Osobní, odvážné, obrazotvorné. Absolventky choreografie HAMU oživují i vyvracejí mýty. A plní při tom zbožná přání
Mezi čtyřmi stěnami pražského NoDu se vzduchem vznášely staré legendy i zhmotněná přání. Absolventská představení HAMU s názvy Zenit a WISHPER choreografek Kateryny Lopakhtiny a Žanety Musilové představila svébytný pohled na tanec jako introspekci prostřednictvím mýtu – ve smyslu kulturního dědictví minulosti, ale i současného fenoménu neukojitelného bažení. Dvojice choreografií, jež se zrodily pod pedagogickým vedením Jana Kodeta, zdánlivě nemohly být námětem i provedením odlišnější. Přesto se ale svou niternou filozofií kdesi v prostoru nad hlavami diváků spojily v jeden mýtický celek.
Zenit & Wishper. Zenit: Kateryna Lopakhtina, KT HAMU. Foto: Michal Hančovský.
První část večera patřila sérii tanečních obrazů volně propojených v pohybový svazek s názvem Zenit. Vizuálně uhrančivá choreografie Kateryny Lopakhtiny propojila tradiční folklorní tanec s moderními prvky. Jak ve výkonech všech interpretů, tak v práci choreografky byla evidentní nejen zvládnutá technika, ale hlavně pohybová všestrannost a fluidita. Většina z mýtických obrazů vyprávěla jiný příběh, choreografické kvality se tak měly šanci naplno projevit. Autorka umně pracovala jak s proměnlivým tónem narativu, tak se změnami tempa a rejstříkem pohybů. Inspirací jí byly její vlastní kulturní kořeny, lidové legendy i tradiční popěvky, srdceryvně zaznívající nejprve přímo z úst jedné z performerek a posléze z reproduktorů jako podkres vybraných pasáží.
Národní hrdost a pocit sounáležitosti s rodným krajem se přitom v performanci projevily jak doslovně, tak náznakově. A předešlá neznalost příběhů samotných pro porozumění ani požitek z představení absolutně nehrála roli. Bílé kazajky, široké sukně pod kolena a rudé stužky do vlasů ve skupinových číslech se nenuceně doplňovaly s abstraktnější scénografií sól i minimalistickým, červenooranžovým designem scény s rudě osvícenými věnci, zavěšenými od stropu. Stejně tak bohatýrské poskoky či kruhové kreace byly spíše volnou inspirací k vytvoření kompaktní, dynamicky vyvážené a žánrově neukotvené choreografie – a právě v tom spočívala její největší přednost.
Nejsilnější dojem představení vyvolávalo v momentech, kdy balancovalo přesně na hranici konkrétního a abstraktního. Zejména sólo mýtického stvoření – napůl stromu, napůl člověka – pracovalo s tělem jako mýty obývanou schránkou, skrz níž příroda ožívá pro člověka v nečekaných úhlech a pohybových kombinacích. Strach i zvědavost budící, právě tak akorát bizarní fyzikalitu interpretky podpořil propracovaný kostým, sestávající z větvové koruny a rukavic s dlouhými větvemi připomínajících pařáty. Jen škoda samotného úvodu k jinak čarovnému výkonu. Zadní osvětlení tanečnici pohltilo více, než bylo pravděpodobně zamýšleno, a prvních pět minut ji téměř nebylo vidět. Jakmile se však světlo i mlha rozplynuly, její plazivé, neviditelným vánkem rozpohybované končetiny zajistily potřebné dramatické vyvrcholení.
Druhá část večera se pak nesla v duchu podstatně komornějším. Představení s názvem WISHPER, odkazující na spojení přání a šepotu, se beze zbytku opíralo o tanečně-divadelní výkony dvojice protagonistů (Eva Mora a Arman Kupelyan). Autorka konceptu a choreografie Žaneta Musilová se k tématu mýtu odkazovala z jiné strany: v rovině osobních přání, niterných tužeb i frustrace plynoucí z nekonečné honby za jejich dosažením. Během opojně tragikomické jízdy představila prostřednictvím vztahové dynamiky ústředního páru tanečníků různé definice slova přání: od protahovaného sfoukávání svíčky na narozeninovém dortu přes encyklopedicky obšírný výklad hesla „zlatá rybka“ až po komické pokusy o tělesné sebezdokonalení. Inovativní, roztomile sebeironická a záměrně civilní choreografie se volně a přirozeně přelévala ze scény do scény, inspirovala se přitom z velké části rutinními až obsesivními rozhovory a úkony, jako jsou ranní péče o pleť, otevírání ledničky či ukládání se ke spánku.
Organické propojení repetitivních tanečních sekvencí s dadaisticky laděným mluveným slovem zafungovalo skvěle. Díky proměnlivosti odvíjejícího se příběhu bylo navíc bezmála čtyřicetiminutové představení (téměř) až do konce překvapivé. A to i díky světelnému designu Jany Nunčič, jenž byl nedílnou součástí choreografie samotné. Z paměti vyvstává zejména scéna, kdy se na tělo tanečnice promítala jednotlivá slova tvořící větu I wish you all the best (Přeji ti všechno nejlepší). Jak se projekce slov v rychlém sledu přesouvala z místa na místo, interpretka se je pokoušela v humorně zoufalých a čím dál krkolomnějších pózách všechna znovu a znovu zachytit končetinami a trupem – s různou mírou úspěchu.
Hravou nevyzpytatelnost námětu ještě povzneslo hudební i divadelní zapojení muzikanta Ondřeje Galušky. Jeho jazzově laděná kytarová intermezza podbarvila pohybově okleštěné kreace Musilové svou nenápadnou jednoduchostí a kolísavá pronikavost strun se nesla black boxem NoDu v hypnotizujících vlnách. A v samém závěru znějící rozpitvaná variace na narozeninovou klasiku „Hodně štěstí, zdraví“ také neušla pozornosti publika, které sebereflektující interní vtip patřičně docenilo.
Jediným poněkud obskurním prvkem v rámci jinak relativně jednoznačného vyprávění byl od stropu se pomalu spouštějící svítící kámen, který v poslední třetině představení sehrál roli zhmotněného existenciálního břemene – tedy alespoň myslím. Originalitu nápadu je třeba ocenit, nicméně stopáž v tomto již záměrně zpomaleném momentu působila ještě pomaleji, a samotný závěr kvůli tomu tak nějak vyšuměl. A ač mohlo jít i o záměr (koneckonců, kolik z našich přání se nakonec nesplní), závěr nebyl tak efektní, jak by si jinak kvalitou konzistentní a dramaturgicky evidentně pečlivě promyšlená choreografie zasluhovala.
Ani ne tak vadou na kráse večera, jako spíš podnětem k zamyšlení, bylo pořadí představení. V porovnání s dynamickou teatralitou WISHPERu působil choreograficky „konzervativnější“ Zenit méně svěžím dojmem, byť byl jinak sám o sobě působivý. To ovšem nic nemění na faktu, že šlo v obou případech o celkově vydařenou, solidní absolventskou práci. Jak Zenit, tak WISHPER jsou důkazem toho, že umělecké dílo se rodí z témat, jež jsou pro jeho stvořitele srdcová, zásadní, nesmlouvavá. Právě to vždy bylo, je a bude pro nastupující generaci umělců nejvíc zapotřebí: ochota dát všanc svou zranitelnost, odvaha být sám sebou. Akademie múzických umění by měly být kreativcům nejen oporou, ale především úrodnou půdou pro čerpání dojmů, rozvoj a experimentování. Z výstupů uměleckých institucí posledních let se tyto ideály mohou bohužel místy jevit spíš jako zbožné přání či výjimka potvrzující pravidlo než norma. V tomto případě se ovšem HAMU zjevně podařilo svou úlohu úspěšně splnit a nezbývá než doufat, že choreografická svébytnost této dvojice mladých tvůrkyň je předzvěstí nového, nebojácného větru do českých uměleckých plachet.
Psáno z představení 7. června 2025, divadlo NoD v Praze.
Zenit
Choreografie: Kateryna Lopakhtina
Interpretace: Amálie Špachtová, Aneta Sahulova, Gabriela Galiová, Polina Kim, Mariia Sapozhnikova, Kateryna Savluk
Hudba: Yelyzaveta Liakh
Scénografie: Sylvie Nováková
Dramaturgie: Yevgeniya Soldatova
Produkce: Adéla Kašparová, Lola Madyarová
Kostýmy: Agáta Belak Molčanová
Light design: Vojtěch Brtnický
Fotografie: Ana Markovićová
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
WISHPER
Choreografie a režie: Žaneta Musilová
Hudba: Ondřej Galuška
Interpretace: Eva Mora, Arman Kupelyan, Ondřej Galuška
Dramaturgie: Viktor Prokop
Choreografická spolupráce: Ester Trčková
Scénografie/Kostýmy/Projekce: Jana Nunčič
Světelný design: Filip Horn
Produkce: Veronika Dytrychová
Vizuál: Savva Dolomanov
Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
.jpg)
