Dvacet choreografek a režisérek prokázalo své vůdčí i umělecké schopnosti v neotřelém díle DVACETjedna, v němž se Miřenka Čechová odevzdala do jejich rukou. Inscenace nechala promluvit ženské hlasy, které jsou na tuzemské divadelní scéně často v pozadí.
Pokud něco Lenku Flory charakterizuje, je to intenzita, se kterou všechno ve svém životě dělá: tvůrčí práci na sále, stejně jako prosekávání lesa. Sledovat ji při jakékoliv činnosti je inspirující, někdy zábavné a někdy trochu děsivé: třeba když balancuje na trámech budoucí stáje a přivrtává plechovou střechu.
Podnětem k setkání se Simonou Mikešovou pro mě byla zpráva o jejím ocenění Cenou MenART pro výjimečné pedagogy základních uměleckých škol. Potkala jsem velmi přátelskou ženu, která inspirativně mluví o své práci s žactvem tanečního oboru na ZUŠ Sokolovská v Plzni.
S Hanou Varadzinovou jsem si povídala nejen o jejích minulých a současných zkušenostech ve Farmě v jeskyni, ale také o sebevědomí, limitech a soustředění.
Původně se měl stát lékařem, ale nakonec se vydal na cestu k divadlu. Svůj profesní život silně provázal s pohybovým divadlem. Vystudoval Katedru nonverbálního divadla na pražské HAMU, kterou posledních patnáct let vede. A nedávno oslavil padesátiny. Čas k rekapitulaci?
Vladimír Kloubek patří k významným osobnostem českého tance a divadla již od 60. let 20. století. Po studiu na Pražské konzervatoři působil jako interpret v Armádním uměleckém souboru, ze kterého přešel do svého klíčového angažmá v Pražském komorním baletu Pavla Šmoka.
