TANEC PRAHA zakončil pohybový gejzír prosycený endorfiny. Za hudebního doprovodu pop-rockové kapely Tears for Fears
Finále mezinárodního festivalu TANEC PRAHA se uskutečnilo v Hudebním divadle Karlín, kde v jediném večeru uvedli LOVETRAIN2020 Emanuela Gata, jehož choreografický rukopis nezapře jeho izraelské kořeny. Ovlivněn tanečním děním své rodné země, působením v souboru Liat Dror Nir Ben Gal Dance Company vytváří díla, do nichž vkládá nespoutanost a uvolněnost.
Lovetrain. Closing Party. 26.06.25. Foto: Adéla Vošíčková.
Se stejnou divokostí a intelektuálním apelem zasáhla posluchače v osmdesátých letech i anglická pop-rocková dvojice Tears for Fears, když se éterem nesly její songy Mad World, Shout, Sowing the Seeds of Love či Everybody Wants to Rule the World, jež se staly a zůstávají hity. A ani jméno Emanuela Gata není u nás neznámé – nejenže v roce 2018 přijel na TANEC PRAHA s produkcí SUNNY, ale jeho duet Separate Knots zařadil do repertoáru Balet ND v Praze do triptychu Timeless (premiéra 2017).
Přestože se Gat začal tanci věnovat až ve třiadvaceti letech, vbrzku vstoupil na taneční scénu jako choreograf a v roce 2004 založil v Tel Avivu soubor Emanuel Gat Dance. Netvoří jen pro své tanečníky a tanečnice, ale jeho opusy si vyžádal i prestižní baletní soubor Pařížské opery, Ballet du Rhin, Ballet National de Marseille či Ballet de l’Opéra de Lyon a Francie se stala druhým umělcovým domovem. V roce 2020, uprostřed covidové pandemie, uvedl v Montpellier projekt LOVETRAIN2020, v němž „vzdoroval“ vynucené izolaci, oslavoval lidský kontakt a propojení jako existenční nutnost za doprovodu písní uvedeného britského dua.
Barokní šerosvit
Stále žijeme v šíleném světě, plném zmatku i opotřebovaných tváří, o nichž se tu mimo jiné zpívá, a na jeviště se zpoza postranních sufit valí kouř a ve čtyřech průzorech na černém horizontu vidíme kráčející aktéry. Jeden po druhém přicházejí na scénu, zaobaleni do bohatě vrstvených kostýmů, evokující barokní opulenci v tajemném šerosvitu. Fyzické skupenství o jedenácti interpretech stojí, vyčkává, než vtrhne do prostoru, s nímž Gat zachází velmi vynalézavě a pohrává si s vrstvami perspektivy toho, jak pohyb strukturuje, utváří a nechává volně procházet těly.
Nejde o propnuté nárty, precizní zakončení pozic, postojů, neboť Gat má svá pravidla, ale přitom ponechává interpretům prostor pro uchopení, vyznění i provedení tanečního nenarativního obsahu. Choreografické proudění působí bezděčně, jako by nebylo nic snazšího než tančit dle Gata. Ale je v tom přeci jenom háček. Je nutné ovládat tělo, pojmout různě těkající impulsy do jednoho celku s pažemi, jež neustále kmitají v přímých a lomených liniích a doprovázejí prudké výkopy nohou, skluzy, přetáčení na zemi a rychlé rotace.
Chvílemi až zběsilé tempo několikrát během osmdesátiminutové stopáže zpomaluje a sólisté tančí za naprostého ticha – křehká tmavovláska odkládá bohatě řasenou róbu, zůstává v černém krajkovém body a pomalu klesá do grand plié v první vytočené pozici na pološpičkách. Odchází a přenechává místo tanečníkovi v tmavě modrém, rozevlátém kostýmu, jehož výstup je kontrapunktem ženské subtilitě, kdy muž ukazuje vypracovanou, tetovanou hruď a proniká do prostoru s živočišnou vervou a ve vzduchu jsou cítit nejen endorfiny, ale i testosteron.
Choreografické proudění působí bezděčně, jako by nebylo nic snazšího než tančit dle Emanuela Gata.
Tanečníci nepláčou
Objemné a ležérní kostýmy v tlumených i zářivých odstínech okru, indiga, vínové, červené, černé, zlatavé pojí komunitu do jednoho obrazu, vizuálně přitažlivého, kdy se kupříkladu nad jevištěm vznáší kouřový mrak, který jako by tanečnice nadnášela svými dlaněmi. Čtyři světelné brány někdy ztemní, v závěru se pak tmavý závěs zvedá a na horizontu se rozsvěcí stovky malých světelných bodů, skupina přichází v řadě na forbínu, drží se za ruce, klaní se. Oslava svobody, volnosti, doteku, oslava radosti z bytí a chytlavost písní skončily. Choreograf někdy jejich rytmu vzdoruje, někdy mu propadne, někdy ponechává dění v tichu. Gatův vlak nabírá ovšem určitou setrvačnost a s ubíhajícími minutami v poslední třetině jízdy ztrácí rychlost. Možná, že záměrně, aby se upozornilo, že i v životě je nutné zpomalit.
Emanuel Gat vytvořil LOVETRAIN2020 mezi dvěma lockdowny, kdy se svět zastavil a plakal. Jeho hudební volba dávala smysl: Roland Orzabal a Curt Smith z Tears for Fears se setkali v anglickém Bathu, když jim bylo 13 a žili s jedním rodičem. Svou kapelu pojmenovali po konceptu tzv. primární terapie, která se zabývá potlačeným traumatem z dětství, vycházející z teorie amerického psychologa a psychoterapeuta Arthura Janova, dle něhož vyjádřit bolest, například pláčem, může vést k uzdravení.
Tanečníci v LOVETRAIN2020 nepláčou, mají v sobě dost energetického pohonu, opakovaně zvedají ruku dlaní vzhůru a upínají se k naději… Opakovaně prochází stejnou prostorovou trajektorii, repetují vazby a variace. LOVETRAIN2020 tak nakonec vyznívá více jako show, jejíž hudební pulzování je v některých chvílích naléhavější než tanec sám.
Psáno z představení 26. června 2025, Hudební divadlo Karlín.
LOVETRAIN2020
Choreografie: Emanuel Gat
Performeři: Michael Loehr, Rindra Rasoaveloson, Sara Wilhelmsson, Emma Mouton, Eglantine Bart, Abel Rojo Pupo, Noé Girard, Tara Dalli, Nikoline Due Iversen, Olympia Kotopoulos, Pepe Jaimes
Light design: Emanuel Gat
Hudba: Tears for Fears
Sound design: Frédéric Duru
Kostýmy: Thomas Bradley
Scénografie: Emanuel Gat
Produkce: Emanuel Gat Dance
Producent: Marie-Pierre Guiol, company manager / Mélanie Bichot, production manager
Koproducent: Festival Montpellier Danse 2020, Chaillot – Théâtre national de la Danse, Arsenal Cité musicale – Metz, Theater Freiburg
Za podpory: Romaeuropa Festival
Premiéra: 3. 10. 2020, Montpellier Danse
