Smetanova Má vlast v novém hudebním aranžmá. Vlasteneckou strunu hravě rozechvívá v šapitó trojice režisérů
V zeleni Stromovky, pod kupolí stanu Azyl78 se odehrála premiéra Mé vlasti. Již samotný hrací prostor napovídá, že nepůjde o koncertní provedení symfonických básní Bedřicha Smetany, ale že Matěj Forman jakožto autor scénáře představí jednotlivé věty jinou optikou a v jiném světle, jak již učinil v roce 2022 s literární předlohou Kniha džunglí Rudyarda Kiplinga (recenze zde). I na ní, stejně jako na Mé vlasti, Divadlo bratří Formanů spolupracovalo s uskupením DEKKADANCERS, kostýmy se realizovaly dle návrhu Andrey Sodomkové a do projektu se rovněž zapojila Česká filharmonie. Jejích šestnáct členů se i tentokrát usadilo v šapitó mezi malované kulisy zachycující českou scenérii a hraje slavný cyklus v hudební úpravě a pod dirigentskou taktovkou Marka Ivanoviće (k projektu se navíc připojila uskupení Holektiv, My kluci, co spolu chodíme).
Má vlast. Divadlo bratří Formanů, DEKKADANCERS. Foto: Petra Hajská.
Česká historie a legendy
Při příchodu je jevištní aréna zakryta dvěma pojízdnými oponami, na nichž jsou vyobrazeny výjevy související s obsahem skladeb, ve kterých Bedřich Smetana (1824–1884) rozezněl již pomalu doznívající českou národně obrozeneckou strunu. V roce 1861 se domů navrátil po úspěšném působení ve švédském Göteborgu, byl mezi zakladateli hudebního odboru Umělecké besedy, přijal funkci jejího prvního předsedy, stal se sbormistrem Hlaholu, psal články o hudebním životě a odborné kritiky. Symfonická tvorba z jeho pozdní životní etapy přinesla jedinečný čin v historii hudby nejen české, ale i světové. Šestidílný cyklus symfonických básní Má vlast, inspirovaný českou historií, legendami a krajinou, Smetana dokončil v období těžké hluchoty. Jednotlivé věty propojil do dvojic, v nichž je první část zakotvena v minulosti a druhá je obrazem přítomnosti či předpovědí budoucnosti: Vyšehrad – Vltava; Šárka – Z českých luhů a hájů; Tábor – Blaník.
Inscenační tým, jenž dal Smetanovu cyklu divadelní formu syntetizující tanec, herectví (a velmi okrajově akrobacii), toto propojení částečně nerespektoval, když po třetí skladbě udělal přestávku. A nejen tím narušil zažitou interpretaci, neboť Marko Ivanović do Mé vlasti vložil ozvláštňující instrumentační prvky – vynechal kupříkladu harfy a přidal akordeon, banjo a okarínu. Matěj Forman navrhl scénografické řešení, ke spolupráci na scénáři přizval Janka Jirků a choreografii plně svěřil Štěpánu Pecharovi. Tato trojice se pak podělila o režijní vedení hudebních vět.
Loutky a tanečníci v malebné české krajině
V Mé vlasti každý z režisérů nabízí účinkujícím různě velké pole působnosti. Janek Jirků představuje Šárku jako loutkové divadlo – nejprve tanečníci foukají do okarín a s malými loutkami imitují vyprávění deklamované hercem, aby se posléze rozhrnuly obě opony a příběh zhrzené Šárky mstící se mužskému pokolení tanečníci „odvyprávěli“ s velkými maskami na hlavách a s dřevěnými meči v rukou.
Ani Vltava v režii Janka Jirků vás nevábí jen svou opojně krásnou a známou melodií sbíhajících se pramenů říček, ale pánská herecká dvojice představuje vášnivé vodáky a rybáře, kteří na člunu zdolávají vodní tok. Svůj vstup do hrací arény zahajují v hledišti – s pádly v rukou překračují lavice, vybízejí diváky, aby se zapojili do dění napodobením kvákání žab či se zvedali a napodobovali zpěněné peřeje. Rovněž v úvodním Vyšehradu statná věštkyně sestupuje ze schodů mezi návštěvníky a celá první polovina představení tak vtahuje děti i dospělé do dění, kdy účinkující vtipně a nevtíravě získávají jejich přízeň. Ve druhé půli se od imerze přihlížejících upouští a tvůrci se soustředí na samotnou jevištní akci.
Úsměvný nadhled
Nejvýrazněji do hravé a netradiční scénické podoby Smetanových symfonických básní proniká tanec a pohyb. Je součástí každého z šesti dějství, ale největší plochu zaujímá ve větě Z českých luhů a hájů režijně svěřené Pecharovi, jenž ji roztančil v celém hudebním rozsahu. Představuje příběh muže a ženy, od zamilování přes hádky až po stáří. Ani ty nejseriózněji pojaté skladby Tábor a Blaník s hlavní melodií písně Ktož jsú boží bojovníci nepostrádají úsměvný, řekla bych laskavě „infantilní“, pohled na českou historii.
Ve Vltavě se před zraky diváků otevírají říční perlorodky ztělesněné tanečnicemi zprvu skrytými pod tmavou textilií, kterou nadzvedávají svými těly zahalenými krajkovím, včetně tváře. Klečí, do široka otevírají paže, a když vstanou, rozvlní hladinu řeky mírným i prudkým vířením v prostoru, kde poletují vážky a světlušky coby loutky a horká noc vyvolává magické okamžiky. V Táboru je pak taneční materie poskrovnu, aktéři jsou většinu času schováni pod červenými praporci, nad nimi poletují dva bílí ptáci a choreografie staví především na běhu a změnách řadových formací. Dojemný a působivý je zde moment, kdy dva muži stojí uprostřed scény ve světelném kruhu a pomalu přetáčí nachové vlajky nad svými kroužícími těly.
_PetraHajska.jpg)
V závěrečném Blaníku stojí ve středu sv. Václav a na jeviště přikluše s malovanými atrapami koňských hlav vojsko blanických rytířů formující se do bojového šiku. Do finále mají možnost se zapojit i děti, a to nejen ty, které se dostaly na výtvarný workshop Matěje Formana, kde si mohly hodinu a půl před začátkem představení namalovat svého koníka a na konci Mé vlasti s ním přiklusat do hrací arény.
Má vlast v Azylu78 je podívanou podobnou svým strukturováním spektakulárním produkcím kanadského souboru Cirque du Soleil. Rovněž propojuje hudebníky, tanečníky a akrobaty a nabízí divákům poetickou podívanou, do které se propisuje v jemných tazích smysl pro humor, jímž se české plémě vyznačuje. Sice tu nevidíte ohromující artistické kousky, ale můžete obdivovat barevně vkusnou a vtipnou scénografii. Pro úplnost výše uvedené výhrady: Vyšehrad zahrnuje pyramidu / stoj tří tanečníků na ramenou a ve Vltavě jedna z tanečnic sedí na závěsném kruhu a pohrává si s velkým bílým míčem jako nalezenou perlou – toť je z akrobacie avizované tvůrci vše.
Má vlast zasazená do cirkusového šapitó překonává zažité vnímání českého hudebního klenotu, jehož čistě tanečního ztvárnění se ujali dříve i jiní choreografové (z těch posledních Jiří Bubeníček, Petr Zuska). V Azylu78, zaštítěna uměleckým týmem v čele s Matějem Formanem, a nadto prezidentem České republiky Petrem Pavlem, si nová letní produkce pod hlavičkou Jatek78 získala na premiéře vřelou odezvu. Má vlast se povedla, pobaví nejen děti, ale i dospělé.
Psáno z premiéry 12. června 2025 v Azylu78.
Má vlast
Autor hudby: Bedřich Smetana
Hudební úprava, nastudování: Marko Ivanović
Scénář, scénografie, režie: Matěj Forman
Námět, scénář, režie: Janek Jirků
Choreografie, režie: Štěpán Pechar
Kostýmy a masky: Andrea Sodomková
Výtvarná spolupráce, tvorba loutek, technologie a výroba: Petr Pasler, Tereza Komárková, Josef Sodomka, Jitka Barnetová
Účinkující: Lukas D. Blaha, Patrik Čermák, Florian Garcia, Josef Bobeš Havelka, Albert Kaše, Andrej Lyga, Andrea Vykysalá, Natalia Metodijeva, Šimon Pliska, Eva Stará, Dora Sulženko Hoštová, Nela Štarková, Adriana Štefaňáková, Ondřej Vinklát, Václav Wortner, hudebnice a hudebníci z České filharmonie
_PetraHajska.jpg)
