Tvůrci světelného designu jako hlavní hvězdy inscenace, která přesunuje fokus z tanečníků na techniky
Festival Tanec Praha uvedl v divadle PONEC novinku Budiž světlo! produkčního týmu 2VA, jehož jádro tvoří Honza Malík a Kateřina Stupecká. Tato platforma vznikla na základě dřívější spolupráce v rámci projektu PULSAR. Jejím cílem je zvát výrazné umělecké osobnosti k vytvoření autorského díla, a pro letošní edici největšího festivalu současného tance u nás se Honza Malík spojil s italským režisérem a choreografem Simonem Sandronim.
Tanec Praha. Budiž světlo. Foto: Adéla Vosičková.
V tuzemském prostoru je Sandroniho jméno dobře známé, a to nejenom z působení skupiny (společně s Lenkou Flory) či spolupráce s Konzervatoří Duncan centre. V projektu figuruje jako režisér a choreograf, avšak myšlenku a námět přinesl právě Honza Malík.
Již před samotným začátkem představení má divák tušení, že nebude svědkem zcela tradičního tanečního představení. Zatímco se publikum usazuje do hlediště, na druhé straně probíhá čilý ruch a jeviště připomíná staveniště nebo spíše technickou zkoušku představení, kdy je po celém prostoru rozházeno spoustu kabelů, divadelních světel, pomůcek k zavěšování těchto světel a nářadí, mezi nimiž se dosti chaoticky pohybují tři technici (František Fabián, Matouš Ondra a Robert Štěpánek).
Každý z nich se věnuje jiné činnosti, někdo nosí věci do zákulisí a přináší nové zpět na jeviště, někdo rozmotává baletizol, další se snaží udělat pořádek v kabelech. Zároveň se domlouvají s dalším členem týmu, zvukovým designérem Václavem Moulem, taktéž přítomným po straně jeviště. Jejich pracovní nasazení trvá tak dlouhou dobu, že vás napadá, zda zůstanete jen svědky prostého náhledu do toho, jak to vypadá při technické přípravě představení, aniž byste pak měli možnost ho zhlédnout. Postupně snažení techniků začíná podporovat vtipně zvolená směsice hitů nejrůznějších žánrů, během které se jeden z osvětlovačů víc a víc zamotává do kabelů a další bojují se zavěšením světel.
Je jasné, že hlavními hvězdami tohoto večera budou chlapi v tričkách, kteří se neprosili o to, aby na ně byla zaměřena pozornost, jelikož jejich role je tradičně jiná – díky jejich práci můžeme vidět taneční kreace, jejichž intenzitu může dobře zvolený light design zvýšit, ale techniky skoro nikdy nevidíme, když zůstávají skrytí mimo proud světla.
V produkci Budiž světlo! je ovšem fokus obrácen, tanečníci v nedohlednu a na forbíně se začíná pohybovat osvětlovač, který se vyšplhal na vrcholek lešení, používaného k věšení jednotlivých světel, a pozvolna nás přesvědčuje, že i on může svým pracovně-uměleckým pohybem vytvořit něco poetického. Klouže s lešením na kolečkách prostorem, otáčí se a mazlivým způsobem interaguje s reflektorem.
Nepořádek na jevišti je pozvolna uklízen, rozmístění světel začíná dostávat svůj řád. Ani jsme je už nečekali, přesto se najednou zjevují – dvě tanečnice v tréninkovém oblečení, jež napochodují na jeviště a dožadují se, aby jim byla předvedena finální podoba light designu. Ve vtipně vystavěné scénce upovídaná a dominantní tanečnice malého vzrůstu přerůstá přes hlavu osvětlovače, který není schopen ustát její vyřídilku a vysvětlit jí, že ještě není vše hotové. Paulína Šmatláková je asertivně panovačná, a zatímco její kolegyně Eliška Hulínská se rozcvičuje, sledujeme tiché utrpení technika a jeho frustraci při komunikaci s těmi, jímž má jeho světlo vdechnout scénický život. Situace se vyostří do téměř politicky agitovaného meetingu, tanečnice skanduje do mikrofonu, snaží se přetáhnout publikum na svou stranu, ale generuje tím spíš soucit s technickými složkami představení a jejich bojem s „primadonami“.
František, Matouš a Robert se postupně stávají oběťmi interpretek, které je staví do nejrůznějších tanečních pozic, aby viděly, jak světlo spolu s jejich těly naplňuje prostor a zda funguje. Postupně ale světlo nabírá na intenzitě a těla tanečnic se noří do „závějí“ plastických rovin laseru a light efektů, které prostupují až k divákům, z nichž někteří si zvednutím ruky chtějí na světlo sáhnout, když tak opravdově a hmatatelně prostupuje prostorem.
Syrovější elektronickou hudbu pak vystřídá poetické zastavení, v souladu s tématem zaznívají tóny skladby Clair de Luneskladatele Clauda Debussyho. Ten, fascinován svitem luny, složil efemérní, křehkou skladbu pro sólový klavír, jejíž tóny se rychle míhají jako paprsky či záblesky měsíce, jenž právě vykoukl zpoza oblak. Atmosféra vykouzlená Debussym inspiruje obě ženy ke křehkému duetu, kdy jejich těla pulsují prostorem v dynamické souhře. Používají práci s vahou, přelévanou energií, evidentně je choreografem využíván i jejich tvůrčí vklad.
Symbióza techniků a tanečnic na jevišti kulminuje partnerskou pohybovou spoluprací mezi nimi všemi, kdy se tvůrci světel stávají i aktéry taneční komunikace a modulují svými pažemi už ne pouze filtry ve světlech, ale i těla tanečnic v prostoru.
Budiž světlo! umožňuje divákovi poznat přípravu představení ze strany, která je obvykle zahalena rouškou tajemství. Vrhá světlo (doslovně i přeneseně) na kooperaci uměleckých a technických složek představení, a přestože přináší i poetické momenty, nebere se přitom moc vážně.
Psáno z pražské premiéry v divadle PONEC 5. června 2025.
Budiž světlo!
Text, režie, choreografie: Simone Sandroni (IT/CZ)
Námět, umělecká spolupráce: Honza Malík
Tvorba a interpretace: The Performing Tribe comp.
Světelný design: František Fabián, Matouš Ondra, Robert Štěpánek
Zvukový design: Václav Moule
Kostýmy: Mariana Novotná
