Jana Bohutínská vystudovala divadelní vědu a estetiku na FFUK. Jako divadelní a taneční kritička spolupracovala například s Taneční zónou nebo Divadelními novinami. Nyní působí jako koučka a novinářka s profesním zázemím v oblasti kultury, umění a podnikání. Je také spolupracovnicí Nadačního fondu pro taneční kariéru.
Řecký choreograf Christos Papadopoulos na TANCI PRAHA ukázal, že bezmezně věří tanci. V My Fierce Ignorant Step je vidět, že nepotřebuje nic okecávat. Vytvořil silnou dostředivou sílu, která působila až hypnotickým dojmem. Jakou zprávu však českému tanci ještě vyslal, odhlédnuto od lehkého pocitu euforie, který představení v Hudebním divadle Karlín navodilo?
Tanečník a choreograf Jiří Bubeníček nastoupil 4. května 2026 na Ministerstvo kultury jako politický náměstek ministra, nominovaný stranou SPD. Jak vidí svou novou misi, která aktuálně začala? Co ve své roli na ministerstvu chystá? Podílí se na přípravě nové státní kulturní politiky? A jaký je jeho vztah ke straně, která ho do funkce nominovala?
Než se dostanu k destabilizované situaci v kultuře v Česku, odskočím si nejprve na sousední Slovensko. V březnu totiž dospěla poprava slovenské kultury, realizovaná současnou vládou premiéra Roberta Fica, do další fáze. Rada Fondu na podporu umenia rozhodla o zrušení víceletých smluv na podporu projektů nezřizované kultury.
Od té doby, co se nová vláda ujala svých ministerských postů, je o Ministerstvu kultury slyšet víc, než bývá v Česku zvykem. Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé sobě) se resortu ujal s razancí.
V lednu a únoru se divadlo PONEC stalo prostorem tvůrčích rezidencí slovenských umělkyň a umělců. Výsledek rezidencí se dostal na večerní program PONCE a otevřel se tak publiku. První slovenskou rezidentkou byla choreografka a režisérka Petra Fornayová...
Viktor Černický v novince Pneu, premiérované na Jatkách 78, pokračuje ve svém obsesivním vztahu k objektům. Zatímco ve starším Pli vyždímal maximum ze stohovatelných kancelářských židlí, v Pneu vytřískal, co se dá, z pneumatik.
V předvolebním září se veřejně diskutovalo také o kultuře. Koho to minulo, může být v klidu, žádná nová témata přesahující rámec těch, o nichž se mluví před každými volbami, se neobjevila. Z mého pohledu zásadní věc, jak zajistit udržitelnost a další rozvoj všeho, co umožnil zafinancovat a nakopnout NPO, moc velkou prioritou pro volební kandidáty a kandidátky zjevně není.
Letitou bolestí ministerstva kultury je meziresortní spolupráce. Sama jsem s tímto problémem přišla do styku při své práci pro Nadační fond pro taneční kariéru, který vyjednával podporu tak zvané druhé kariéry. Právě i na meziresortní nespolupráci ministerstva kultury jednání nejednou ztroskotala.
Před pěti lety pomalu ale jistě propukala i v Evropě covidová pandemie. Postupně ukázala, jak snadné je i v demokratické středoevropské zemi (jako i v jiných zemích) zavřít z úřední moci kulturu a vzít komukoliv, kdo se jí živí, ze dne na den obživu a příjem. Původně bez kompenzací.
Závěr kontroly Národního kontrolního úřadu (NKÚ) na Ministerstvu kultury, zveřejněný na začátku července (zde), by neměl úplně zapadnout. Je to smutné čtení.
