Ze Sabine Van Rensburg se nejprve objevily střevíce, mrštěné zpoza závěsu ke gaučíku. Následovala je nikoli obchvatem, nýbrž účelovým přelezením vysoké bariéry. Závěsná kreace se, podobně jako vše následující, zřekla prvoplánového vystavování cirkusových dovedností na odiv, čímž se však kus neochudil o velice náročné výkony. Prostor funkčně plnil potřeby pohybových „disciplín“, obecně fyzické dramaturgie. Tím, že se v představení explicitně nevyskytovala žádná z cirkusových exhibic eskalující do wow efektu, o to více se vyjevovala mistrná transformace cirkusové identity jednotlivých tvůrců.
Například Američanka Natasha Patterson je výbornou kontorzionistkou a žonglérkou, v Play Dead ale uplatnila především flexibilitu, cit pro načasování, taneční všestrannost a herecký talent. Druhá z žen se při studiu věnovala zejména vzdušné akrobacii. Zde sílu vytěžila v kreacích na závěsu a nápaditým způsobem ve skutečně originálním sóle ve skříni, jinak se stejně jako ostatní výtečně zapojila do akrobaticko-tanečních pasáží.
Z mužského obsazení se Jérémy Lévesque transponoval do role ohebného pána v saku, který své technické zázemí z disciplín teeterboard, čínské kruhy či skupinová akrobacie vsadil do výskoků a pádů až ve stylu jevištního parkuru a akro-tance. Velmi přesvědčivě se zhostil i verbálního projevu, jenž ale nevynášel text jako sdělení obsahu, nýbrž byl rytmizovaným živým ozvučování situace. Pro představu, Natasha Patterson v dlouhé tyrkysové róbě scházela ze schodů, následovaná právě Jérémim Lévesquem, jehož vyprávění naslouchala. Obecně srozumitelný výstup, z divadelního hlediska dramatická situace, vysílal zprávu o nesnesitelnosti. Odolávání v rámci společenských konvencí se brzy přehouplo v úšklebky, postupně ve frenetické záklony protagonistky, až nakonec vydala hrdelní zvuk. Spektakulární entrée a vše navazující hodné pitoreskního románu z 19. století zvířilo pomyslné stojaté vody „divnosti“, jako když někdo vhodí do jezera kámen, za kterým, než se voda zavře, se objeví kruhy – zde však, jako by těmi kruhy byla zvětšovací skla prazvláštních výjevů lidských pohnutek.
Zobrazovaný děj připomínal malířovy skicy, které jako by vrhal na papír během dekadentně – surrealistického večírku. Ostré i matné tahy pak vytvářely tu detailně prokreslené motivy, jinde pouze náznaky. Nelineární narativ oproštěný od popisnosti s každou svou scénou zažíval vnitřní vrchol, jenž se buď řetězil k výslednému katarzickému vyústění, anebo posloužil jako nezbytný schod pro vstup do dalšího prostředí.
V Play Dead se jednalo o hru s odstupňovaným napětím, které artisté přitahovali i upouštěli, aby modulovali přesnou míru „hladinky“, jako když „vodohospodáři regulují tok vody v přehradě“. Občas však nastala průtrž a výbuchem energie performeři strhli pomyslné hráze a prostor roztříštili na segmenty, z nichž každý se pak stal odrazem nálady či svébytného charakteru představované postavy. Metaforicky šlo o potemnělou pouť do stavů absolutního vzepětí, po němž přirozeně následovaly fáze ztišení se nebo upozadění ve formě pozorujícího stínování. Po dobu celého představení dokázali navodit dojem čísi neustálé přítomnosti až fantómového charakteru rozpoznatelného jen mrazivým tušením, že se zpovzdálí z pološera někdo dívá. Vzájemné následování zahušťovalo zobrazovaný děj nerozklíčovatelnými tajemstvími, jako když výtvarné dílo svou určitou část zahaluje do tmavých ploch a jinou, obzvlášť detail, a nezřídka opakovaně, nasvěcuje ze vzdáleného zdroje.
Základem Play Dead byly bravurní artistické a taneční výkony vysoké technické úrovně, současně všichni obstáli také v hereckých polohách. Ve všech partnerských výstupech se odrážela snaha o inovativní choreografický přístup. Spojením jejich dovedností a na základě dlouhodobé spolupráce vznikaly fyzické partitury a taneční sekvence obohacené o novotvary či neběžné prvky. To bylo viditelné například v přesnosti doteků jeden na druhého a nárazů těl o sebe. Navzájem se zaklesávali, podpírali, odráželi od sebe, aby i v dalším kroku přidali tu převal, skok či protočení nad běžný standard. V rafinovaně vystavovaných dotecích přiznávali dlouholetou kolegiální blízkost a dosyta z ní těžili. Tato rovina důvěry je totiž jakkoli a čímkoli nenahraditelnou, nelze ji předstírat ani se jí naučit, musí být žitou zkušeností. Plasticita a muzikalita jejich těl překvapovala a udivovala, a to v měkkosti, síle a rozsazích, nezávisle na genderových stereotypech, svou přizpůsobivostí se sobě navzájem. Díky přirozeně dokonalé souhře se na časové ploše šedesáti minut odehrávalo nadčasové drama s potenciálem přilnout k různorodé kultuře vnímání. Play Dead je fascinující fúzí současného cirkusového a tanečního umění a z inscenace minimálně pro letošní ročník Letní Letné vytváří divadelní fenomén.
Cirkusové utkání znesvářených týmů
Kanadské uskupení The 7 Fingers se za třiadvacet let své existence vyšplhalo mezi světovou novocirkusovou špičku. A podobně jako například Australané ze Circa sázejí na fyzickou virtuozitu, širokospektrální tematický záběr a multižánrové rozpětí. V představení Duel Reality s technickou dokonalostí profesionálních cirkusáků výtečně přecházeli od varietního čísla ke skupinovým tanečním choreografiím, z muzikálově laděné show do energické podívané. Severoamerická produkce se nadchla myšlenkou oživit Romea a Julii pro uvádění na zaoceánských lodích, a tak alžbětinské drama přearanžovala do prostředí vrcholového sportu či cheerleaders. Pro šapitó pak vznikla verze, v níž se děj odehrává na středové ploše, sevřené elevací dvou hledišť. Každá ze stran odpovídala „kotli“ fanoušků, kteří stranili buď modrému nebo červenému týmu.
Obdélníkové hřiště přesně odpovídalo potřebám artistů, kteří excelovali na čínských tyčích, hrazdě, teeterboardu, řetězových strapsech či s obručemi hula hoop, při pozemní akrobacii, hand to hand nebo žonglování. Příběh znesvářených rodů vsazený do současného světa si sice se Shakespearem spíše zahrával, než aby důsledně rozvíjel výchozí námět, ale ústřední konflikt skvěle posloužil k budování adrenalinových akcí na bázi risku, rychlosti a překvapivých zvratech. Pomyslnou vřavu navíc skvěle držela hudba, koktejl stylů pod rukama DJ a zvuků generujících napětí.
Akrobaté nastupovali z hlediště. Rozbušku k první potyčce vznítila přítomnost protihráče v poli červených. Nelétaly meče vzduchem, nezněl střet kovových čepelí, a přesto vzdáleně vznikal dojem šermířských šarvátek a soubojů jeden na jednoho. Energický nástup tanečně-akrobatických duetů okamžitě vytáhl pomyslnou laťku tempa velmi vysoko. V trendu eskalovat dění pokračoval battle na čínských tyčí. Rychlostí a odhodláním artisté co chvíli strhávali obecenstvo k obdivnému potlesku. Zástupci týmů (genderově balancovaná dvojice) předvedli v rámci své disciplíny málokdy viděné, a to i díky možnosti přeskakovat z jedné tyče na druhou, vytěžit se kolegiálně navzájem dáváním si podpory při stoupání nebo přeskocích při skluzu. V podobném, leč umírněnějším módu, se vyvíjela choreografie žonglérů.
V kontaktním a nápaditě propracovaném čísle proti sobě i spolu stál „míček – kužely“. Co bylo na jejich spolupráci sympatické, nebyla soutěž, kdo ve vzduchu udrží více objektů a následně je chytí, ale jakým způsobem spolu skrze tyto předměty komunikovali. Všechny dovednostní pasáže se během sedmdesátiminutové show děly za přející přítomnosti ostatních. Nade vším pak držel dohled rozhodčí, jenž také dostal vlastní prostor a exceloval v manipulaci s diabolem. Mezi nezapomenutelné momenty se ovšem zařadila scéna na teeterboardu, kdy dva čerství švýcarští absolventi Národní cirkusové školy v Montréalu dokázali otáčet salta, vypínat se ve vzduchu do luku, točit vruty a bez ustání pokračovat v naskakování, dokud duel nevygradoval v odkaz k původní předloze, a to k hádkám zakončených smrtí (například Merkucia, Tybalta).
Dramaturgie se zřetelně uplatňovala ve vytváření můstků mezi výstupy, kdy buď refrénovitě variovala potyčky nebo provokace a hecování, v případě Romea a Julie pak nechala vyrůstat vzájemné sympatie až k závěrečnému vzdušnému duetu na hrazdě. V cirkusových aktech a tanečních sekvencích si byli účinkující mistrovsky jistí, bez nadsázky až dokonalí. V přednesu Shakespearových replik či závěrečném zpěvu naopak působili lehounce rozpačitě. Celek pak vyzněl romanticky až pohádkově, neboť láska Romea a Julie zášť mezi rody/ týmy uhasila. Julie nakročila k usmíření a znepřátelené strany pak ke společné oslavě vyzvaly k tanci i publikum. The 7 Fingers byly na letošní Letní Letné zástupci nového cirkusu, kde prim hraje enormní fyzické nasazení a v cirkusových disciplínách heroické výkony.
Psáno z představení ve dnech 16.-19.8.2025, uvedených v rámci festivalu Letní Letná v Praze.
Play Dead
Koncept a režie: Brin Schoellkopf, Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg
Účinkují: Natasha Patterson, Jarrod Takle, Jérémi Lévesque, Ruben Ingwersen, Sabine Van Rensburg, Nadav Sadlik
Asistenti dramaturgie: Peter James, Isabelle Chasse, Gypsy Snider
Výprava: Emily Tucker
výroba scény: Alastair Davies
Light design: Emile Lafortune
hudba a sound design: Colin Gagne, Francisco Cruz, Olivier Landry-Gagnon, Stefan Bouchard
Duel Reality
Produkce: Les 7 doigts de la main
Původně vytvořeno a produkováno ve spolupráci s Virgin Voyages
Partner: ArtsEmerson (Boston)
Režie: Shana Carroll
Účinkují: Daniela Corradi, Adam Fullick, Miliève Modin-Brisebois, Michelle Hernandez, Jérôme Hugo, Gerardo Guiterrez, Anton Eric Persson, Andrew Price, Ashleigh Roper, Santiago Rivera a Arata Urawa
Světelný designér: Alexander Nichols
Kostýmní designérka: Camille Thibault-Bédard
Producentka: Maude St-Pierre
Technický ředitel: Simon Carrière
Technická koordinátorka: Audrey Belzile
Asistentka umělecké ředitelky: Anna Kichtchenko
Akrobatický trenér: Francisco Cruz
Hudební ředitel a skladatel: Colin Gagné
Texty: Colin Gagné a Ricardo Isaias Collier
Hudební aranžmá: Colin Gagné, Jean-Sébastien Leblanc, Ricardo Isaias Collier
