Na novince s názvem Sisterhood se autorsky podílí dvě performerky z původní trojice – Andrea Vykysalá a Karolína Křížková –, které doplňuje režisér Jan Frič, známý spíše díky svým činoherním inscenacím, například v Národním divadle v Praze (Bakchantky, Král Oidipus, Faust...), v Divadle Na Zábradlí nebo ve studiu Rubín. Sisterhood je pro Friče prvním setkáním s pohybovým divadlem bez dramatického textu.
V samotném projektu účinkuje vedle zmíněné Andrey Vykysalé Ivona Szantová a dvojčata Barbora a Ludmila Ješutovy.
Where’s all mah soul sisters
Titulek si vypůjčuje první slova písně Lady Marmalade, která zazněla ve filmu Moulin Rouge. Uslyšíme ji i v samotné performanci Sisterhood a předestírá hlavní dramaturgickou linku. Tvůrci představují různé podoby sesterství v tom nejširším slova smyslu. Sisterhood neboli sesterstvo je znázorněno jako komunita, která chrání před vnějšími strachy a starostmi. Kdo se ale znelíbí, bude z party krutě vyvrhnut a zavržen.
Obě tyto perspektivy v performanci vidíme velmi popisně zobrazené v počátečních scénách. Díky pantomimě, která zde dostává velký prostor, a dokreslujícímu videu na obrazovce v zadní části scény vstupujeme do tématu dost polopatě.
Odlehčení přináší až změna dynamiky a příslib využití potenciálu scény. Té dominuje tmavě modrý baletizol a modrý objekt, který evokuje dětskou montessori houpačku. V zadní části scény pak visí také středně velká obrazovka. Houpačka vzbuzuje velké očekávání. I jevištní akce tomuto očekávání pomáhá. Performerky kolem objektu krouží, vylézají na něj, začínají se houpat. Pak ale akce najednou skončí, objekt performerky odnášejí a již se neobjeví.
Performance začíná gradovat až ve chvíli, kdy se vyloupne téma sesterství jako pokrevního pouta. Do popředí se logicky dostávají sestry Ješutovy. Upřímně vyznívající nahrávka o jejich vztahu coby dvojčat doprovází na jevišti skupinová strkanice, která dokresluje absurditu celé situace. Touhu po sesterské blízkosti a zároveň po větší autonomii.
Choreografie sester
Vrchol Sisterhoodu je ale až v samotném závěru, který přichází s novým principem. Performerky přinášejí sekvenci tanečních pohybů, kterou opakují stále dokola. V kontextu předchozích jevištních akcí a situací je tato část velmi abstraktní a špatně čitelná. Až do chvíle, kdy si pozornost bere obrazovka, na které se promítají archivní záběry dvou malých sester. Tančí tu samou sekvenci pohybů. Po tomto propojení se pozornost vrátí zpět k tanečnicím, které sekvenci pohybů opakují a nakonec přetvářejí ve zcela novou choreografii.
Holektiv hledá cesty a nachází nová témata. Již projekt Radiant, který tomuto předcházel, je tomu důkazem. S tím přichází i hledání výrazových prostředků, které je k tomu potřeba využít. Mírná rozkolísanost je cítit i v tomto projektu, a to kvůli klipovitosti jednotlivých scén, které na sebe nenavazují. Touha obsáhnout téma v celé šíři s sebou nese tato rizika.
Kdy ses naposledy podíval nahoru?
Závěr festivalu Letní Letná pobídl diváky opustit festivalový areál a objevit cirkus, který vychází z prostoru šapitó ven. A rovnou taky trochu výš. Řeč je totiž o novém site specific projektu s názvem Komín Elišky Brtnické.
Diváci sedí v plážových lehátkách před Starou čistírnou odpadních vod v Bubenči. Historická industriální budova, která byla pro svou jedinečnost zapsána na indikativní seznam UNESCO, ale dnes není středem zájmu. Všichni zaklání hlavu a vzhlíží na vysoký cihlový komín, aby dobře viděli Elišku Brtnickou, Alžbětu Tichou a Lenku Švolíkovou stoupající vzhůru po kovových kramlích. Při pozorování pomalého výstupu zní divákům ve sluchátkách audio rozhovory s členy Svazu českých komínářů. Díky výkladu o historii komínů, popisu jejich konstrukce, ale i lehkých historek o výstupech na různé komíny jsou diváci performancí absolutně pohlceni. I když se fyzická akce odehrává relativně daleko, sluchátka navozují pocit, jako by byl výklad a performance jen pro ně. Dodávají pocit exkluzivity i v davu dalších diváků. V kombinaci s dynamickou akcí na komíně se audio výklad poslouchá s naprostou lehkostí.
Díky lanu performerky létají ladně vzduchem kolem komína jako kroužící vlaštovky. Mění směry, pouštějí se střemhlav k zemi, točí se kolem cihlové zdi komína.
Industriální kostelní věže
Performerky vystoupají až na úplný vrchol komínu. Jejich minimalistický kostým (stříbrný lesklý top a černé kraťasy) skvěle zapadá do daného prostředí. V lesklém vršku se odráží zcela modré nebe a postupující západ slunce, černý spodek opticky performerky více připoutává ke tmavému komínu. Na vrcholu přijde pomyslný nádech. Trojice nebyla do této chvíle při výstupu jištěna. Ve mně osobně výstup vzbuzoval mírnou závrať, jako kdybych tam byla s nimi. Nahoře je to ale jiné. Performerkám lze jen závidět výhled, který jim tato výška přináší. O pocitech lehkosti, osvobození, adrenalinu, které se pojí s výstupem na komín, mluví i respondenti v audiu.
Na špici komína se performerky naváží na lana a vydávají se po komínu zase dolu. Tentokrát je ale neomezují železné kramle. Díky lanu létají ladně vzduchem kolem komína jako kroužící vlaštovky. Mění směry, pouštějí se střemhlav k zemi, točí se kolem cihlové zdi komína. Nejprve ve vzduchu tančí každá sama, později se spojují v pevnou formaci, která umožňuje nové prvky.
Audio nahrávky otevírají téma významu starých industriálních komínů v současné době. Dříve byly komíny funkční součást daného města. Dnes jim ve velké míře zůstala jen funkce estetická a nostalgická. Respondenti mluví o komínech jako o důležitém pevném bodě daného místa a města. Vidět daný komín pro ně znamená připomínku, že už jsou ve známém kraji a brzy budou doma. Naznačují, že jsou pro ně komíny takové industriální kostelní věže.
Performance Komín pobízí k větší pozornosti k veřejnému prostoru. V tomto smyslu navazuje Brtnická na performativní procházku Hang out, která hledala a osahávala hranice veřejného prostoru. Komíny nás pobízejí občas zvednout hlavu a dívat se vzhůru. Na vrcholky zapomenutých staveb, na nebe, ptáky a oslnivě poletující performerky.
Psáno ze dne 20. 8. a 31. 8. z festivalu Letní Letná 2025.
Sisterhood
Koncept: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Jan Frič a kol.
Režie: Jan Frič
Účinkující: Barbora Ješutová, Ludmila Ješutová, Ivona Szantová, Andrea Vykysalá
Hudební spolupráce: Matěj Coufal, Jakub Kudláč, Mojmír Měchura, David Herzig
Kostýmy: Barbora Rosa
Scénografie: Matěj Coufal, Jan Frič
Lightdesign: Daniel Kozlík
Zvuk: Adam Veselý, Jan Frič
Premiéra: 28. 5. 2025
Komín
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Účinkují: Alžběta Tichá, Lenka Švolíková, Eliška Brtnická
Dramaturgická spolupráce: Ondřej Holba
Pohybová spolupráce: Eleonora Dall’Asta
Sound design: Stanislav Abrahám
Kostýmy: Lucia Račková
Odborné konzultace: Martin Vonka, Přemysl Vacek
Technická spolupráce: Roman Džačár
Premiéra: 15.7. 2024
