Má vlast jako baletní manifest krásy a síly

Má vlast jako baletní manifest krásy a síly

Má vlast jako baletní manifest krásy a síly

„Má vlast je velmi zvláštní dílo. Je v něm celá česká historie, ale zároveň celý vesmír. Předností tohoto díla je, že se dá hrát ve všech historických obdobích a ve všech zemích.“ Takto se vloni vyjádřil proslulý dirigent Daniel Barenboim a vyjádřil tím velmi důležitou esenci slavného cyklu symfonických básní Bedřicha Smetany, kterou bylo možné pocítit i v tanečním ztvárnění, kterého jsme byli svědky 27. a 28. června na Staroměstském náměstí v Praze.

Ve své umělecké vrstevnatosti dokázalo baletní provedení rezonovat jak dobu starých pověstí českých, jak si to přál sám skladatel (VyšehradŠárka), tak strasti, radosti a poetické okamžiky, které jsou vlastní lidstvu jako takovému: archetypální tep životního cyklu osudů. Vložil ho do své hudby už Bedřich Smetana a choreograf Jiří Bubeníček mu na ambulantní scéně vdechl viditelnou podobu za pomoci vybraného týmu dvaceti tanečníků mnoha národností a bratra Otty jako výtvarníka kostýmů. Zvolil poslední nahrávku Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií z roku 2014, a tak se představení stala i holdem tomuto skvělému českému dirigentovi, nedávno zesnulému.

Dva večery na pódiu pod širým nebem, se Šalounovým pomníkem Mistra Jana Husa jako symbolickým pozadím, proběhly při příležitosti oslav 100 let naší novodobé státnosti. Volba tohoto místa byla důležitá: vždyť rakousko-uherské úřady nepovolily ani veřejné oslavy odhalení tohoto pomníku v roce 1915 k 500. výročí upálení Husa, neboť se bály vlasteneckých manifestací českých obyvatel. Myšlenka, že by k tomu mohla hrát například Smetanova Má vlast, byla politicky nemožná, Češi mohli pomník zdobit květy jen tajně. Dnes tato oblast patří mezi turisticky nejrušnější, tudíž prosadit toto místo se podařilo jen s pomocí Magistrátu hl. m. Prahy, který byl také pořadatelem recenzovaného představení. Produkci si zajištovali bratři Bubeníčkové sami za pomoci své rodiny a inženýrky Marcely Tomáškové, která již měla zkušenosti s organizováním jejich hostování u zámku ve Velkých Losinách.

Smetanovu Mou vlast se pokusili převést do tančené podoby již před mnoha lety Miroslav Kůra (1996 na jevišti Státní opery Praha a v produkci Baletního divadla Praha) a Ján Ďurovčík (2005 rovněž v SOP). Kůrův pokus se nesetkal s úspěchem, Smetanova hudba „převálcovala“ komorní snažení ambulantního souboru. Když se ve Státní opeře chystala premiéra projektu Martina Hrdinky (libreto) a Jána Ďurovčíka (choreografie), panovaly obavy z dalšího „tragikomického“ pokusu. Tato inscenace cílila na velkolepost s užitím projekce a dalších efektů (scéna B. F. Kudlička) a většího tanečního tělesa s 25 tanečníky (spojený soubor SOP a Pražského komorního baletu). Divadelní orchestr se snažil vyrovnat s nároky symfonické hudby a Hrdinka s Ďurovčíkem se pokoušeli propojit retrospektivu novodobých dějin Československa s osudem ústředního páru (skvělé výkony v těchto rolích podali Lucie Holánková Petr Kolář). V tomto zpracování se objevilo mnoho myšlenek a aktualizací (např. na hudbu k básni Šárka se jevištní dění upjalo k obrazu odsunu sudetských Němců.). Přes některá zajímavá místa v této inscenaci ve mně zůstal pocit, že programní Smetanova hudba se využívala mnohdy jen jako kulisa k dění, které s ní nesouvisí, nevychází z ní a je s ní v nežádoucím protimluvu.

S nápadem znovu roztančit Mou vlast přišel Otto Bubeníček ml. a na jeho bratru pak bylo najít k nové realizaci klíč. Jiří Bubeníček má jako choreograf již poměrně značné zkušenosti, a to i s vlastními celovečerními díly na klasickou hudbu. Cestu k Mé vlasti mu svým způsobem pomohla „vydláždit“ i loňská inscenace baletu Rusalka pro Badisches Staatstheater v Karlsruhe, pro kterou zvolil jak hudbu Antonína Dvořáka, tak i Leoše Janáčka. Tam našel i obsazení pro nynější představitelku Šárky, původem brazilskou tanečnici Rafaelle Queiroz, která mu v Karlsruhe tančí hlavní roli. Navíc i jeho bratr Otto, který pro Rusalku vytvářel kostýmy, již získal zkušenosti s fenoménem „vodního“ šatu, který obohatil část Vltava.

Zkušenosti mohou sice pomoci klíč najít, ale ten musí být jedinečný. Jiří se musel obejít bez kulis (s výjimkou symbolického pomníku, který se dojemně propojil s částí Tábora díky citacím z Komenského na něm koreloval i s tématem vlasti obecněji), Otto zase musel najít funkční řešení kostýmů, které si devět tanečnic a jedenáct tanečníků muselo rychle měnit v improvizovaném zákulisí. 

Jiří Bubeníček respektoval Smetanou určené programové zaměření jednotlivých symfonických básní, které bylo rozpoznatelné nejen díky kostýmům, ale také ze zvoleného pohybového materiálu. Přesto tanec významy spíše jen lehce naznačoval, aniž by do detailu konkretizoval. Nejdramatičtěji vyzněla Šárka, kde se Bubeníčkovi podařilo ve skvělé zkratce odvyprávět pradávnou pověst a zároveň ji aktualizovat, opět také zásluhou kostýmů. Skvělé výkony podali již jmenovaná Queiroz jako svůdná bojovnice Šárka a Jiří Jelínek coby Ctirad. Jiří Jelínek, český tanečník s mezinárodní kariérou, se touto rolí vrátil na jeviště po dlouhodobější rekonvalescenci ze zranění a vložil do ní maximum svého dramatického nadání a zkušeností z dějových baletů Johna Cranka, Johna Neumeiera a dalších, které tančil po celém světě. V Šárce, stejně jako v Táboru, se Bubeníček odklonil od „neoklasicky“ laděné choreografie, která jinak s malými výjimkami v ostatních částech dominovala. Pro mne ovšem byly právě ony výše jmenované části nejsilnější.

Bubeníček své tanečníky nikterak nešetří: musí zvládnout náročnou partneřinu, zvedačky, proplétání dolních a horních končetin, ostré i oblé úhly, složité trajektorie v prostoru, spirály a protitahy. Byť mají tanečnice špičkové střevíce a z valné většiny pohyby nárokují propnuté nárty a vysoké polohy nohou, jde o využití všech bodů v prostoru, kam vystřelují, torzo i končetiny jsou často v opozici vůči nim. Pohyby mají svá ostrá zakončení, ale nikoliv pózy, které by delší čas trvaly. Rytmicky a dynamicky Bubeníček staví svou plnohodnotnou čtyřrozměrnou kompozici, strukturu, která se Smetanovou symfonickou hudbou koreluje, dýchá s ní, vychází z ní, ale přesto ji nekopíruje. Díky tomuto přístupu, partnerství s hudbou na principu symbiózy, se mu podařilo najít onen klíč, který umožnil nadšené přijetí této koncepce tančené Mé vlasti.

Na obě představení měli diváci vstup volný, mnozí pro sebe objevili fenomén baletu, který předtím zůstával mimo jejich kulturní zájem. Bohužel nejlepší frontální pohled znemožnil přihlížejícím technický stan ČT, a tak většina diváků byla odkázána na boční strany a obrazovky, kde bylo možno vidět jen fragmenty z výše popsané Bubeníčkovy choreografické struktury. Záznam tohoto představení je sice chvályhodný (režie přenosu Martin Kubala), nicméně přináší i pochopitelné zkreslení koncepce dané výběrem záběrů na detaily atd.

Atmosféra obou představení byla neopakovatelná, a jak to přiléhavě nazval jeden bývalý tanečník, jednalo se o takové baletní „Nagano“. Toto přirovnání ovšem neplatí o složení týmu tanečníků, v něm se objevila pouze tři česká jména – kromě Jiřího Jelínka též Kristýna Němečková Adam Zvonař. Tanečníky Jiří Bubeníček vybíral konkurzem, deset jich je členy souboru Národního divadla v Praze, přičemž současný šéf baletu vyšel tomuto projektu vstříc i částečnou možností využití zkušebních prostor. Českých jmen by se ve složení týmu Mé vlasti mohlo objevit více, nicméně někteří umělci se nemohli v té době uvolnit ze svých závazků v hlavním angažmá.

Má vlast bratří Bubeníčků byla současně národní i mezinárodní, jako to vystihl Daniel Barenboim v citátu uvedeném na začátku této recenze. Otázka, která visí ve vzduchu, zní: Budou další reprízy? A co na to ředitel Národního divadla v Praze, který, jak známo, mohl mít Jiřího a Ottu Bubeníčka ve svém uměleckém týmu? Je tu ovšem ono biblické přísloví, které vysvětluje, proč tvoří čeští tanečníci již mnoho dekád tak silnou oporu zahraničních scén. Naše talenty se neztratí a je báječné, že je občas vidíme hostovat i u nás.

Psáno z představení 27. a 28 června 2018, Staroměstské náměstí, Praha.  

Má vlast 
Slavnostní představení ke 100. výročí vzniku Československé republiky

Hudba: Bedřich Smetana (nahrávka České filharmonie, dirigent Jiří Bělohlávek, 2014)
Choreografie: Jiří Bubeníček
Kostýmy: Otto Bubeníček
Premiéra: 27. 6. 2018

Témata článku

Jiří Bubeníček

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: