Na co bych se zeptal táty
Vraťme se zpět v čase. Je známo, že vaši rodiče byli slavní artisté. Od útlého dětství jste s nimi cestoval po světě, na vašich webových stránkách máte fotografii, jak vás otec trénuje v jízdě na jednokolce. Nebyl to tak trochu šok, když jste přestoupil na taneční konzervatoř?
Bylo nám s bráchou (pozn. redakce: Otto Bubeníček, bývalý první sólista Hamburg Ballett) deset let a byli jsme trochu zklamaní. Pro nás to znamenalo, že už nebudeme cestovat s rodiči. Jako rodina jsme drželi pohromadě a chtěli jsme se věnovat cirkusu, který pro nás tehdy představoval volnost a svobodu. Zpočátku jsme plakali, ale časem to přešlo, hlavně díky tomu, že jsme měli ve třídě skvělou partu. V pátém ročníku s námi začal pracovat pan profesor Andrej Halász, který nás učil klasický tanec. Díky němu jsem se do tanečního umění zamiloval. Měli jsme ho rádi – byl osobnost, charakter, a všichni jsme ho hluboce respektovali.
Když tvořím, uvědomuji si, že bez tanečníků bych nebyl nic. Oni dávají mé choreografii život, říká Jiří Bubeníček
Sešli jsme se den před jeho jednapadesátými narozeninami před Arkádami na Pankráci. Už zpovzdálí, když jsem ho zahlédla, byl z jeho vzpřímeného postoje zřejmý taneční background. A není divu… Jiří Bubeníček má za sebou úspěšnou sólovou kariéru v Hamburg Ballett pod vedením Johna Neumeiera a poté v Semperoper v Drážďanech, kde nyní žije se svou rodinou. Kromě jiného byl oceněn jednou z nejvýznamnějších světových cen v baletu v kategorii „nejlepší tanečník“ roku 2002. Prosadil se nejen jako interpret, ale rovněž jako choreograf. V Čechách jsme ho však viděli tančit vzácně, a co se týče jeho tvorby, ledy se definitivně prolomily před dvěma lety, když Pražský komorní balet uvedl ve světové premiéře La Stradu a o rok později Národní divadlo Brno Cyrana de Bergerac. O Neumeierovi, své práci a životě mluvil bezprostředně, se zápalem i pokorou ke všemu, čím prochází a co právě dělá.
