Slip Grip rozhodně neklouže po povrchu. Přesvědčivě sonduje syndrom dnešní doby – tlak na výkon
Na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni ani letos nechyběla programová sekce Johan uvádí. Ta se zaměřuje na prezentaci mladých českých tvůrců, kteří experimentují s hranicemi performativních žánrů a přinášejí mezioborový přesah i aktuální témata. V rámci této dramaturgické linie byla v Moving Station uvedena premiéra sóla Slip Grip choreografky Jitky Sary Páníkové, kterou na jevišti hudebně doprovázela Natálie Pleváková.
Foto: Vít Štaif.
Čistě ženský tvůrčí kolektiv v inscenaci zkoumá téma přepjaté motivace a tlaků na výkon. Otevírá otázku, zda jsou dnešní takřka neomezené možnosti skutečně osvobozující, anebo nás naopak spoutávají s nimi související očekávání. Autorky v tom mají jasno a toto břímě nakonec odhazují. Ukazují však cestu, která k takovému rozhodnutí vede a která rozhodně není snadná. Vzepřít se vlastním ambicím totiž někdy vyžaduje více síly než je naplnit.
Velice trefným symbolem této tíhy se v inscenaci stávají celkem obyčejné kolečkové brusle. Páníková na nich neumí dobře jezdit, i když má pocit, že by měla. Z tohoto na první pohled banálního a groteskního motivu dokázaly autorky vybudovat komplexní metaforu dnešní ctižádostivé společnosti. A rozhodně nekloužou po povrchu ani nezůstávají pouze u humoru. Dílo plné dramatických zvratů je citlivou sondou do nitra mnoha dnešních mladých lidí a dotýká se i širší otázky duševního zdraví.
Sebetrýzeň jménem osobní rozvoj
Z touhy ovládnout jízdu na bruslích se v inscenaci Slip Grip stává sžíravá potřeba kontroly nad svým tělem i životem. V této rovině je Jitka Sara Páníková velice osobní a smazává hranice mezi performancí a vlastní identitou. V úvodu divákům vysvětluje, že jako tanečnice na sobě tvrdě maká. Posedlost osobním rozvojem ji nutí neustále posouvat své hranice. Během svého energického proslovu stojí na bruslích a sebejistě se vlní v rytmu popové hudby. Tato horlivost jí však dlouho nevydrží, přichází totiž střet s realitou – bruslení.
Z agilní, sebevědomé, až trochu neurotické motivátorky, která apeluje na diváky, aby také překročili hranici své komfortní zóny, se Páníková stává nejistou a klopýtající bruslařkou. Snaha překonat sebe sama ji paradoxně obírá o základní fyzické dovednosti. Opakuje jednoduché pohyby a marně se snaží najít balanc. Ve své neobratnosti ale není prvoplánově groteskní, právě naopak. Prochází hlubokou introspekcí, soustředěním, snahou, prohrou a nakonec zklamáním.
Z touhy ovládnout jízdu na bruslích se stává sžíravá potřeba kontroly nad svým tělem i životem. […] Performerka opakuje jednoduché pohyby a marně se snaží najít balanc. Ve své neobratnosti ale není prvoplánově groteskní, právě naopak.
Po nevyhnutelném pádu se před zraky diváků mění v nelidskou zrůdu. S obličejem zakrytým vlasy, za zvuků sugestivní dunivé hudby a v tlumeném světle se pomalými pohyby kroutí do nepřirozených poloh a vytváří obrazy jako vystřižené z hororového snu. Zrcadlí tak rozvrácený vnitřní svět mladé ženy, která chce od života víc, než může mít.
Téma inscenace má feministický nádech a ryze ženský kolektiv zřejmě není náhodný. Přesto však autorky reflektují životní zkušenosti širších skupin lidí. Tento obecnější přesah podtrhuje i minimalistický scénický design, který inscenaci vymaňuje z konkrétního časoprostoru a dává divákům možnost vidět v motivu bruslí své vlastní osobní příběhy.
Na jevišti se nachází kromě reflektorů pouze ventilátor, který performerce pateticky rozevlává vlasy, když naivně sní o svém lepším já. Stejně jednoduše působí i její černý kostým. Ve chvílích, kdy Páníková hýří sebevědomím, si však přes nevýrazný sportovní oděv obléká extravagantní třpytivý svršek s třásněmi, které létají kolem ní jako aura vítězství. Černobílý kostým s výstředními detaily má i autorka hudby Natálie Pleváková, která na jevišti živě mixuje elektronickou hudbu a občas vystoupí před diváky s krátkým kytarovým a hlasovým sólem.
Stát pevně na svých nohou
Inscenace je protkaná mantrou o vystoupení z komfortní zóny a dalšími klišé, která s oblibou opakují osobní kouči a autoři pochybných publikací o seberozvoji. Páníková útržkovitě mluví o pádech, realizaci snů, životních změnách či vnitřních bariérách. Tato prázdná slova jsou jí však při bruslení málo platná. Za vystoupení z komfortní zóny zaplatila svými základními životními jistotami.
Jakmile se však rozhodne zout brusle a s nimi odhodit břímě neomezených možností, diváci poprvé na jevišti vidí autentickou lidskou bytost. Přirozenou, veselou a spokojenou mladou ženu, která stojí pevně na svých nohou. Páníková už nebruslí ani netančí, jenom s úsměvem posílá brusle do hlediště jako hozenou rukavici. Divákům tedy nedává návod, jak se vypořádat se svými touhami, ale vyzývá je, ať se jim postaví čelem. Neodrazuje je od jejich naplnění, ale poukazuje na možná úskalí. A hlavně velmi chytře nutí diváky přemýšlet, kde vlastně začíná cesta za naplněným životem.
Psáno z premiéry 16. září 2025, Moving Station, Plzeň.
Slip Grip
Režie, choreografie, koncept, tanec: Jitka Sara Páníková
Hudba: Natálie Pleváková
Dramaturgie, kostým: Debora Štysová
Světelný design: Katarina Morávek Ďuricová
Choreografický kouč: Tereza Lenerová
