Praha

Jedním z nejpřitažlivějších jmen letošního ročníku festivalu Tanec Praha byla bezpochyby Louise Lecavalier, kanadská choreografka a interpretka, která se do Prahy vrátila po jedenácti letech, aby ve dvou večerech představila své hodinové sólo Stations.

Tanec Praha inicioval již po několikáté kontakt našich umělců s ghanskými tanečníky a hudebníky (Ghana Dance Ensemble) i dalšími obyvateli města Akkry. 

V polovině června se odehrála premiéra nejnovějšího multižánrového projektu Commander českého tanečně-divadelního uskupení Farma v jeskyni. 

Koncem dubna jsem se vydala na druhou premiéru Strašidla cantervillského v podání umělecké skupiny DEKKADANCERS. A přihodilo se mi to nejhorší, co se recenzentovi může stát – necítila jsem potřebu mít názor…

Prvomájový večer měl v divadle Ponec daleko k láskyplné scéně. Premiéra představení Pobyt choreografa Jana Razimy se nesla v duchu marného zápolení s vlastním bytím, se světem, se životem. Tanečníci z Dočasné Company a Katedry tance HAMU předvedli úctyhodnou podívanou, navzdory chybějící kontinuálnosti a roztříštěnosti díla. 

Do repertoáru souboru Laterny magiky přibyl nový titul Poe. Vzbuzoval očekávání, neboť je pod ním podepsaná Lenka Vagnerová, respektovaná choreografka a režisérka s nezaměnitelným rukopisem. S vlastním souborem realizovala řadu produkcí, v nichž zpracovala různá témata těžící ze zamyšlení nad lidskou existencí. Ráda využívá neobvyklé matérie, které dokreslují pohyb a vyvolávají v souvislosti s daným námětem další asociace. 

Ve dnech 24. až 26. dubna 2022 proběhla v Praze Česká taneční platforma představující výběr z tvorby tuzemských tvůrců současného tance. Není to festival jako každý jiný. Výběr devíti děl, které se během tří dnů představí, provádí dramaturgická rada složená z kritiků, dramaturgů, teoretiků a festivalových ředitelek. Do výběru zasahují také mladí kritici (studenti uměnovědných oborů na VŠ z Česka a Slovenska) v rámci projektu Be SpectACTive! Vybírají přitom z děl přihlášených samotnými umělci. Letos jich bylo přes čtyřicet. Vybrané produkce jsou pak prezentované publiku složenému zejména z profesionálů tanečního umění z celé Evropy, ale i ze světa.

Komorní festival Cirkopolis se konal v Praze již podeváté. Letošní ročník nabídl tři tuzemské tituly a pět zahraničních, mnohé se velmi důvěrně dotýkaly otázek těla 
a tělesnosti. K cirkusu samozřejmě tělo neodmyslitelně patří a právě Belgičan Alexander Vantournhout v duetu Not Standing – Through the Grapevine a francouzský projekt režiséra Claudia Stellata Work jej rozebrali na mikročástice a vystavili nevšedním výzvám.  

Studio Hrdinů uvedlo inscenaci As Long as We Dance, autorskému počinu mezinárodně etablované polské konceptuální choreografky Renaty Piotrowské-Auffret. Ke spolupráci přizvala šest tanečnic, žen a matek žijících v Čechách. 

Wes Peden otevřel s představením Rollercoaster 9. ročník festivalu Cirkopolis v duchu adrenalinové jízdy na světélkující horské dráze. Abstraktní zvuky a poezie tradiční matějské pouti se setkávají s barvami a optikou laser game a steam punku v kombinaci se špičkovými žonglérskými výkony. 

Náměstí Václava Havla. V nedělním odpoledni se na rohu třepotá vlajka s nápisem Temporary Collective. Uskupení Petry Tejnorové a Terezy Ondrové tak dává najevo, že dočasně opanovalo tento prostor, a nabízí vstupenku do světa performance s názvem Silent. 

Určitě se sluší začít gratulací, protože večer 18. května 2018 se v Divadle Archa představily dvě choreografky – Johana Pocková a Sadie Cansu Ergin –, které v předchozím roce v klání o Cenu Jarmily Jeřábkové zvítězily. Obdiv jim patří i za to, že v květnovém večeru dokázaly ovládnout jeviště, když každá zatančila hned dvě vlastní sóla. Gratulace míří také k Festivalu Nové Evropy, k němuž se Cena Jarmily Jeřábkové váže, neboť se pod taktovkou Evy Blažíčkové konal jeho jubilejní patnáctý ročník.