Vagabundus vypovídá o osamocení a návratu do komunity. Poselství afrických tanečníků na TANCI PRAHA bylo naléhavé
Zahájení 37. ročníku festivalu TANEC PRAHA se zhostila skupina mosambických tanečníků pod vedením choreografa Idio Chichavy. Inscenace Vagabundus je pohlcující metaforou lidského putování a bloudění hned v několika rovinách. Zároveň je důležitým kusem do skládačky chápání současného tance mimo jeho eurocentrický rámec.
Vagabundus. Foto: Archiv Tanec Praha.
Už od vstupních dveří do sálu divadla PONEC vítá diváky vibrující zpěv. Účinkující jsou rozeseti v hledišti a svými vokály vás pomalu připravují na příštích 70 minut. Třináct tanečníků během celého představení nepřestává ani na chvíli zpívat. Volně přecházejí z jedné skladby do druhé, některé mají blíže k folklorní tradici jejich země, jiné čerpají z evropské barokní tradice či z afroamerického gospelu. Vokální schopnosti tanečníků jsou obdivuhodné a v jejich podání se tělo a hlas přirozeně doplňují a tanec přestává být němý a zpěv statický.
První obraz jako by vypadl z živé mosambické tržnice. Ve skupině dvanácti performerů každý třímá v ruce jeden atribut (tašku, lano, hůl), který přímo či nepřímo odkazuje k putování. Třináctá performerka pak sedí v nákupním vozíku, který je zde dalším odkazem na tržiště, místo, kde se lidé přirozeně setkávají, jejich příběhy se na chvíli protínají, ale pak každý pokračuje zase po svém. Aktéři postupně své předměty vrší na ženu sedící v nákupním vozíku. Je obtěžkána vším, co si s sebou musí na cestu vzít, ať už se bavíme o cestě konkrétní, která může být inspirována třeba choreografovou migrační zkušeností, nebo o pomyslné cestě životní. Performeři ženu ve vozíku tlačí coby alegorický vůz, ona mezitím pod tíhou věcí sebou začíná škubat a její zpěv přechází z líbivé melodie v bolestivé hekání, jako by jí zmítaly ďasy.
Když projde pomyslným očištěním, přidává se zpět ke skupině. Tento motiv se objevuje napříč celou inscenací, je její páteřní osou. Tanečníci a tanečnice se většinou pohybují ve skupinové formaci, která může být metaforou rodiny, širší komunity, národa i světového společenství. Jeden člen ji vždy opouští buď z vlastní vůle, nebo je dokonce vypuzen – třeba když skupina chytá jednoho tanečníka a vyzvedává jej nad své hlavy, ale napodruhé jej nechává upadnout a odsuzuje jej k osamocenému bloumání.
Chichava jako by se snažil říct, že si každý musí projít bolestným rituálem samoty a očištění, aby mohl znovu najít klid ve své komunitě. V podání afrických tanečníků však poselství působí zvlášť naléhavě. Pokud se lidé ze zemí dříve drancovaných evropskou kolonizací vydají na starý kontinent, často nejsou vítáni. Stávají se součástí nenávistné rétoriky, a to nejen krajně pravicových, ale už i mainstreamových stran. Poselství ale můžeme vnímat i méně konkrétně, jako odkaz k přirozené lidské tendenci být podezřívavý k jinakosti, kterou však lze „přenastavit“ vzděláváním a vědomým přepisováním těchto vzorců.
Východiskem z těchto nerovností je vždy návrat k pospolitosti a vzájemné spolupráci. Performeři a performerky se většinu času pohybují v kompaktní jednotce a jejich největší silou jsou synchronní taneční pasáže. Ty jsou velmi rytmické, jak je pro tanec vycházející z africké tradice typické. Rytmus je ještě zdůrazňován častým dupáním, pohyb celkově působí zemitě, všichni mají nízko položené těžiště. Jindy zařazují ostré pohyby rukama do stran nebo explozivní výkopy nohou do výšky. Chichava propojením mosambického folkloru s principy současného tance navazuje na Senegalku Germaine Acogny, která rovněž působila ve Francii a kombinací tradičního a současného tance vytvářela nový pohybový slovník. V českém prostředí je tento postup, který mění zažitou eurocentrickou perspektivu současného tance, zatím v začátcích. Pokusila se o něj herečka a tanečnice česko-nigerijského původu Angela Nwagbo se svou inscenací Confluence.
V inscenaci Vagabundus se tyto dvě taneční tradice propojují naprosto přirozeně a nenuceně. Těla tanečníků se pohybují více trhaně, s menší plynulostí, než jsme u současného tance běžně zvyklí. Mnohem méně se pracuje s fluiditou těla, o to více se zdůrazňuje rytmus a expresivita. Strhující zpěv a smysl pro synchronní pohyb, který je tanečníkům vycházejícím z afrických principů často vlastní, činí podívanou až nakažlivou. Prostředky současného tance zase poskytují prostor pro emocionální hloubku vyjádření.
Vyústění díla je optimistické, nabízí východisko v bezpodmínečném přijetí všech členů společnosti a vzájemnosti. Závěrečné minuty zpěvu a tance vás vedou ke spontánnímu tleskání do rytmu, a nakonec se dokonce asi polovina hlediště připojuje ke společnému tanci s vystupujícími. To je pro české publikum, tradičně rezistentní k participaci na představení, nezvyklé. TANCI PRAHA se podařilo dostat do PONCE originální inscenaci, která diváky nadchla, navíc rozšiřuje obzory o tom, jak současný tanec může vypadat a jak široké možnosti vyjádření nabízí. To je zvláště v době sílících národoveckých a fašistických tendencí v západním světě velmi důležité.
Psáno z festivalu TANEC PRAHA v divadle PONEC 2. června 2025.
Vagabundus
Koncept a choreografie: Idio Chichava
Účinkující: Açucena Chemane, Arminda Teimizira, Calton Muholove, Cristina Matola, Fernando Machaieie, Judite Novela, Martins Tuvanji, Mauro Sigauque, Nilégio Cossa, Osvaldo Passirivo, Patrick Manuel Sitoe, Stela Matsombe, Vasco Sitoe
Light design: Phayra Baloi
Produkce: Yodine Produções
Producent a tour manager: Silvana Pombal
