Páteř mezi pružností a tuhnutím. Tereza Lenerová tančí autobiograficky a odvážně

Inzerce

Pracuje s detailem. Staví na fyzickém, hudebním i výtvarném vyjádření. Nejdřív leží na boku a začíná své tělo zvolna zvnitřku ohledávat. Společnost na scéně jí dělá objekt z tmavě šedé akustické pěny, položený na podlaze tak, že připomíná ženskou ležící siluetu. I barevně se sladily, tanečnice si oblékla černé kraťasy a tmavě šedé tričko. Na první pohled je to taneční sólo, ale vlastně není. Je to duet, protože na kraji jeviště je celou dobu přítomný i hudebník a sound designer Filip Míšek, který se živě podílí na tvorbě hudební a zvukové krajiny. A možná je to dokonce trio, pokud se i nemoc považuje za taneční partnerku.

Nejdřív se ležící ženské tělo hýbe jen dechem. Postupně pohybově expanduje, do zvuků vrzání a praskání, aby se z něj v následném kontrastu stala téměř jednolitá ztuhlá tyč. Otáčí se vleže na zemi jako zapomenutá dlouhá ručička hodin. Ve stejné ztuhlosti se staví na hlavu a odříkává monolog. O snu o grantovém řízení, kde dostane Tereza Lenerová nulovou finanční podporu. A od kolegyně získá nášupem radu, že si tak alespoň odpočine.

Nic nemůže být ve větším kontrastu než slovo „odpočinek“ a náročná postura ve stoji na hlavě. Při monologu jako by tekl čas hrozně pomalu. Neviditelný a až paradoxní kontrast se odehrává mezi téměř nehybným, vyšponovaným stojem na hlavě a vnitřní svalovou a dechovou prací, která probíhá ve skrytu, hluboko v těle, a na povrchu se téměř neprojevuje. Ztuhlost však stojí obrovské úsilí, spotřebovává spoustu energie, síly, i ztuhlost vyžaduje zásadní koncentraci a vnitřní pohyb svého druhu.

Jak vypadá pohyb, když se ho člověk snaží dělat navzdory bolesti? Zatímco ve své minulé inscenaci Rukavičkářské závody se Tereza Lenerová zabývala kůží, teď jde víc pod ni.

Sevření v krunýři
Dramaturgie (stojí za ní Maja Hriešik) pracuje s několika vrcholy, stoj na hlavě je prvním z nich. Když pak tanečnice odejde ze scény, nafoukne se na jevišti velký růžový jednorožec s pichlavým dračím hřbetem, kterého tanečnice předtím vytáhla ze šedého pěnového objektu. Nejdřív mi úplně nespíná, jaký je význam tohoto plastového objektu v celku inscenace. Možná naznačuje lehkost, která fyzickému tělu dopřána není, další princip expanze, pohybu, který končí po nafouknutí plností, a kdyby se to s ním přehnalo, růžové „tělo“ praskne? Možná je jednorožec jen nespojitým prvkem, který upoutává pozornost a umožňuje publiku pustit myšlenky na volnoběh po dobu nutné pauzy na převlečení? Až když teď tyto věty píšu, dochází mi, že může naznačovat transformaci, zásadní proměnu, vnitřní posun – jednorožec vytažený ze šedého nehybného objektu je najednou růžový a pohyblivý, mění perspektivu, ukazuje proměnu ztuhlosti na pohyb, nebo to, že i náročná situace může porodit něco pozitivního, objevného, nového, nečekaného.

Poté se tanečnice vrací na scénu v krunýři, který tvoří soustava různorodých chráničů a ty ji omezují v pohybu; další dramaturgický mezník. Karapax je v reálu hřbetní část želvího krunýře i ochrana hlavohrudi některých korýšů a pavoukovců. Ale také, přeneseně, fyzický krunýř, v nějž se může přeměnit tělo postižené nemocí, která se vyznačuje tuhnutím zad. Karapax jako ochranná schránka vyjadřuje konečné stádium ztuhnutí. Přesto s „brněním“, tedy se sadou chráničů, tanečnice statečně leze po scéně, silou a s křikem odhazuje části chráničů a osvobozuje se ze sevření. Rozpustila si na to vlasy, ukazuje svou divokost, odhodlanost, vzdor, vzpouru, rozpínavou flexibilitu oproti dostředivé síle tuhnutí, demonstruje, že krunýř může úsilím prasknout a sevření se může uvolnit.

Když tělo vypoví službu
Na konci zápasu, už bez chráničů, má na sobě rudé šaty s vlnovkou látky našitou na zádech tak, aby připomínala řádku výstupků obratlů. Možná další jednorožec? Možná prvek naděje, toho, že všechno je možné, že je možné být tím, kdo se vymkne něčemu jasně narýsovanému, kdo vyčnívá z průměru – i z průměrného průběhu diagnózy. Šaty červené jako krev, která pořád, i ve stavu ztuhlosti, proudí, hýbe se žilami.

Nakonec jdou i rudé šaty dolů a tanečnice stojí na scéně nejvíc obnažená, jen v černém spodním prádle a ve své kůži. Její tanec teď je, i bez „krunýře“, bez chráničů, ještě víc trhaný, silový, pracuje se selháváním, nespolehlivostí pohybu, s nepohyblivostí jedné, druhé nohy, ruky, ramene, zad… Jak si tělo pohybově poradí, když mu jeho jedna část vypoví službu? Když se nehýbe páteř, jak má, když ztratí pružnost žebra, když se celé tělo vyšine ze svého navyklého těžiště? Když tuhnou svaly, když se ve špatnou chvíli zatínají? Když je pohyb spíš boj, silový zápas než běžný volní úkon vyznačující se plynulostí a ladností. Trhavost, přerývanost pohybu, který doprovází bolest, nutí k adaptaci. Jak vypadá pohyb, když se ho člověk snaží dělat navzdory bolesti, s bolestí, kterou akceptuje, na niž si zvykne, nebo tak, aby bolesti ulevil? V této fázi tance se jeví počátek inscenace, který byl ještě dobou klidného ležení a poklidného dechu, nesmírně vzdálený a vlastně protikladný. Karapax je poslední slovo, které tanečnice do tmy nakonec vysloví. A pardon, že prozrazuji pointu, která vyzněla jako jediná při premiéře trochu rozpačitě.

Zatímco ve své minulé inscenaci Rukavičkářské závody se Tereza Lenerová zabývala kůží, teď jde víc pod ni. Tehdy se soustředila na těla druhých, lidská i zvířecí, teď se více sápe po vlastních kostech, chrupavkách, svalech, fasciích, po šlachách, po mase… Nebo se vše vyjmenované spíše sápe po ní. Dál zkoumá téma kontroly, respektive míry kontroly, kterou lze mít nad tělem zkoušeným bolestí a vnitřním procesem fyzických změn, který mu vnucuje nemoc. Myslím, že fyzicky a tanečním jazykem tentokrát mluví ke každému, pro koho se jeho páteř, i jiná část těla, stala skrze bolest vynuceně centrem pozornosti. A i já sama s tím mám osobní zkušenost, která se při diváckém zážitku hlásí a dělá ho víc fyzicky angažovaným než jen esteticky distancovaným.

Těžko nezalétat v myšlenkách také k malířce Fridě Kahlo; bez zmínky o ní už se asi neobejde žádná cesta, která v bolesti a bez servítků servírované fyzičnosti čerpá zdroj tvořivosti a nachází pramen umění. Těžko si nevybavit také scény z filmu Smrt jí sluší (1992, režie Robert Zemeckis), kdy Meryl Streep ve své roli nejednou skládá své pochroumané tělo s hlavou otočenou dozadu zpět do správné polohy.

Jako v Rukavičkářských závodech jde Tereza Lenerová opět i v Karapaxu s kůží na trh a inspiruje se při tvorbě ve vlastní biografii. Opět ji při tom doprovází dramaturgyně Maja Hriešik, pro niž patří dramaturgie těla v současném tanci a divadle k podstatným tématům jejího profesního zájmu. Tentokrát choreografka a tanečnice vyšla sama na jeviště, se svým tělem, s jeho osobní fyzickou zkušeností. A nutno říct, že na scénu vyrazila velmi odvážně.

Psáno z premiéry 14. září 2026, Moving Station v Plzni, v rámci Mezinárodního festivalu Divadlo.

Karapax
Koncept, režie: Tereza Lenerová a kol.
Choreografie, tanec: Tereza Lenerová
Dramaturgie: Maja Hriešik
Hudba, sound design: Filip Míšek
Světelný design: František Fabián
Kostým: Radka Vyplašilová
Mentoring: Alessio Castellacci
Grafický design: Alma Vančátová
Premiéra: 14. 9. 2026, Moving Station v Plzni, v rámci festivalu Divadlo