České premiéry na Letní Letné přinesly nápadité okamžiky, ale i bezobsažné pasáže

Inzerce

Žena přichází do svého domova, který je minimalisticky zařízen několika rekvizitami, a snaží se odpočívat při čtení časopisu. Vzápětí se ale ze sousedství začnou ozývat nepříjemné, rušivé zvuky, jejichž četnost a intenzita se stupňují. Vrtání, řezání, vysávání, mixování, různá klepání, mlácení a ťukání, dětský pláč i hlasitá hudba pronásledují ženu na každém kroku a při všech činnostech v bytě. Zvuky a ruchy jsou někdy rytmické a kopírují pohyby, jindy jsou nahodilé. Škála pohybů je široká. Vidíme ladné taneční kroky i rytmickou manipulaci s rekvizitami, poskakování a tleskání, ale i záškuby při domácích činnostech, ovlivněné ruchy. Mou pozornost upoutal i moment, kdy se v rámu střídá jedna krkolomná pozice rukou za druhou, jako by se řídily vlastní vůlí.

Performerka někdy s ruchy souzní a najde v nich zalíbení, nadšeně tančí a hravě skotačí, jindy ji velice obtěžují a pohybuje se pod jejich diktátem zcela mechanicky. Možná je to dáno jejími střídajícími se náladami? Nakonec se však rozhodne z hlučného domu odstěhovat. Najde na venkově konečně klid? Ne! Hluky městského sídliště nahradily zvuky venkova s neúnavným psím štěkotem. Žena nedosáhla kýžené pohody a je čím dál více zřejmé, že problém není v okolí, ale v jejím niterném rozpoložení. Spíše než o soužití se sousedy v panelovém domě inscenace vypovídala o úzkostech a frustracích, které zvuky od vedle v ženě vyvolávají. Na vině je, podle mého názoru, samota obyvatelky bytu, která je na zvuky zaměřena a neví si rady, jak se s přítomností ostatních lidí vyrovnat. Samota snižuje práh citlivosti na okolní zvuky, kterými se společně žijící lidé nenechávají tolik ovlivnit, ba mnohé snad ani nevnímají.

Počínání performerky velmi věrohodně vyjadřovaly výrazy její tváře, někdy zoufalé, jindy spiklenecké grimasy. Některé gagy byly neotřelé a komické, zaujal například „dialog“ mezi ženou a sousedskými zvuky v podobě vydupávání a vytleskávání stále složitějších rytmů, připomínající souboj kdo s koho. Etuda s červenými rámečky vyzněla naopak trochu zdlouhavě a nesrozumitelně. Interpretka s nimi nejrůzněji manipulovala v prostoru, rámovala jimi různé části svého těla a nebylo vůbec zřejmé, zdali se s nimi snažila stěny bytu vyzdobit nebo ne. Také nebylo jasné, proč do jednoho z rámů vkládá časopis, byla to snad ona na jeho titulní straně? Žonglování s pingpongovými míčky, které zdánlivě vypadly z titulní strany časopisu, naopak scénu oživilo. Interpretka zapojila do akrobacie s míčky ústa, chvíli v puse zadržovala i dva, aby je posléze vypouštěla jako ze třetí ruky při žonglování. Její výraz, když se tomu tak stalo poprvé, všechny pobavil, jako by míčky samy ožily. Dobře fungoval náznak stěhování, sjíždění výtahem a přesun na venkov, kdy stačilo pár pohybů a zvuků a všichni chápali, co se děje.

Námět představení vyvolával u diváků vzpomínky na jejich vlastní zkušenosti, soudě podle smíchu. Někdy se mohli cítit jako spiklenci, neboť snad téměř všichni se setkali s nejrůznějšími zvuky od sousedů. Jindy nás však obyvatelka bytu znervózňovala svým neustálým neklidem a možná až přehnanými reakcemi na okolní hluk.

Večer doplnilo ještě druhé vystoupení, rovněž one man show, a přineslo ukázky z připravovaného díla Daniela Kvašňovského Les choix tremblants – Cirkus Nevkus. Tento work-in-progress, chvíli veselý, chvíli melancholický, držel diváka v napětí a dýchal nakažlivou atmosférou. Klaun dovádějící v kožešině s rolničkami, později nešťastný z pilin sypajících se z jeho saka při akrobacii na zavěšeném laně, předvedl přesvědčivý výkon. Zdá se, že se máme na co těšit, a to je dílo teprve v přípravách (premiéra je plánovaná na přelom let 2026/2027).

Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá dřevorubecká show. Polena, špalky a třísky sice hrály podstatnou roli, ale také pomáhaly ztvárňovat v průběhu inscenace různá prostředí a tvořily podpory či zátěže při pozemní akrobacii.

Pozoruhodné psí spřežení
Závěrečnou tečkou letošního ročníku festivalu v Českém stanu se stala premiéra rodinného novocirkusového představení Divoké husy sdružení FysioART a MOVE Ostrava. Ještě před začátkem inscenace si příchozí děti směly potěžkat dřevěné poleno a ve frontě před šapitó se rozdávaly třísky. Během příchodu publika se na scéně pohybovali účinkující v kostkovaných košilích a pracovních kalhotách. Vše nasvědčovalo tomu, že se chystá spíše dřevorubecká show. Polena, špalky a třísky sice hrály podstatnou roli, ale kromě své podstaty také jako rekvizity pomáhaly ztvárňovat v průběhu inscenace různá prostředí a tvořily podpory či zátěže při pozemní akrobacii.

Představení, založené na tanci, fyzickém divadle a živé hudbě, nebylo tvořeno souvislým vyprávěním, ale jednotlivými výjevy. Dvě ženy a muž představovali snad dřevorubeckou skupinu v lese, pracující i odpočívající, pak se ale začaly objevovat vize patrně z historie a mýtů ze severu. Možná si je tito seveřané vyprávěli, možná je opravdu zažili... Někdy přesvědčivě vytvářeli obrazy a iluze, jako v případě pozoruhodného ztvárnění psího spřežení, kde se střídali vozatajové, doprovázení štěkotem hudebnice. Jindy přelétlo nad jejich hlavami hejno hus a oni se zasnili.

Zpočátku nabité a energické představení plné balančních dovedností a závratných přeměn v druhé polovině ztratilo sílu. Zpomalilo se a dynamické obrazy vystřídaly spíše delší statické pasáže. Chvílemi i nudilo, především děti, které si po skončení spíše užívaly workshop se dřevem.

Divoké husy z titulu nejsou hrdinkami inscenace, jedná se patrně o podobenství s lidským světem, plným putování, houževnatosti a důvěry v kolektiv. Některá místa představení až příliš spoléhala na představivost publika. Jedná se o husy? O lidi? O skutečnost, nebo sen? Jiné momenty působily až pateticky snad díky dlouhým zasněným pohledům hrdinů do dálky, doprovázeným dramatickou až srdceryvnou hudbou.

Představení by nefungovalo bez perfektního sound designu talentované umělkyně Vladivojny La Chia, která kombinací zpěvu, nativních i elektronických zvuků, kytary, ruchadel a v neposlední řadě mixážního pultu doprovázela děj i vytvářela atmosféru. Zvuky spolu s povedeným světelným designem tak podstatnou měrou pomáhaly ve fantazii diváků dotvořit výjevy z přírody, jako obraz severské, mystické, zamrzlé krajiny.

Očekávané osvěžení letními letenskými premiérami v horkých dnech se bohužel nekonalo. Obě tak rozdílná představení spojoval nejen neotřelý námět i působivá výprava, ale také nesrozumitelné, bezobsažné pasáže.

Psáno z premiér 28. srpna a 31. srpna 2025, festival Letní Letná, stan č. 6 – česká scéna.

Od vedle!
Námět a interpretace: Michaela Stará
Režie: Ondřej Holba
Dramaturgie: Ondřej Holba, Michaela Stará
Autorská hudba: Matouš Hekela
Kostýmy: Kateřina Stará
Objektová konzultace: Filip Zahradnický
Produkce: Zuzana Malina (Tichá malina)

Divoké husy
Námět: Hana Strejčková, Jana Ryšlavá
Režie, dramaturgie, výprava: Hana Strejčková
Choreografie: Radoslav Piovarči
Interpreti: Michaela Králiková, Jana Ryšlavá, Jakub Slovák / Matěj Výborný
Hudba & sound design: Vladivojna La Chia
Rigging konzultace: Kateřina Klusáková
Dramaturgická spolupráce: Kateřina Schwarzová
Technická spolupráce: Tomáš Strejček
Produkce: Eliška Adamovská