Epochal Dances roztančili Bachovy suity ve Florea Theatrum. Inscenovali je jako půvabnou pastorálu

Inzerce

Známé tóny pomalé Air inspirovaly choreografku Helenu Kazárovou k minimalistické kompozici uvedené mírným pohupováním do stran v první pozici, jednoduchými kroky coupé, pas de bourrée a balancé. Pomalé tempo je jak známo v tanci technicky náročná záležitost; ti nejlepší doboví tanečníci vystupovali právě ve vážném stylu, který se vyznačoval mimo jiné pomalým tempem – vyžadoval dokonalé ovládání těla, aplomb a elegantní držení. Interpreti zvládli tuto první výzvu se ctí. Následovaly další taneční miniatury na barokní taneční formy, vždy znázorňující situaci tematicky související s podzimem a obdobím sklizně: energické gavotty tančené Vojtěchem Jansou a Miroslavem Stehlíkem se srpy a V. Rehbergerovou, vtipné bourrée pojaté jako mužský duet s papírovým drakem (Ladislav Beneš a Lukáš Blažek), a konečně lidovější dvoudobá gigue jako společná oslava s poháry vína, kde Stehlík tančil s maskou Bakcha.

S druhou, mollovou suitou, jsme se přesunuli do zimy a do interiéru paláce se sloupovím, kde se konal maškarní ples. Muži byli tentokrát oděni do vínových brokátových vest s černými plášti a maskami. Po úvodním rondu následovala elegantní a trochu tajemná sarabanda v podání Blanky Wernerové, oděné rovněž do černého pláště a umně manipulující s vějířem. Její flirtování s Vojtěchem Jansou přerušily další dvě tanečnice (Barbora Šímová a V. Rehbergerová) energickým bourrée plným rychlých kroků, poskoků a piruet, které provedly v téměř dokonalé souhře. Skladby Polonaise a Double posloužily jako hudební kulisa ke hře se židlemi, kde při každé pauze jeden z tančících hráčů vypadl. Tato vtipná hříčka velmi dobře zafungovala i díky obdivuhodné souhře tanečníků a orchestru. Na plese samozřejmě nemohl chybět ani menuet, nejrozšířenější plesový tanec první poloviny 18. století, zde provedený dvěma páry v důmyslné choreografii kombinující zrcadlové i paralelní prostorové vzorce. Maškarní bál uzavřela další známá skladba cyklu, Badinerie, s dynamickým tanečním rejem, který obsahoval dokonce zvedané figury a standardní uzavřené párové držení, čímž jsme se ovšem choreograficky dostali až na úplný konec 18. století, nebo možná i dále.

Po přestávce následovaly taneční obrazy znázorňující jaro s milostným laškováním. Kostýmy tentokrát obohatily krátké pláštíky, které spolu s pastelovou paletou látek propůjčovaly scénám nádech Watteauvých galantních slavností. Elegantní courantu vystřídaly gavotty, forlana, menuety, bourrées a na závěr dynamický passepied pojatý jako lidový tanec, v němž se dvojice postupně napojují a nakonec vytvoří jeden dlouhý řetěz. Každý výstup byl stylově vystavěný a precizně provedený, nejvíce v tomto obraze ale vynikla B. Šímová v sólové forlaně s paraplíčkem, a pak v párovém bourrée ve skvělé souhře s M. Stehlíkem.

Večer vyvrcholil slavnostní předehrou suity č. 4 a obrazem Oslava radosti (léto). Ve skupinových bourrées se sešikovali tanečníci a tanečnice proti sobě, aby zatančili vzájemné škádlení pomocí různých formací, kanonických pohybových sekvencí a gest. Ze sborového tance se pak opět vylouply duety gavotty a menuetů, a celý program uzavřel opět skupinový tanec na orchestrální Réjouissance.

Taneční zpracování Bachových suit poskytlo opravdu pestrou a stylovou vizualizaci této fantastické hudby. Vzhledem k tomu, že si dvě choreografky rozdělily jednotlivé obrazy – H. Kazárová se ujala prvního a třetího obrazu, V. Rehbergerová druhého a čtvrtého – vynikl i jejich rozdílný tvůrčí styl. Zatímco Kazárová vychází více z repertoáru dochovaného díky tanečním notacím a plně respektuje styl jednotlivých tanců a doby (místy lze rozeznat i konkrétní zapsané choreografie), její mladší kolegyně se pouští do větších choreografických experimentů, které občas sklouzávají do použití principů a prvků pozdějších století (například dvojité piruety, uzavřené valčíkové držení, některé zvedačky atd.). Velmi oceňuji pečlivou práci s rekvizitami – vějíři, paraplaty, stuhami, poháry či girlandami –, která je tolik typická pro dobový jevištní tanec 18. století. Tanečníci Epochal Dances, souboru vzniklého transformací původního Hartig Ensemble H. Kazárové, si dali na nové premiéře opravdu záležet, což se pozitivně odrazilo na jejich technickém provedení i souhře. Za velmi pozitivní změnu též považuji spolupráci s kostýmní výtvarnicí Máriou Fulkovou, jež do značné míry respektuje dobový styl barvami, střihy i materiály (snad až na diskutabilní krátkou délku sukní a občasnou prezentaci mužských tanečníků pouze v košilích, bez vesty). Její kostýmy vkusně ladí s dekorací a trefně zhmotňují téma jednotlivých obrazů.

Orchestr Musica Florea pod vedením Marka Štryncla provedl Bachovy suity rovněž stylově, ve složení nástrojů odpovídajícím původní orchestraci, kde byl každý part zastoupen pouze jedním nástrojem. Jejich historicky poučená interpretace se vyznačovala skvělou energií a zápalem, typickým pro toto těleso. Důstojně tak oslavili 340. výročí narození Johanna Sebastiana Bacha. Snad bude možné tento půvabně stylový tanečně-hudební počin ještě někdy zopakovat.

Psáno z premiéry 21. 7. 2025, divadlo Florea Theatrum na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU, Praha.

BACH DANSANT
Hudba: Johann Sebastian Bach (BVW 1068, 1067, 1066, 1069)
Dramaturgie a režie: Helena Kazárová
Hudební nastudování a dirigent: Marek Štryncl
Hraje: Musica Florea
Choreografie: Helena Kazárová (1. a 3. obraz), Veronika Rehbergerová (2. a 4. obraz)
Kostýmy: Mária Fulková
Realizace kostýmů: Ivana Kaňovská, Alona Rubanová, Ľudmila Uhrínová
Scéna: Jiří Bláha, Václav Krajc
Světla: Mojmír Ledvinka
Líčení a vlásenky: Irena Křížová
Garderoba: Hana Ambrůžková
Představení řídí: Ondřej Slavík
Asistentka režie: Marie Puchernová
Jevištní mistr: David Veselý

Tančí Epochal Dances: Veronika Rehbergerová, Barbora Šímová, Barbora Treichelová, Blanka Wernerová, Ladislav Beneš, Lukáš Blažek (j.h.), Vojtěch Jansa (j.h.), Miroslav Stehlík