Prosíme, nevypínejte si své mobily. Tanečnice v ARŠE+ vyprávějí o době sociálních sítí. Vkusně, hravě a s jasnou zprávou
V pražském kulturním prostoru ARCHA+ se od jejího nedávného „rebrandingu“ zaměřují primárně na projekty a akce, jejichž cílovou skupinou má být teen a dospívající publikum. Právě pro takové obecenstvo je i nová pohybová, ve výsledku však v podstatě multižánrová, inscenace, která se věnuje naší běžné každodennosti. Ta je chtě nechtě ovlivněna chytrými telefony, přesunem aktivit i komunikace do prostředí internetu a sociálních sítí a i s tím spojenými negativy. Dissplay autorek a performerek Jitky Sary Páníkové a Terezy Lenerové, který uvedly coby přepracovanou verzi inscenace dis pla y (uváděné v PONCI od roku 2021), hravým a přístupným způsobem zpracovává přesně tato témata. Nedělá při tom rezolutní závěry, nemoralizuje a spíše otevírá prostor pro diskusi o zdravých přístupech k internetové a mediální gramotnosti.
Dissplay. Jitka Sara Páníková a Tereza Lenerová. Foto: Adéla Vosičková.
Autorky a tanečnice tak činí především prostřednictvím dovádivé a odlehčené hry, která rozhodně nemá vyvolávat nepříjemné stavy a káravé postoje – spíše pracují s každodenními zkušenostmi, které slovy i pohyby na jevišti předávají, rozehrávají a nabalují jednu na druhou.
V úvodní sekvenci se za oběma performerkami, které na jeviště dorazily s šedým kobercem, promítají titulky nabádající k nevypínání mobilních telefonů, a ještě prosí, abyste během představení libovolně dávali viděnému lajk použitím baterky na mobilech. Kromě toho vsedě na koberci otevírají představení kvapným dialogem, v němž v rychlém tempu navazují jedna na druhou. Mluví o vztazích, vzhledu, zpocených podpažích a celku tak hned ze začátku dávají rámec vyprávění o docela běžných věcech.
Do úderů rytmické a dunivé elektronické hudby (Chalupski) se pak zvedají a rozevlátými uvolněnými pohyby mezi sebou dávají vzniknout jakési soutěži. Machrují před sebou, předvádějí se, zároveň u toho ale až dětinsky dovádějí. Ve víceméně vágních pohybech, na které se ale za energického zvukového doprovodu dobře dívá, se postupně začínají vyjevovat jasnější a ucelenější sdělení. Ať už díky oficiální anotaci, dosavadnímu rámcování celku, či mluveným částem a choreografii je jasné, že se Páníková a Lenerová odkazují k soutěživosti, která je v životě se sociálními sítěmi nejspíš automaticky implementována.
Na takovou etudu se pak nabalují další a další a performerky tak společně uvádějí groteskně laděnou podívanou, v níž se dvě „klaunky“, coby zástupkyně své doby, s pozitivním nadšením a nadsázkou šťourají v našich mnohdy jistě sdílených závislostech a zlozvycích spojených se světem sociálních sítí a internetu. Živelné soutěžení střídá synchronizovaný a žensky smyslný taneček ne nepodobný těm, které proslavily čínskou sociální síť TikTok (ta se obdobnými na kameru točenými výstupy jen hemží). V tom svém přecházejí tanečnice z rozevlátých pohybů vycházejících z přenášení těžiště, skoků a máchání končetinami v striktně strukturovaný tanec připomínající showdance.
Svými pohyby i slovy ženy komicky parodují třeba i přehnaně sdílné nebo ezoterické uživatele sítí. Páníková se v záři reflektorů, které si kolem sebe nanosila, sluní na pláži a vypráví o spirituální cestě do vlastního nitra. Lenerová pak zase vyzývá publikum, aby jim oběma zadávalo úkoly, což může připomínat formát živého vysílání, v nichž influenceři a influencerky od sledujících přijímají otázky či úkoly.
Postupně, jak prostor performerky rozehrávají gagovými a komickými scénkami, zaplňují jej i dalšími a dalšími koberci různých velikostí. Všechny mají tvar obdélníku a jsou v podobných odstínech šedé a béžové. Mohou tak připomínat displeje, na nichž se v realitě odehrává to, co zde zachycují pohybem a slovem. Klíčové jsou ale spíše jejich prostorová dramaturgie a následné čtení. Část jeviště tvořená spojenými koberci je ostře nasvícena a časem se jen na nich pohyb a jednání tanečnic jeví jako energické, živelné a plné širokých úsměvů a pomrkávání. Mimo toto území je ale jejich tanec unavený, neupřímný a unylý – spíše markýrují, obličeje jsou najednou vypnuté – jakmile se ale jedna z nich dostane zpět na koberce, energie a show jsou zpět.
Jednoduše čitelná a výkladově funkční paralela k prostředí sociálních médií tak pomáhá k jasnému sdělení. Často se mi zdá, že práce s motivy dospívání i života ve světě internetu a chytrých telefonů sklouzává k poněkud trapným výjevům plným mobilů, zvuků, voiceoverů a různých efektů. Páníková s Lenerovou si však vystačí prakticky jen s vlastními těly, elektronickou hudbou a virtuálním světem zosobněným kobercovou scénografií. Obdobné tituly mohou jistě mnohdy svádět ke zkratkovitosti a vyprázdněnosti, kterých jsem se upřímně v rámci profesní předpojatosti obával i před touto premiérou. Jenže nic z toho se nedostavilo.
Autorky a umělkyně vytvořily prostor a svět, který jasně orámcovaly a tematizovaly. Nerozhodly se pro káravý a moralizující tón, a namísto něj zvolily formát zábavný, hravý a otevřený podnětům z hlediště. Přesto je jejich sdělení jasné, čisté a nenáročné. Dissplay čtu osobně jako inscenaci, která se groteskně ujetou a multižánrově poutavou formou pokouší iniciovat už jen myšlenky na náš vlastní vztah k uspěchanému světu, v němž všichni žijeme. Neklade si za cíl edukovat, poučovat, nebo dané problémy snad vyřešit, otevírá ale možný dialog, jenž by mohl vznikat klidně až po skončení představení v rámci rodin, školního vyučování či čistého zájmu o zdravý a netoxický pobyt v takovém světě.
Psáno z premiéry 30. května 2025, ARCHA+.
dissplay
Choreografie, koncept, tanec: Tereza Lenerová, Jitka S. Páníková (roz. Čechová)
Hudba: Chalupski
Dramaturgie: Maja Hriešik
Dramaturgická spolupráce: Linda Dušková
Kostým: Marjetka Kurner Kalous
Světla: Patrik Sedlák
