jak rozeznat a finančně podpořit excelentní umění a kulturu. A je dobře, že k tomu vede debatu, do níž zapojuje kulturní aktérky a aktéry.